Vlastimil Moravec v čele pelotonu jedenácté etapy Závodu míru z Třince do...

Vlastimil Moravec v čele pelotonu jedenácté etapy Závodu míru z Třince do Krakova. (květen 1972) | foto: ČTK

STALO SE 15. DUBNA: Ten náklaďák zahýbá! Tragický Moravcův sjezd

  • 17
Byl na kole famózním sjezdařem a excelentním technikem. Ale sjezd mu také vzal život. Vlastimil Moravec, jenž se v roce 1972 po strhující bitvě stal třetím československým vítězem Závodu míru, tragicky zahynul 15. dubna 1986. V pouhých šestatřiceti letech.

Miloval soutěže a sázky. Třeba že sjede na kole po prodloužené střeše požární zbrojnice až do pískoviště pod ní. Nebo že sní obrovskou mísu mrkve (odtud přezdívka Mrkva). A jindy, že spořádá 30 vajec, které zapije čtyřmi pivy. 

Pravda, celý týden měl potom Vlastimil Moravec potíže se zažíváním, ale co na tom, hlavně že zase vyhrál.

Při zimním soustředění cyklistů na Štrbském Plese chtěl dokonce na běžkách skočit z velkého můstku. Naštěstí mu tento úmysl rozmluvil olympijský vítěz Jiří Raška, a tak na nich sjel jen buben.

Na kole se Moravcovi do kopců nikdy moc nechtělo, zato sjezdařem byl úžasným, často až kaskadérem. Odborníci se shodovali: Kdyby jezdil i do kopců tak, jak se z nich dokáže spouštět, neměl by konkurenci.

Přesto, právě sjezd a soutěživost se mu staly osudnými. 

Patnáctého dubna 1986 zemřel Vlastimil Moravec po tragické srážce s odbočujícím nákladním automobilem v brněnských Kohoutovicích. 

Tři týdny před 37. narozeninami.

Pouhých jedenáct dnů po svatbě.

A nedaleko od domu, kde byla manželka v pátém měsíci těhotenství.

Nesmírně brzy odešel ze života vysoký blonďák, o němž tvrdili, že byl čestný, přímý, odvážný a nezkazil žádnou legraci.

MORAVCOVA PARTA. Českoslovenští cyklisté (zprava) Antonín Bartoníček, Dušan Zeman, Miloš Hrazdíra,ve žlutém trikotu Vlastimil Moravec a Jiří Háva na startu 11. etapy Závodu míru 1972 v Třinci. Tehdy ještě národní tým startoval v červených dresech namísto pozdější trikolóry.

První trofej: kružítko a trenýrky

V obci Spy nedaleko Nového Města nad Metují malý Vlastimil Moravec vyrůstal. Tatínek byl učitelem, maminka švadlenou a Vlastík ve čtyř a půl letech udržoval rovnováhu na jejím litinovém kole. 

Už coby dítko školou povinné miloval, když se mohl na kole závratnou rychlostí řítit z kopce. Přísný tatínek jej radši přihlásil do cyklistického oddílu v Dobrušce, ať se tam kluk pod dohledem trenérů vyřádí, než aby měl doma ještě větší roupy.

Ve dvanácti vyhrál v Polici nad Metují své první kritérium, za což dostal jako cenu kružítko a trenýrky a hrdě tyto trofeje všem ukazoval.

Po maturitě na dobrušské průmyslovce zamířil s titulem dorosteneckého mistra republiky na vojnu do Dukly Brno. Vylepšil časovku, předváděl, jak skvěle se dokáže orientovat ve skrumážích - a dál oslňoval svými sjezdy.

V sezoně 1970 reprezentační kouč Kamil Haťapka zařadil jednadvacetiletého Moravce do družstva pro závod Kolem Mexika, takříkajíc na zkušenou, a on tam hned vyhrál etapu do Vera Cruz. Scénář byl klasický: na nejtěžším stoupání dne se trápil a hodně ztrácel, zato ve sjezdu všechny dojel a předjel.

Vyhrát Závod míru bylo tehdy pro československé cyklisty nejvíc, o čem si mohli dovolit snít. Bez ohledu na propagandistický podtext tohoto klání, i na Západě jej považovali za nejtěžší závod amatérů na světě.

Od Jana Smolíka v roce 1964 se na dalšího československého šampiona čekalo. Mohl by jím být Moravec?

Při debutu v květnu 1971 skončil čtrnáctý.

Dvě sekundy po 47 hodinách v sedle

Přišel slavný rok 1972. Trať Závodu míru vedla z východního Berlína přes Prahu do Varšavy. Celkem čtrnáct etap, 2025 kilometrů.

V kruté a mrazivé 6. etapě do Karlových Varů se Moravec zuby nehty udržel ve vedoucí skupině, na rozdíl od šampiona posledních dvou ročníků, Poláka Ryszarda Szurkowského.

Při etapě do Hradce Králové se s Milošem Hrazdírou prodrali do úniku pětičlenné skupiny, která své 140kilometrové tažení dotáhla až do cíle. Moravec do sebe před rozhodujícími okamžiky obrátil štamprle koňáčku, které mu kouč Haťapka dal do butilky na kuráž. Načež ovládl spurt a v cíli jakoby nic prohodil: „Mám žízeň a jdu na párek.“

Dalšího dne dojel v Třinci druhý a vysvlékl Vladislava Něljubina z týmu SSSR ze žlutého dresu. „Nemám řidičák, toho polského fiata, který má dostat vítěz celého závodu, asi budu muset nechat ve Varšavě,“ vtipkoval.

Když se přehoupli do Polska, Něljubin si vzal žlutý dres zase zpět. Ale jen na chvíli. Koncovku 13. etapy v Lublinu zvládl Moravec na samé hraně rizika a znovu oblékal trikot lídra. 

