Také vedla španělskou reprezentaci mužů i žen. Na své cestě potkala zblízka Nadala, Navrátilovou, Novotnou, Sukovou. A vše nyní předává jiné Češce.
Jediný grandslam jste získala ve 22 letech. Nebylo to až moc brzy?
Vyhrát grandslam je přece skvělé úplně kdykoli! Hlavně jsem se pak snažila zůstat nohama na zemi, což je vždycky důležité, když se zrovna daří - byla jsem mladá a věděla jsem, že mám spoustu let před sebou a že toho můžu hodně dokázat. Další velký titul jsem nepřidala, ale špatné výsledky jsem neměla.
V roce 1994 v hledišti i princezna Diana čekala, že slavit bude 37letá Martina Navrátilová...
Ale já si věřila. Rok předtím jsem v Londýně postoupila do semifinále a něco v mojí hlavě se změnilo. Uvědomila jsem si, že můžu uspět i na trávě. Akceptovala jsem, že to bude těžké, že možná nebudu moci hrát svůj tenis. Ten rok jsem navíc Martinu porazila v Římě, byť na antuce. Věděla jsem, že mám i na ni.
Podpoře publika navzdory?
Byl to pro ni výjimečný okamžik, ale já titul chtěla taky. Už tou dobou mi bylo jasné, že Martina byla pravděpodobně nejlepší hráčkou na trávě všech dob. Šlo o její poslední Wimbledon, hrála o desátý titul a lidi ji hodně hnali. Ale zároveň jsem neměla pocit, že by fandili proti mně. Chovali se ke mně s respektem. A užili si pěkné finále.
Není ironické, že jste jako Španělka slavila v All England Clubu, a nikoli na Roland Garros?
Mám k Paříži hezký vztah. Vždycky se mi tu dařilo, i když jsem prohrála ve finále (Martínezová zde zvládla i tři semifinále a sedm čtvrtfinále). Antuku mám moc ráda.
Vy milujete tenis jako takový, že?
Přitom jsem se k němu dostala trochu náhodou. Narodila jsem se v Pyrenejích, ale bydleli jsme v bytě, pod kterým byly dva kurty. Dívala jsem se z okna na lidi, zašla si zapinkat o zeď - a tím všechno začalo. Jakmile jsem chytila raketu, byla to láska na první pohled. I sama jsem vydržela hrát hodiny a hodiny.
Co bylo na vaší cestě nejtěžší?
Ve dvanácti mi dala federace nabídku, abych odešla od rodiny a odjela trénovat a studovat do Barcelony. Od patnácti jsem strávila rok a půl ve Švýcarsku: byla jsem mladá, nemluvila moc anglicky, úplně jiná kultura než ve Španělsku. Ale já tam šla, abych si splnila své sny.
Conchita Martinezová ve Wimbledonu 1993.
Tenhle drajv byl klíčový?
Láska a vášeň jsou důležité. Ale taky tvrdá práce, sebeobětování.
Karolína Plíšková často mluví o španělském drilu.
Nevím, jak trénují ostatní, ale vím, jak tvrdě jsem pracovala já. Podle mě to Karolíně a její hře prospělo. Zlepšila se ve věcech, které jsem si přála. Sama vidí posun kupředu.
Před ní jste mimo jiné jako šéfka daviscupového týmu vedla Rafaela Nadala. Vzpomínáte na to ráda?
On je hlavně hrozně slušný člověk, plný respektu. Ráda na tuhle zkušenost vzpomínám. Nejen kvůli Rafovi, ale i Davidovi Ferrerovi a dalším. V Davis Cupu je trenér na lavičce skoro pořád, takže jsme neustále probírali tenis. Když jsem něco viděla, řekla jsem jim svůj názor. A oni byli ke všemu otevření.
Co jste se od Nadala naučila?
Najednou jsem mohla sledovat zblízka to množství dřiny, pracovní morálku... On je skromný a chce se pořád učit, i ode mě. Pořád chce víc a víc. To je mimořádné.
Dáváte ho za příklad Karolíně?
Rafa je výtečný příklad skoro pro každého. Bavíme se občas o tom, proč určití tenisté vynikají. U Rafy se lze dívat na pohyb, na to, že se nikdy nevzdává, na intenzitu hry.
Či na to, že soupeře drtí i za stavu 6:1, 6:1, 5:1. Jde to někomu vštípit?
Částečně to musíte mít v sobě, ale určitě tomu lze pomoci. Je třeba zdůrazňovat, že každý míček se má hrát jako při mečbolu. Když máte co nejintenzivnější tréninky, pak jste v zápase připravení na všechno.
Conchita MartínezováČísla a zajímavosti
|
Pomáhá kariéře i velká rivalita? Karolína je ve vlasti poslední roky poměřována s Petrou Kvitovou, u vás to pro změnu byla Arantxa Sánchezová.
Pamatuji se, jak jsme byly druhou a třetí hráčkou světa. Nenazvala bych nás kamarádkami, ale zároveň jsme spolu hrály roky Fed Cup, získaly stříbro a bronz na olympiádě ve čtyřhře. Abyste byli úspěšní, musíte umět společně vycházet.
Takže vás to hnalo kupředu.
Myslím, že ano. Když vidíte, jak se někomu z vaší země daří, řeknete si: Proč bych to já nemohla zvládat ještě líp? Je to užitečné.
Často jste nastupovala proti Heleně Sukové a Janě Novotné. Jak na české velikánky vzpomínáte?
Vy jste měli spoustu skvělých hráček. Když zmiňujete Janu, vyskočí mi na mysl jediná věc: Jak moc je mi smutno, že už mezi námi není... Odehrály jsme proti sobě těžké bitvy. Byla tak šikovná, uměla toho s raketou hodně. Helena, ta si to vždycky hnala k síti. Hrály jiným stylem než vaše dnešní hvězdy Karolína s Petrou. Dřív bylo v tenisu víc pestrosti, teď je základem síla od základní čáry.
Chybí vám to?
Víte co, tenis se touhle cestou ubírá, tak to prostě je. Ale podle mě je dobré mít různé zbraně: když určitou pasáž zápasu hrajete určitým způsobem a nefunguje to, tak můžete rychle změnit strategii. Snažíme se to cíleně trénovat.
Conchita Martínezová během tréninku na Fed Cup v Ostravě.
Mají to dnešní tenistky těžší?
Tlak tu byl vždycky: na obhajování bodů, na nutnost výher. Největším rozdílem jsou sociální sítě. Každý může přijít se svým názorem a je „oprávněný“ se vyjádřit, což občas není zrovna pozitivní. Čím míň času s nimi strávíte, tím lépe. Protože jen my víme, jak tvrdě pracujeme, kolik úsilí do toho Kája dává. Mně se to občas taky stávalo, když lidi říkali: Aranxa je takový dříč - a Conchita, protože má skvělou ruku, pořádně nemaká. Nezlobte se, ale to byla fakt pitomost. Já jsem dřela tak tvrdě, jak jen to šlo.
To je recept i pro vaši nynější českou svěřenkyni - pracovat a věřit?
Když uděláte maximum pro to, abyste se stala tou nejlepší možnou hráčkou, výsledky přijdou. V Káju věřím na sto procent. Je světovou dvojkou, bojuje o tituly. Až do Paříže to letos šlo velmi dobře. Je zbytečné se dostávat pod tlak tím, že „musí“ vyhrát grandslam. Podívejte se třeba na Simonu Halepovou, Caroline Wozniackou… Trvalo jim to dlouho, ale dočkaly se.
