Vůbec nejlepší věcí na triumfu Plíškové v Římě je to, že vlastně nikoho nepřekvapí. Ne, ani její největší fanoušci si netroufnou tvrdit, že by snad měla pokaždé vyšplhat až na vrchol. Nástrah je totiž po cestě ještě více než děr v obraně italské hokejové reprezentace.
Ale už když tak Plíšková učiní, není se přece čemu divit!
Roky je konstantně v Top 10. Byla už světovou jedničkou. Letos je v kalendářním žebříčku na druhém místě, hned za krajankou Petrou Kvitovou.
Ani taková tenistka nemá garanci pravidelných oslav. Sport je složen z příliš mnoha neznámých, z příliš mnoha důležitých faktorů. Prvky jako forma jsou iracionální; zdatní profesionálové je dokážou ovlivnit, ale jistotu, že budou na den D maximálně fit, nemají ani oni.
Karolína Plíškováa triumf v Římě |
Plíšková vítězné puzzle zase jednou dokázala složit. Šlo o šťastnou třináctku – tolik titulů má nyní z akcí WTA. Ta nejčerstvější může být označena dokonce za nejcennější. Jedinkrát v kariéře inkasovala Plíšková za vítězství 900 bodů (Cincinnati 2016), ale stalo se tak na betonu, který jí historicky nejvíce sedí.
„Na antuce se musíte učit, klíčový je pohyb. Jenže Karolína je skvělá tenistka na každém povrchu,“ pronesla nedávno její trenérka Conchita Martínezová, načež její svěřenkyně opáčila: „Rok od roku se na antuce cítím o něco sebevědoměji.“
„Favoritky budou jiné“
Ještě podstatnější než jednotlivost je to, že dlouhonohá Češka zase stoupá. Po finále US Open 2016 přišly dva velmi solidní roky, leč bez vysněných vrcholů. Loni v Singapuru na Turnaji mistryň ztratila semifinále se Stephensovou, byť vedla 6:0, 2:0 a 40:15 při svém podání.
„Ale psychicky jsem vyzrála. Před dvěma roky jsem ještě nebyla připravená hrát finále. Věřím, že pokud bych se tam zase dostala, tak už zareaguju líp,“ tvrdila u rovníku.
V zimě zase jednou překopala trenérský štáb – a daří se jí vážně dost.
Po titulu z Brisbane si zahrála semifinále Australian Open.
Bojovala o titul v Miami.
A po titulu z Říma? „Favoritkami Roland Garros budou jiné,“ jmenovala třeba Kvitovou či Kiki Bertensovou. Může to být strategie na utlumení pozornosti, která u každého sportovce zvyšuje už tak velký tlak. Může to být realistické zhodnocení stavu ženského tenisu, jemuž chybí „neporazitelné“ hráčky. A zároveň je to věta podpořená třinácti tituly.
Tenis je krásný, spravedlivý i tvrdý v tom, že se nejde na Everest „propinkat“. Co si sami nedotáhnete, to nemáte. Příznivý vítr do zad se hodí a Plíšková logicky opakuje, že je prostě fajn dostat do vaší části pavouka soupeřky, jež vám sedí. Že čísla u jejich jmen někdy neodpovídají nepříjemnosti či formě. A že roli mohou sehrát i jiné prvky. Viz dva příklady z roku 2019.
V Melbourne po strhujícím čtvrtfinálovém obratu s legendou Serenou Williamsovou šla Plíšková už druhý den na kurt proti rozjeté budoucí šampionce Naomi Ósakaové.
Teď v Římě naopak po propršeném úvodu turnaje nemusela – tak jako hodně rivalek – zažít brutální dvojboj během jediného dne.
Ani jedno nemohla ovlivnit. Prvně jí to uškodilo, podruhé pomohlo. Aby si na vizitku mohla připsat „grandslamová šampionka“, potřebuje, aby převážil právě „římský model“. Teď v Paříži i kdykoli příště. Už proto, že sama upozornila: „Teď jsem vyhrála pět zápasů, na grandslamu jich člověk k titulu musí získat sedm.“
Ale už to, že Plíšková zase jednou náleží mezi top favoritky, je dostatečným potvrzením, že její cesta má smysl. Ať to na Roland Garros či kdykoli příště dopadne jakkoli.