Úžasné drama vrcholilo.

„Před poslední etapou do Varšavy jsem vedl o pět vteřin,“ vyprávěl. „Věděli jsme, že mezi mnou a Něljubinem půjde o boj na ostří nože a že bude rozhodovat každá vteřina bonifikace na prémiových spurtech. Po první prémii, kde Něljubin získal tři bonifikační vteřiny, jsem skoro rezignoval. Pak jsem si řekl: Musím všechno vsadit do závěru, i kdybych měl na kole umřít.“

VE ŽLUTÉM TRIKOTU. Vlastimil Moravec při 14. etapě z Lublinu do Varšavy.

Na druhé prémii 20 kilometrů před cílem si vzal Něljubina na starost Moravcův pomocník Dušan Zeman. Po tuhém pozičním boji Zeman i Rus upadli na asfalt, přičemž si československý cyklista zlomil zápěstí, což posléze předčasně ukončilo celou jeho kariéru. 

Něljubin se rychle zvedl a pokračoval v pelotonu, jenže ani v závěrečném spurtu ve Varšavě už Moravce neohrozil.

„Přesto těch posledních 20 kilometrů bylo pro mě horších než celá předchozí cesta do Varšavy. Jakmile se Něljubin rozjel, hned jsem do toho šlápl i já,“ popisoval Moravec. „Vyhrál jsem Závod míru celkově o dvě vteřiny, což při naší rychlosti znamenalo rozdíl zhruba 20 metrů po 47 hodinách v sedle.“

ŠAMPION. Vlastimil Moravec vyhrál 25. ročníku Závodu míru.

V následující sezoně po těžkém pádu v Alžírsku titul obhajovat nemohl. V roce 1974 pak na Závodu míru pomohl Miloši Hrazdírovi ke třetímu místu. 

Ovšem úspěchů slavil Moravec v kariéře mnohem víc. V Itálii skončil druhý na amatérském Giru, v Lutychu získal bronz z mistrovství světa v časovce družstev. Startoval na olympiádách v Mnichově 1972 a Montrealu 1976, kde dojel třináctý mezi jednotlivci. Celkem za kariéru nasbíral v nejrůznějších závodech 110 prvenství.

Proč jen nejel rovnou domů...

Závodní kariéru završil v roce 1981. Vyučoval na vojenské katedře Vysokého učení technického v Brně a zároveň v Bratislavě studoval FTVS. Po jejím dokončení se stal v roce 1986 trenérem juniorů v Dukle Brno.

Bohužel, jen na krátko.

S druhou manželkou, stomatoložkou Evou očekávali potomka. Čtvrtého dubna 1986 měli svatbu. Rozmazloval Evu i její dceru Pavlínku z prvního manželství, nosil jim snídani do postele, každému vykládal, jak je šťastný.

Ale cyklistické a tak moc soutěživé srdce měl stále.

Československý cyklista Vlastimil Moravec na snímku z roku 1978

Patnáctého dubna toho roku jel s juniory po okruhu kolem Brna. Trénink zakončili na vrcholu kohoutovického kopce. 

„Mohl tam odbočit ke svému domu, kousek odtud v Kohoutovicích bydlel. Jenže toho dne si ještě jel pro výplatu. Pustil to tedy z kopce dolů, zahrál si na závodníka. Byl to jeho poslední závod. A nedojel ho,“ vzpomínal bývalý trenér František Jursa.

Stalo se před lety

Historický seriál sportovní redakce iDNES.cz

Moravec se dohodl se Slovákem Františkem Vankem, že si to ze sjezdu rozdají. 

„Mrkva jel první, já těsně za ním, oba osmdesátkou,“ vzpomínal Vanko v rozhovoru pro Lidové noviny. „Na čtyřproudé silnici se před námi v polovině kopce chystal odbočit doleva pískem naložený náklaďák s vlekem. Najel si doprava, ale zbylo tam místo, tak jsem to vzal kolem něj zprava a Mrkva zleva.“

V tu chvíli však začal náklaďák odbočovat.

Moravec se mu vyhnout nestačil, v plné rychlosti vletěl do kabiny.

Byl na místě mrtvý.

„Policisté pak řekli, že jsme jeli příliš rychle, ale podle mě se ten kamion chtěl otáčet a byla tam plná čára. Prý blikal, ale já to rozhodně neviděl,“ je přesvědčený Vanko.

Moravcově manželce zprávu o tragické události přijeli oznámit trenéři Dukly. „Myslela jsem si, že jdou na kafe,“ přiznala po mnoha letech pro list Aha. „Ale oni tak divně koukali… Byl to hrozný pocit. Ještě jsem se zmohla zeptat na to, jestli ho něco bolelo. Prý ne. Potom mě odvezli k rodičům. Byl to hrozný šok. Dodnes nevím, jak jsem to byla schopna přijmout a schopná dál fungovat.“

Svatební fotografie jí došly až po manželově smrti. 

Přivedla na svět dceru Evu. Když byly malé tři roky, zeptala se: „Maminko, kde já mám tatínka?“

Tehdy jí začala prozrazovat, co se stalo.

Na Vlastimila Moravce četní přátelé rozhodně nezapomněli. V Benešově u Boskovic po něm pojmenovali cyklistický klub, v obci Spy ulici i školu, jezdí se jeho Memoriál a vyprávějí se veselé historky, jejichž hlavním aktérem se stal.

Protože měl rád slivovici, polili s ní také jeho hrob. 

A na náhrobní kámen mu sem starší i mladí cyklisté vozí medaile, které sami získali.


Grand Tour v roce 2024

4. - 26. května Giro d´Italia
29. června - 21. července Tour de France
17. srpna - 8. září Vuelta a Espaňa