Nejzáhadnější rukopis světa údajně dává smysl. Luštění už trvá století

Tajemný Vojničův rukopis, který patřil i Rudolfu II., údajně skutečně obsahuje text, jenž dává smysl. Tvrdí to nová studie. Rozluštit se jej zatím nepodařilo. Autoři studie ovšem skeptiky zatím nepřesvědčili, a tak otázkám kolem rukopisu určitě není konec.

Moderní dějiny "nejtajemnějšího rukopisu světa" začaly před 101 lety. Sběratel Wilfrid Michael Wojnicz (roku 1895 přijal jméno Voynich) v roce 1912 objevil a koupil v Itálii rukopis napsaný neznámým písmem, který později dostal jméno po svém objeviteli, a je dnes tedy známý jako Vojničův rukopis.

Jak vypadá tajemství

Podívejte se na stránky Vojničova rukopisu

Kniha je napsána neznámou abecedou se 40 znaky. Podle dopisu do ní vloženého v 17. století patřila svého času Rudolfu II., z jehož knihovny se pak dostala k soukromým majitelům, aby se v 17. století dočasně ztratila z dějin. Vypadá tak trochu jako alchymistická nebo botanická příručka, je bohatě ilustrovaná a především: její písmo už století odolává rozluštění.

Neuspěli ani odborníci z kryptografického oddělení americké armády, kteří se luštěním rukopisu bavili během druhé světové války. Ani jim, ani nikomu jinému se zatím nepodařilo dešifrovat byť jen část. "Přitom renesanční šifry by před moderními počítači neobstály ani na chvíli," říká český odborník na dějiny chemie a alchymie Vladimír Karpenko (Vojničův rukopis se považuje často za součást alchymistické literatury).

Cesta staletími

Kniha se znovu vynořila v roce 1912, kdy ji Wilfrid Voynich našel v jezuitské knihovně v Itálii.

V knize našel dopis z roku 1665, který napsal pražský učenec Johannes Marcus Marci a poslal ho spolu s knihou do Říma svému příteli Athanasiu Kircherovi. Podle dopisu patřil rukopis předtím císaři Rudolfu II., který za něj měl zaplatit 600 dukátů. Komu patřil předtím, vůbec jasné není. Víme jen tolik, že inkoust pochází z první poloviny 15. století, a tedy mohl vzniknout i více než 100 let předtím, než ho římský císař koupil.

Wilfrid Voynich se domníval, že císaři mohl knihu prodat Angličan John Dee, ale v podstatě jde o čirou spekulaci na základě jen nepřesvědčivých indicií. Kde rukopis přesně vznikl, a kdo ho vytvořil, tedy nevíme. S Prahou je ovšem spjat velmi přesvědčivě, protože víme, že měl české majitele. Podpis jednoho z nich (Jakuba Horčického z Tepence) byl také v rukopisu objeven. Dnes je rukopis umístěn v knihově při Yaleově univerzitě.

Řada odborníků se tak domnívá, že text vlastně žádný smysl nemá a nedává. Ale lingvisté Marcelo Montemurro a Damián Zanette se domnívají, že kolegy přesvědčí o opaku. V nově zveřejněné práci tvrdí (dostupná zde), že z pohledu statistiky se text tak podobá přirozenému jazyku, že půjde skutečně o neznámou šifru, nikoliv nesmyslný text.

Kapitoly

V první řadě se autoři zabývali výskytem "slov" v textu. Zjednodušeně můžeme říct, že v běžném textu se některá slova, třeba spojky apod., objevují v podstatě stále stejně pravidelně bez ohledu na obsah. Ale slova nabitá informacemi (třeba název předmětů či jevů, o kterých text pojednává) už rovnoměrně rozložena nebývají.

Objevují se totiž ve skupinách podle tematických celků. Jedno určité "slovo" se tak objevuje vícekrát za sebou v jedné kapitole, která se nejspíše bude věnovat určitému tématu. Například: v odborné knize by se název jedné určité rostliny objevoval nejspíše v kapitole věnované právě jí, v dalších kapitolách jen sporadicky.

Jeden z několika velkých rozkládacích listů ve Vojničově rukopisu. Tento patří do sekce astronomické (či astrologické), která je doprovázena ilustracemi na pohled právě astronomickými či astrologickými.

Pánové Montemurro a Zanette se rozhodli zjistit, zda něco takového platí i v neznámém jazyce ve Vojničově rukopisu. A myslí si, že ano. Neznámý "jazyk" rukopisu, kterému se někdy říká "vojničtina", se podle nich zhruba podobá angličtině, alespoň v tomto konkrétním ohledu rozložení slov.

Analýza výskytu slov podle nich naznačuje, že pravdu mají ti, kdo za textem vidí více než jen žert nebo podvod. Připomínají také obecně přijímaný fakt, že takový typ statistického testování nebyl v době vzniku textu (nejspíše v 15. století) známý, a tak těžko může jít o vědomý podvod.

