Málokterý fyzikální jev je tak záhadný jako kulový blesk. Podivně se chovající létající žhavá i studená světla známe z mnoha očitých svědectví z různých dob, světla jsou však příliš prchavá a nestálá, než aby se dala zkoumat v přírodě. V laboratořích se podařilo vytvořit jejich nápodoby různými způsoby, ale z takových pokusů nevíme, jak tyto jevy probíhají za běžných okolností.
Důvěryhodných pozorování a záběrů kulových blesků je i v době rozšíření telefonů s kamerami až překvapivě málo, přesto se však postupně objevují nové informace a řešení záhady nabývá zřetelnějších obrysů. Svou měrou k tomu přispělo pozorování čínských vědců, které zveřejnil minulý týden časopis Physical Review Letters (placený přístup).
Na lovu blesků
Skupina vědců z univerzity v čínském Kan-su (anglicky Gansu) v červenci roku 2012 sledovala běžné blesky. Jejich automatická kamera byla připravena zachytit spektra blesků. Tzv. spektroskopie totiž umožňuje určit, jaké prvky se objevují ve zkoumaném objektu. Každý prvek má totiž svůj unikátní spektroskopický "otisk".
Těsně před desátou večer jeden z blesků udeřil do země zhruba 900 metrů od kamery, aby se na místě dopadu vytvořila na zhruba 1,7 sekundy jasná koule. Z kamery lze těžko určit její přesnou velikosti, oslněný digitální senzor ji zachytil jako pětimetrový objekt, ale ve skutečnosti byl téměř jistě podstatně menší. Objekt během pozorování uletěl vzdálenost zhruba deset metrů, během kterých vystoupal o tři výškové metry. Ve tmě však nebylo možné odhadnout, jak vysoko nad terénem kulový blesk přesně byl.
Na snímku čínských vědců je spektrum běžného blesku i kulový blesk, který vznikl po jeho úderu (malá bílá tečka vlevo). Spektrum kulového blesku je vidět na spodním konci spektrálních čar původního blesku jako poněkud světlejší pruh.
Jeden ze záběrů kulového blesku a jeho spektra z sekvence snímků vědců z čínského Kan-su. Vědci měli štěstí, že se jim vůbec vešel do záběru a záběry samozřejmě mají daleko k dokonalosti, přesto jde o zatím nejlepší vědecké pozorování kulového blesku v přírodě vůbec.
Pozorovaný kulový blesk je sice v záběru kamery jen pár pixelů od kraje, ale spektrum zachyceno je. Obsahuje spektrální čáry křemíku, železa a vápníku, tedy prvků běžně se vyskytujících v půdě. (I když některé také chyběly, například hliník.) Protože kulový blesk vznikl prakticky přesně v místě, kde předtím uhodil výboj běžného blesku, zdá se tak autorům zdaleka nejpravděpodobnější, že "ohnivá koule" vznikla z materiálu, který se vypařil ze země při úderu blesku.
V tom případě by šlo o doklad jedné z nejpopulárnějších teorií o vzniku kulových blesků vůbec. Podle ní dojde při úderu blesku k odpaření hmoty z povrchu země, poté může vzniknout obláček drobných mikroskopických částic a vláken (hlavně křemíkových). Částečky v oblaku reagují se vzdušným kyslíkem (hoří), přitom vytvářejí teplo a světlo. Tímto způsobem se už také podařilo vytvořit malý kulový blesk v laboratoři, když vědci z Nového Zélandu vystavili půdní vzorky silným výbojům, vznikaly jim útvary podobné kulovým bleskům (placený přístup k článku z roku 2000 zde).
Ukázka plazmatu vznikajícího při elektrickém výboji do vody. I tak by mohly možná vznikat některé kulové blesky.
Zachycený čínský kulový blesk byl tedy s největší pravděpodobností z "hlíny". Což však neznamená, že by nemohly existovat i jiné typy podobných objektů. V laboratořích se je podařilo vytvořit také například ve vzduchu pomocí mikrovlnného záření (placený přístup zde) či podvodním elektrickým výbojem (placený článek zde). Nemluvě o podstatně méně uvěřitelných hypotézách typu, že jde o halucinace vyvolané magnetickým polem vznikajícím při bouři (PDF zde) nebo drobné meteority (PDF zde).
Rozhodně nemůžeme vyloučit, že i příroda je při tvorbě "ohnivých koulí" stejně kreativní jako lidé při vymýšlení vysvětlení. Navíc, jak připomíná Jaroslav Kousal na Osel.cz, mohou velmi snadno existovat i typy kulových blesků, o kterých zatím nemáme tušení. Podobně jako jsme až do konce 80. let nevěděli o ohromných stratosférických výbojích, dnes známých jako "skřítci".
Stratosféričtí "skřítci", tedy velké výboje, jejichž existenci se podařilo odhalit až v roce 1989.
