Otázka, která napadne asi každého, zní:
Jak se vám v téhle pandemické době podařilo vyjet si čtyřikrát za rok závodit do Švédska?
Tak to by se asi opravdu nepodařilo. Já mám to štěstí, dá-li se to tak říct, že už půl druhého roku ve Švédsku pracuju a žiju prakticky natrvalo.
Jak to tak přijde, přesídlit zrovna do Švédska, takovou dálku, když máte v Karlových Varech rodiče a všechny své blízké a kamarády?
Kdyby mi někdo před dvěma roky prorokoval, že budu pracovat a bydlet na severu, já, která nemám ráda zimu, že budu mluvit jazykem, který mi napoprvé, když jsem ho slyšela, přišel opravdu hodně zvláštní, že budu dál při práci hodně sportovat a že si tady na severu dokonce najdu přítele, asi bych mu doporučila, ať si zajde k psychiatrovi. A pak se to stalo. Na sklonku léta roku 2019 jsem dostala pracovní nabídku podílet se na stavbě tunelu na obchvatu hlavního švédského města Stockholmu, a i když stavět tunel je něco úplně jiného než pozemní stavby a rekonstrukce, které jsem vystudovala, řekla jsem si, proč to nezkusit. Původně jsem měla v plánu jezdit jednou za měsíc domů, ale loni na jaře začala ta patálie s koronavirem, cestování mezi státy je se všemi těmi neustále se měnícími pravidly a podmínkami hodně komplikované, a tak jsem se rozhodla, že lepší a bezpečnější pro mne bude zůstat tady.
Irena Klingorová zažila na severu Evropy závodnické dobrodružství.
Hrál v těch plánech nějaký důvod i sport?
Zpočátku vůbec ne, nechávala jsem po přistěhování sem tohle téma otevřené, přeci jen tady toho bylo pro mne dost nového - práce, švédština, Švédové… Říkala jsem si akorát, že když bude ta možnost, že se jen tak pro radost proběhnu nebo projedu na kole, jenže Švédové jsou sportovci tělem i duší, sport je dost podporovaný i u nás ve firmě, a moji kolegové, když zjistili, že taky sportuju, mi začali vyprávět o různých švédských tradičních závodech, ze kterých mě nejvíc zaujala právě ta „Švédská klasika“.
Můžete ji nějak přiblížit?
Jedná se o sérii čtyř klasických švédských závodů s kořeny hluboko v severské historii, které je třeba zdolat v průběhu jednoho roku. Konkrétně se jedná o Vansbrosimningen, to jsou tři kilometry plavání na otevřené vodě, Vätternrundan je 315 kilometrů na silničním kole, Lidingöloppet 30 kilometrů přespolní běh a Vasaloppet, což je 90 kilometrů klasickou technikou na běžkách. I když některé z těch vzdáleností byly pro mě těžko představitelné, řekla jsem si, že je dobré mít před sebou nějaké výzvy, a tak jsem už na začátku roku 2020 byla přihlášená na všechny čtyři závody. Jako první mě čekalo na začátku června 315 km na kole kolem druhého největšího švédského jezera Vättern.
Irena Klingorová jako účastnice Vasaloppetu
To už ale byla v plném proudu pandemie…
No jistě. Sotva jsem se začala někdy v únoru na ten závod připravovat, začal se ve stejnou dobu světem šířit ten virus. Během jara se postupně uzavíraly hranice většiny států, obličeje lidí zahalily roušky a závody po celém světě se jeden za druhým rušily. Švédové v tu dobu zvolili jinou cestu než většina ostatních států. Nebylo to tak, jak psaly noviny třeba v Česku, že se tady nic neděje a opatření jsou nulová. Opatření tu byla, ale jiná než ve zbytku světa, a ono to, světe div se, především díky obrovské disciplinovanosti všech lidí, fungovalo. V tu chvíli jsem si uvědomila, jaké mám vlastně štěstí, že jsem tady na severu. Potvrdilo se, že „když se chce, tak to jde“. Švédové chtěli a stále ještě společně chtějí maximálně snížit šíření viru a zároveň co nejméně omezit běžný život, takže všechny podmínky a omezení striktně dodržují. Každý a bez výjimky, a proto tu všechno může fungovat skoro jako normálně. Záměrně říkám skoro, protože určitá omezení tu jsou a promítají se jak do běžného života, tak i do akcí, mezi nimiž je, respektive byla, i „Švédská klasika“.
Irena Klingorová zamířila za sportem do Skandinávie.
Jak to tedy v praxi probíhalo
Pořadatelé hledali způsob, jak cyklistický závod i přes všechna ta omezení uspořádat, a nakonec ho skutečně našli. Celý závod, který je obrovskou nadnárodní akcí s účastí až dvaceti tisíc cyklistů, rozložili do delšího časového období a umožnili odjet si ho i doma. Na jednu stranu tím závod ztratil jeden z hlavních principů závodění, srovnávat výkony a určovat pořadí bylo nemožné, na druhou stranu ale ta akce dostala jiný smysl - motivovat lidi k pohybu i za těžkých dob. A věřte, ono to fungovalo a vlastně funguje doteď. V módu „odjeď si závod doma“ absolvovalo Vätternrundan dokonce více cyklistů z celého světa, než kolik by se postavilo na startovní čáru za normálních okolností. Já jsem si v červnu svých 315 kilometrů odjela v okolí Stockholmu, tři kilometry jsem v červenci odplavala v jezeře v přírodním parku za domem, v září jsem si zaběhla třicetikilometrový kros na ostrově Lidingö a na konec jsem si nechala Vasaloppet.
Jako třešničku na dortu?
Spíš proto, že jsem z toho závodu měla největší respekt, protože já si na běžkách nikdy nebyla tak jistá a tohle je přeci jen pořádná porce. Nakonec to dopadlo dobře, podpora rodiny z Čech, přítele, kamarádů a kolegů mě dohnala do cíle a pomohla úspěšně završit i tu mou „Švédskou klasiku“.
Cíl je splněný, co bude dál?
Uvidíme, ale… Na stránkách „en Svensk Klassiker“ jsem zahlédla titul „Superklassiker“, který získá ten, kdo všechny čtyři závody „Švédské klasiky“ zvládne pod 20 hodin a mezi ženami pod 24 hodin, takže nějaká motivace už se začíná rýsovat. Hlavně ale doufám a věřím, že ta pandemie brzy pomine a svět se pomalu začne vracet do normálu. Že se zase budu moci podívat domů, protože to mi začíná chybět, a už mi taky začínají chybět závody v Česku.
