Jméno Hybš je teď docela aktuální. Mladší bratr Matěj, respektovaný krajní obránce, se před pár dny domluvil na letním přestupu z Liberce do Plzně.
Asi jste bratrovi přestup nerozmlouval, viďte?
Ne, určitě jde správným směrem. Ale já bych do toho stejně neměl co mluvit. Brácha je natolik inteligentní a poctivý, že bych mu jeho rozhodnutí nerozmlouval. Ať už před lety odcházel na hostování do Jihlavy nebo Jablonce, měl všechno promyšlené. Každopádně Plzeň snad bude trefa.
Pikantní přestup v Plzni. Limberského má nahradit někdejší sparťan Hybš   |
Když přijde brácha do vašeho fitka, dokážete ho fyzicky mučit?
No jistě! Jako každého. Před téměř třemi lety brácha prodělal poměrně těžké zranění a musel jít na operaci s kyčlí. A pak se stal tím nejlepším klientem, kterého jsem kdy měl. Všechno podřizoval návratu. Co jsem mu řekl, to splnil, i když mě v tu chvíli možná považoval za tyrana.
Takový máte vztah?
Naše pouto je unikátní. Nepřeháním, když řeknu, že za bráchu bych ve vteřině položil život, kdyby to bylo potřeba. Prostřednictvím jeho kariéry si vlastně plním své vlastní sny.
V dorostu jste kopal pod Janem Suchopárkem za extraligové Kladno.
Trochu vypočítavě jsem spoléhal na svůj talent, zatímco brácha dřel, neremcal a přidával si.
Matěj má 143 ligových startů.
A já hrál nejvyšší chlapskou soutěž za Králův Dvůr ve třetí lize.
Nevadí?
Nevadí! Když mi bylo osmnáct, hráli jsme proti Teplicím. Protihráč mi skluzem dojel na stojnou nohu, křuplo to a já musel na operaci hlezna. Kdybych tehdy znal člověka, který dělá svou práci stejně jako já dnes, třeba bych se mohl vrátit ještě silnější.
Ale?
Byla jiná doba. Z nejhoršího jsem se po půl roce vrátil prakticky svépomocí. Znovu jsem začal kopat, ale jakmile po dvou letech prasknul druhý kotník, operatér povídá: Pane, jestli si budete někdy chtít kopat se svým synem na zahradě, okamžitě kašlete na profesionální sport. Škodí vám. A tak jsem se vydal za jinou výzvou.
Pomáhat?
Pomáhat lidem, kteří na tom jsou podobně jako tehdy já. Vypořádat se s úrazem, překonat vážnou překážku, vrátit se. Vrátit se silnější.
I když si zakládáte na zdravém životním stylu, vaši klienti často v tělocvičně sténají.
Pozor, já nejsem trenér, jehož primárním cílem je lidi zničit. Naopak. Chci, aby byli aktivní ke svému životu a svému tělu, což neznamená, aby se v tělocvičně plazili po čtyřech a po cvičení nemohli popadnout dech. Musím je zatížit natolik optimálně, aby jim to pomohlo. Souhlasím, že dbáme na náročnost a nejvyšší kvalitu, ale zároveň od nás nikdo nesmí odcházet vyšťavený.
Tomu se mi nechce věřit, slyšel jsem o vaší náročnosti.
Přijďte se podívat. Přijďte si zacvičit. Vsadím se, že vás to pohltí, ale nikdy se nedostanete na své energetické dno. Pracujeme s amatéry i profíky. S ligovými fotbalisty, s hokejisty, házenkáři. Patrik Kincl bojuje v MMA, Míša Kvapilová s Míšou Kubíčkovou tvoří druhý nejlepší pár v beachvolejbalu, Tereza Šebková jezdí na snowboardu, Alena Procházková je špička v richochetu, připravujeme elitní reprezentanty v latinsko-amerických tancích.
Jakub Hybš (30) Pohybový specialista a sportovní trenér. Absolvent FTVS UK a starší bratr fotbalového obránce Matěje. V Praze založil komplexní fitness centrum TheraGym, specializuje se na funkční pohyb, pohybovou diagnostiku, kondiční přípravu a rehabilitaci. |
A teď?
Zakládáme si na tom, že nejsme komerční fitko, nýbrž komplexní privátní centrum přístupné široké veřejnosti. A teď jsme prázdní. Nula. Udržujeme jen individuální akce pro klienty, kteří potřebují naši permanentní péči. Ve smyslu terapie, rehabilitace a specializovaného sportovního tréninku.
V pondělí jste přece mohli otevřít.
Mohli, ale nezajistili bychom odpovídající kvalitu našich služeb. Nejen kvůli rouškám.
Jak to myslíte?
