"Bruslím" nejdelší variantu - okruh 7,5 km, kde se pojede závěrečná pánská padesátka. Ze stadionu vede rovinka dvě stě metrů s "velbloudem", jak lyžaři říkají můstkům, křížícím dvě stopy pod sebou. Tady zakopla Kateřina Neumannová, já se držím.
Ale kolem mě se nežene padesát nadupaných závodnic, jen hrstka servismanů s vysílačkami. Okolo prosviští Marit Björgenová, ještě má páru.
Prvních deset výškových metrů, na rozdýchání. V zatáčce dole stojí stany mazačů. V ruském to vypadá takhle: dva mažou a šest kouká.
V německém šest maže a dva to rázně dirigují. Horší je kopec do lesa na Ried. Držím si tempo, ale tep jde rychle nahoru. Nahoře zakopnu, sám. Nevadí, nikdo to neviděl. Zrovna mě míjí krásná blondýnka Steffi Böhlerová - a mohutně si odplivne jako zabijáci z NHL cestou přes mantinel.
Konečně rovina, pokouším se to rozjet, co skluz, to píchnutí holí. Přejíždím řeku a čeká mě hrozivé stoupání. Tady ve třetím kole skiatlonu "umřel" Lukáš Bauer.
Blíží se elegantní napřímená postava v černé kombinéze. To Axel Teichmann lehce vyjíždí zklamání z předchozích startů. Vydržím s ním jen pár záběrů. Tchüss...
Rovinku k mamutímu můstku si vychutnám. Po prudkém sešupu to obracím zpátky, pouť nekončí. Náhle se vztyčí zásadní stoupání na Burgstall - tady vyrazil Vittoz, tady se rozhodovaly souboje Björgenové s Čepalovovou. Na kilometru vyšplháte osmdesát metrů.
Sípu a chrchlám, plíce trhá horský vzduch. Slunce na vrcholu Trettach Spitz skoro nevnímám. Ještě chvíli se motám labyrintem zákrut nahoru a dolů, ani chvíle pro odpočinek.
Konečně sjezd, v zatáčkách už mě šimrá v nohou křeč. Fotobuňka dole naměří rychlost 52 km/h, borcům při závodech okolo šedesáti.
Řítím se do cílové rovinky. "Uáááááá," bouří dvacet tisíc hrdel. Zasloužím si to? Asi ne, to zrovna na vedlejší trati domácí Viola Bauerová proklouzla do semifinále sprintu.