Jak vypadá záhada

Rukopis vznikl pravděpodobně někdy v první polovině 15. století. Nevíme to sice jistě, ale odhadujeme to podle radiouhlíkového datování inkoustu, kterým je napsán. Ten pochází v podstatě jistě někdy z let 1400 až 1440.

Celý rukopis tvořilo původně podle všeho 116 pergamenových folií, 14 z nich je dnes ztraceno. Jednotlivé stránky mají rozměr 23,5 ×16,2 centimetru. Rukopis má formát tzv. "in octavo" neboli osmerka. Tento termín označuje knihy, u nichž byl vytištěný list třikrát přeložený, takže se na něj při oboustranném tisku vejde 16 stránek.

U Vojničova kodexu to neplatí beze zbytku, kniha obsahuje i spoustu velkých archů (folií), které jsou většího než obvyklého tiskařského formátu a jsou poskládány tak, aby se do knihy vešly.

Největší z nadformátových listů v rukopise

Debata kolem smyslu, či nesmyslu Vojničova rukopisu ani tak stále není rozhodnutá, píšou autoři v závěru. Montemurro a Zanette však připomínají i další rozbory, jež naznačují, že text má některé rysy běžného jazyka. Slova jsou v něm rozložena podle tzv. Zipfova zákona. Ten říká, že pokud nejčastější slovo je ve výběru tisíckrát, druhé nejčastější v něm bude zhruba 500krát, třetí 333krát, čtvrté 250krát a tak dále.

To je platné statistické pozorovaní, které se dá skutečně použít k odhalení falešného textu. Když se někdo pokusí vytvořit falešný text z hlavy, Zipfův zákon nedokáže bez složité kontroly dodržet. Lidský mozek se začne brzy podvědomě opakovat a analýza podvod odhalí.

Na tahu je protistrana

Nedá se ovšem říct, že by tvrzení těchto pánů přesvědčilo každého. Časopis, ve kterém oba vědci svou práci publikovali, umožňuje čtenářům vkládání poznámek, čehož rychle po zveřejnění využil Brit Gordon Rugg (stránka je zde). Australský psycholog a lingvista zde upozorňuje na svou vlastní práci. Už v roce 2004 totiž přišel s metodou, která podle něj může osvětlit, jak vytvořit nesmyslný text, který se z pohledu statistika bude podobat skutečnému textu.

Kam dál?

Pokud se chcete dozvědět více o Vojničově rukopisu, ale především o alchymii, se kterou se tento rukopis spojuje, můžeme jménem redakce směle doporučit knihu Alchymie a Rudolf II. z akademického nakladatelství Artefactum. Její editoři (Vladimír Karpenko a Rudolf Purš) dali dohromady textově i obrazově to nejlepší, co u nás kdy o rudolfinské alchymii vyšlo. Vzhledem k rozsahu (840 stran!) nedoporučujeme do MHD.

Stačí prý tabulka částečně prázdná, částečně vyplněná skupinou písmen vybrané (pravé či falešné) abecedy. Druhou pomůckou je destička s náhodně vystřiženými otvory. Písař položí kartičku na tabulku, zapisuje na pergamen slova, která vidí v otvorech, a pravidelně kartičku posouvá. Vyhne se tak opakování a nesmyslný text na pohled vypadá podobně jako pravý. Pokud jste nepochopili naše poněkud zamotané vysvětlení, můžete si vyzkoušet postup na internetu na této stránce (video s postupem je k vidění zde).

Takový nástroj mohl být užitečný pro případné padělatele i v renesanci, protože základní statistické metody (sledování výskytu písmen) se ke kontrole pravosti textů používaly podle odborníků už v 9. století.

Stránka z "biologického" oddílu Vojničova rukopisu. Část je plná drobných ilustrací s nahými postavami prostupujícími soustavou jakýchsi trubek.

Metoda by měla umožnit dvěma až třem písařům vytvořit podobnou knihu do pár týdnů. To dává ekonomický smysl, protože kupci by za podobný "záhadný" rukopis v renesanci zaplatili velmi zajímavé peníze. Sběr tiskopisů byl prestižní záležitost. Rudolf II údajně za Vojničův rukopis zaplatil 600 dukátů, což byly pro drtivou většinu obyvatel českých zemí nedosažitelné prostředky odpovídající několika milionům dnešních korun. Částku nemáme přímo potvrzenou, ale z jiných případů máme doloženo, že kupci platili za zajímavou knihu v řádech stovek dukátů.

Podle Rugga by bylo také možné, aby díky jeho metodě vznikly i další statistické jevy pozorované ve smysluplném textu. A to i v případě, že by je autor či autoři nevytvářeli záměrně, nebo vůbec chápali, o jaké zákonitosti jde. Jak mohou složité věci vznikat jednoduše, vysvětluje Rugg i ve svém blogu.