Na můj vkus je provoz je stále příliš omezený. Bez sprch, bez šaten, bez záchodů. Přesně musíte vyznačit prostor, kde se klienti můžou pohybovat, v každém koutě dezinfekce, stacionární dávkovče. Přitom u nás obvykle pracujeme jeden na jednoho.
Vydělávat aspoň na padesát procent by se hodilo, ne?
Důležitější pro nás je, aby všechno bylo tip ťop. Když existují už jen rizika s nošením roušek, zvážili jsme to s kolegy a rozhodli: Počkáme na další uvolnění.
V čem vadí roušky?
Cokoli má člověk na puse, ať je to rouška, šátek nebo maska, tak přímo ovlivňuje dechovou mechaniku. A jakmile je poškozený dechový stereotyp, nikdy nemůže být trénink stoprocentní. Při terapii nebo rehabilitaci je dech naprosto klíčová entita, která ovlivňuje napětí svalů.
Nejste příliš velký perfekcionista?
Snažím se být, protože v mé práci to ani jinak nejde. Víte, pokud nemáte jednorázovou roušku, a většina lidí chodí v látkových, kultivují se v ní bakterie, protože ji člověk zadýchá, zvlhčí. Může dojít k respiračním onemocněním, k dermatologickým problémům. Navíc jsem bytostně přesvědčený, že při cvičení bez roušky by zdravotních rizik bylo daleko méně.
Takže teď pořád pracujete hlavně na dálku?
Ano, a líbí se mi, jak poctivě se všichni naši klienti udržují. Dozrávají kondičně, mentálně i v regeneračních procesech. Vzali to nanejvýš zodpovědně.
Všiml jsem si, že na vašich facebookových stránkách radíte i rodičům, jak v koronavirové krizi pomoci dětem k pohybu.
To je naprosto nezbytné, protože fenoménem dnešní dětské populace je sezení na zadku. Šest sedm hodin ve škole, pak na židli u počítače nebo na gauči u televizi. Nepříjemná situace s koronavirem to ještě eskalovala, protože spousta dětí nemohla ven. Tělo, které je ve vývoji, strašně trpí.
Co s tím?
Jakmile jsou děti v téhle pasti a nepřijde adekvátní zátěž na svalovou a kostní strukturu, bohužel vzniknou mezery v základních funkcích těla. Nepohyb je prevít. Zvlášť u dětí. Ony potřebují škálu pohybů, aby dokázaly své vlastní tělo správně vnímat. Mám to stokrát ověřené z praxe. Kolikrát se nám stalo, že přišel do tělocvičny adolescent, který neuměl ovládat své tělo jen kvůli tomu, že ho vlastně nepoužíval.
Co to znamená?
Je potřeba se hýbat. Stačí vstát ze židle, stoupnout si na jednu nohu a házet o zeď molitanovým míčkem. Nebo si udělat pár dřepů, kliků. Udělat obyčejné kompenzační cvičení.
Vy to doma s dětmi děláte jak?
Naše děti jsou malé, dceři jsou tři a synovi rok, takže se u nich nezastavíme. Oni nechodí, ale běhají. Mají přirozenou potřebu se hýbat. Jenže nástupem do školního věku tahle funkce rychle mizí, pokud na ni rodiče nedbají. Pokud se děti do pohybu nenutí, tak zakrní a odnese to jejich pohybový aparát.
Mimochodem, co až ligoví fotbalisté, včetně vašeho bratra, znovu nastoupí do práce? Co máme čekat?
V herním projevu se pauza samozřejmě projeví, ale jinak bych neměl strach.
To mluvíte o náchylnosti ke zraněním? Spousta expertů tvrdí, že přibudou.
To je ošemetná otázka. Jsme ve druhé polovině sezony, během které často k únavovým úrazům dochází, protože tělo je unavenější a zranitelnější. Najednou se objevila nečekaná pauza k regeneraci, která mohla potencionálním trablům předejít. Jestli to tak ve skutečnosti bude, to se teprve uvidí.
Může přijít víc zranění, říká před restartem ligy kondiční trenér Kaplan |
Jste optimista?
Jsem přesvědčený, že žádnému profesionálnímu sportovci, který roky trénuje v dobře nastaveném procesu, nebude absence zápasového nebo závodnického tempa chybět. Nejpozději do tří týdnů bude zpátky v intenzivním tréninku.
To ovšem mluvíme jen o fyzické stránce.
Ano, o kondici. O rychlosti, vytrvalosti, síle, koordinaci. Ten zbytek se musí dohnat. Fotbalové kluby to teď můžou částečně vyrovnávat ve skupinkách a v modelových tréninkových situacích. Nicméně si jsem jistý, že pokud se všechno správně nadávkuje, fanoušek při restartu sezony nepozná velkou změnu.
