Za hezký závod může považovat i nedělní stíhačku v Soldier Hollow. Čtyři čisté položky jí zajistily dvanácté místo v cíli. „To bylo takové štěstí v neštěstí,“ povzdechne si přesto při zmínce bezchybné střelby.
Závodní den pro ni totiž začal strašidelně. Hned po snídani ji přepadly bolesti břicha, zvažovala, zda vůbec do stíhačky nastoupí. „Nechtěla jsem se po pěti minutách závodu pozvracet. Ani jsem se nerozcvičovala, jen jsem bojovala sama se sebou,“ vypráví.
Paradoxně ale právě úplně jiné starosti jí pomohly ke skvělé práci na střelnici. „Střelba mi byla úplně jedno, jen jsem ji chtěla mít za sebou, a to mě zachránilo.“
Tentokrát jí nesoustředění se na práci s malorážkou bylo k užitku, většinu sezony ale dokázala jezdit podobně kvalitní výsledky i s plnou koncentrací na dění na střelnici. Bezchybnou stíhačku odjela i v prosinci v Hochfilzenu, skvělé závody absolvovala i před čtrnácti dny v Oslu, kde s jedním omylem skončila pátá ve vytrvalostním a osmá v hromadném závodě.
Tereza Voborníková na květinovém ceremoniálu po vytrvalostním závodě na norském Holmenkollenu.
Z 21 individuálních startů, které má ve své teprve druhé plnohodnotně seniorské sezoně za sebou, byla v cíli mimo nejlepší dvacítku pouze sedmkrát.
„Rozhodně bych si na začátku zimy nemyslela, že budu do dvacítky jezdit tak pravidelně, to je pro mě super a s každým takovým závodem jsem opravdu hodně spokojená,“ přiznává, že v tomto ohledu nemůže sezonu hodnotit negativně. „Ale myslela jsem si, že budu běhat o něco lépe. Z toho jsem nesvá.“
V prostých číslech je Voborníková tuto sezonu na tratích rychlejší než byla předcházející zimy, trápí ji ale, že pokrok v běhu není tak výrazný, jak si představovala. Podle dat Mezinárodní biatlonové unie se oproti minulé sezoně zlepšila pouze o 4 desetiny sekundy. Nespokojenost na trati ale kompenzuje na střelnici, kde je zase o poznání jistější.
Procitání Davidové. Líbí se jí americký klid a říká: Jako bych začínala od nuly |
A také se cítí mnohem komfortněji ve štafetách, což ukazuje celou sezonu. Pouze jednou se stalo, že by musela na trestné kolo, často zvládá své úseky bezchybně nebo jen s jednou opravou. „Už se štafetami tolik nestresuju. Ale třeba v hromadných závodech se stále cítím jako začátečník. Zbytečně se jich bojím, mám z nich respekt, přijde mi, že tam nepatřím,“ vyjmenovává.
Zatím jich ve Světovém poháru absolvovala pouze pět a k tomu jeden na loňském mistrovství světa. Proto věří, že se její pocity budou s přibývajícími zkušenostmi lepšit.
Kanadský Ruhpolding
Jeden hromadný závod by měla přidat ještě tuto neděli v kanadském Canmore. Po mokrém, hlubokém sněhu, se kterým se museli biatlonisté potýkat poslední měsíc, je v Kanadě přivítal tvrdý sníh a teploty kolem nuly. „Krásné lyžování na závěr sezony,“ těší Voborníkovou.
Sama tu zatím nezávodila, areál má ale nakoukaný pečlivě. To když Canmore minulou sezonu pořádalo zastávku nižšího IBU Cupu, jehož součástí byl tehdy i přítel Voborníkové Mikuláš Karlík. „Koukala jsem na každý závod. Stadion jsem poznala, ale tratě vypadají úplně jinak než v televizi.“
Karlík se po delší pauze opět vrátil do Světového poháru, a turné po severní Americe tak absolvuje biatlonový pár společně. „Moc mi pomáhá, že tu Mikuláš je. Jsem klidnější, těším se na něj po závodě,“ pochvaluje si Voborníková. Možná jí Karlík předá i tipy pro místní tratě, což by mohla být v málokdy navštěvovaném středisku konkurenční výhoda.
A tu bude pravděpodobně Voborníková potřebovat, pokud se potvrdí její dojem, že jsou tratě podobné těm v německém Ruhpoldingu – tedy areálu, o kterém dlouhodobě říká, že jí nesedí. „Jsou tu převážně roviny a sjezdy, žádný velký kopec. Bude hodně záležet na lyžích,“ hodnotí.
S vidinou brzkého konce zimy ji už to ale tolik netrápí jako v lednovém Ruhpoldingu. „Spíš už jen chci solidně odzávodit, než že bych přemýšlela nad tím, jestli mám formu nebo ne.“
Tři závody dělí Voborníkovou od potvrzení místa mezi dvaceti nejlepšími biatlonistkami světa. A pak začne s prací na tom, jak se posunout ještě výš.