Připomíná také, že některé statistické testy objevily v rukopise podivné pravidelně se opakující řetězce znaků, které by se v přirozeném jazyce vyskytovat neměly (míní tuto práci Andrease Schinnera z roku 2007).

Rozkládací list ze sekce takzvaně farmaceutické. Obsahuje nákresy části rostlin a zřejmě nádob, ve kterých se skladují.

Navíc nejen anglický skeptik upozorňuje, že Vojničův rukopis má i další podivné vlastnosti. Neobsahuje například žádné stopy po opravách, což je na rukopis velmi zvláštní. Při této zdlouhavé a často nudné práci se zcela běžně stávalo, že písaři udělali chybu (ujela jim ruka a udělali ošklivé, či špatné písmeno a podobně).

Měli pak možnost tuto část nějak označit a nechat, či pergamen jemně vyškrábat a na místo špatného znaku udělat ten správný. Když se ovšem vědci po stopách těchto oprav podívali, ničeho takového si nevšimli. To je u rukopisných knih zcela ojedinělé.

Končíme!

Diskuse mezi oběma "tábory" ovšem poměrně brzy skončila. Autoři nové práce Gordonu Ruggovi odpověděli na jeho výtky, dočkali se protiodpovědi, ale na tu už nereagovali. Místo toho se v diskusi objevila nová poznámka.

Ukázka z Vojničova rukopisu z jeho části "receptů", tedy závěrečné sekce knihy.

Dvojstrana z Vojničova rukopisu, ze sekce astrologické

Montemurro a Zanette v ní tvrdí, že aby udrželi vědeckou úroveň diskuse, nebudou se věnovat připomínkám, které nesplní jejich podmínky. Jednou z nich je, že budou publikované v recenzovaném vědeckém časopise (což je proces na měsíce), nebo budou obsahovat dostatek výpočtů a statistických měření. Debata na stránkách časopise PLoS tím skončila. Jak to bude jinde, to se ještě uvidí.

"Milovníky záhad asi nepřesvědčí nic," myslí si historik alchymie Vladimír Karpenko a pokračuje: "Ale rozhodně mi nepřijde nepředstavitelné, že v případě Vojničova rukopisu může jít o podvrh, nebo třeba žert." Připomíná případ Christiana Rosenkreuze, mytického zakladatele řádu rozekruciánů, tedy organizace, která funguje dodnes. Rosenkreuz je přitom podle nejlepšího svědomí historiků jenom smyšlenou postavou. Tento "cimrmanovský" příběh ze 17. století připomíná, že věci nejsou vždy tím, čím se zdají.

Byliny, hvězdy i recepty

Kodex má dnes obal, který byl zřejmě přidán až v 17. století. Bohužel neobsahuje žádné informace o autorovi či vzniku knihy, jen poznámky pozdějších majitelů. Vevnitř je kniha napsána velmi pečlivým a zdobným písmem a doprovázena povedenými kresbami, ale smysl nedává.

Přesto se dělí do několika "kapitol". První je tzv. sekce bylin, která nejvíce ze všeho připomíná herbář či botanickou příručku. Dominantou jednotlivých stránek jsou kresby rostlin, text zabírá jen menší část plochy. Podobá se v tom většině tehdejších herbářů, ovšem se dvěma výhradami. Především většina rostlin na obrázcích zůstává neidentifikovaných a navíc jsou všechny kresby velmi originální, byť autoři dobových příruček o rostlinách přebírali v podstatě zcela přesně ilustrace z několika málo zdrojů, a tak se herbáře navzájem hodně podobaly.

Po rostlinách následují hvězdy, čili sekce kosmologická. Najdeme tu vyobrazení znamení Zvěrokruhu a to v podstatě přesné, až na to, že začíná Rybami. Objevují se tu také další kruhové diagramy s kresbami Měsíce, Slunce a dalších těles.

Další část knihy (tedy podle moderních badatelů, kniha samotná oddíly nemá) se obvykle nazývá biologická, případně také balneologická (balneologie je věda o účincích léčivých vod). Je to proto, že obsahuje obrázky ženských postav, které proplouvají soustavou zařízení a potrubí. Někdy se zdá, že možná může jít o obraz tělesných orgánů.

Předposlední oddíl je tzv. farmaceutický. V něm se objevují ilustrace částí rostlin spolu s jakýmisi předměty, nejspíše schránkami právě na zobrazené části rostlin. Také se tu objevují některé stránky jako vytržené z herbářové části, což se zdá naznačovat, že celý rukopis je dnes v jiném pořadí, než autor zamýšlel.

Rukopis uzavírá tzv. sekce "receptů". Jde o poněkud zmatečné označení, protože tato část se skládá v podstatě jen z textů, obvykle v podobě několika poměrně krátkých odstavců na stránku.