„Zavzpomínala jsem si tím na mé neslavné okamžiky řadu let zpátky, kdy jsem také mívala ležky ve štafetách dobré, ale o to horší byly pak stojky. Přijde mi, že v tomhle směru jsem se nikam neposunula,“ svěřovala se po závodě.
Štafeta navzdory vašim trestným okruhům skončila pátá, v sezoně nejvýše. Jak tedy hodnotíte takové umístění?
Celkově za tým ho pořád můžeme hodnotit pozitivně i proto, že jde o nejlepší výsledek sezony. Ale holky předtím jely výborně, minimálně dobíjely, rychle běžely a předávaly mi to na třetím místě. Takže beru veškerou vinu na sebe, že jsem to nedotáhla do konce. Třetí místo bylo objektivně docela daleko, i kdybych dala dvě nuly, Elvira Öbergová by mi pravděpodobně ujela. Ale že jsem neskončila čtvrtá, to mě mrzí hodně. Přitom uhájit čtvrté místo bylo v podstatě velmi jednoduché. Stačilo nejít na dvě trestná kola.
Markéta Davidová předává na 3. místě štafetu Lucii Charvátové.
Elvira Öbergová, v sezoně jedna z nejlepších běžkyň Světového poháru, vás sice v prvním kole dojela a předjela, ale až do stojky jste s ní zůstávala v relativně solidním kontaktu. Nemohlo vás její nahánění příliš zakyselit?
Ne, já se snažila svůj úsek rozjet takticky. Přece jen ta zdejší kombinace časového posunu, vysoké nadmořské výšky, měkkého, nejedoucího sněhu a tepla dělala podmínky strašně obtížnými. Chtělo to nepřepálit tempo. Proto jsem si ho snažila hlídat.
Co se tedy na stojce stalo?
Byla to ta moje psychika. Tíha okamžiku a náročný čtvrtý úsek. Letos mi docela svědčilo, že jsem ho nejezdila tolik jako dřív. Nebylo to tak, že bych po něm hmátla všemi deseti. Obavu jsem z něj měla, protože ať se říká, co se říká, na čtvrtém úseku to bývá vždycky těžší. A tím, že štafeta byla rozjetá výborně, můj následný sestup pořadím je drsný. Na stojku jsem přijela v pohodě. Jenže pak jsem netrefila první ránu, i když se mi zdálo, že měla spadnout, že jsem při ní neudělala žádnou chybu.
Což vás psychicky rozhodilo?
Vyvedlo mě to trochu z míry. A pak jsem už cítila, že je to jen horší a horší, byla jsem tím víc nervózní a nedokázala se srovnat. Dobíjené rány byly cukance s rozklepanýma nohama. Prostě takové ty nepříjemné pocity, které jsem už zažila tisíckrát, a vždycky pak doufám, že se už nebudou opakovat. Ale ony vždycky zase přijdou, stane se to znovu. Každý se potom ptá, jak se z toho ponaučit.
Česká štafeta skončila na pátém místě, Norky slaví vítězství i malý glóbus |
A jak?
Nevím. Strašně těžko. Přesně vím, o co jde. Ale co mám udělat jinak, to nevím.
Už jste odjela i štafety bez trestného kola. Víte, že to umíte.
To jo. Já se dnes ani necítila před těmi položkami nějak špatně. Ležka byla fajn a ani před stojkou jsem si nemyslela, že to bude taková katastrofa. Asi jsem se fakt nechala příliš vyvést z míry tou první ránou.
Na poslední kolo jste i přesto ještě našla dost morálních sil, dokonce jste stahovala čtvrtou Rakušanku Gandlerovou.
V to jsem ani moc nedoufala, že bych se mohla posunout před ni, protože je dobrou sprinterkou, což už mi ukázala i loni v Östersundu. Ale když jsem po stojce jela za střelnice, ohlédla jsem se a viděla jsem tam šestou Francouzku (Jeanmonnotovou). Z té mi zatrnulo. Věděla jsem, že sil už moc nemám a ona jich má určitě víc. Tak jsem se snažila metelit hlavně proto, aby mě nedojela. Naštěstí mě nestahovala. Jakmile bych ji měla na zádech, mohl to být průšvih. Ztratit ještě jedno místo, to mi v tu chvíli připadalo jako nejčernější scénář.
Lucie Charvátová na trati sprintu v Soldier Hollow.
V Soldier Hollow jste v pátek dosáhla na body za 26. místo ve sprintu, i s dobrou střelbou 1+1. Po závodě jste pak vykládala, že jste dorazily o den později než většina týmů a třetí den po příletu byly pořádně rozlámané. Jak překonáváte aklimatizační krizi?
To bych taky chtěla vědět. Za deset let, co s biatlonem jezdím, se mi něco takového jako tady ještě nestalo. Opravdu jde o přetěžkou kombinaci výšky, náročných podmínek a o den pozdějšího příletu. Vezměte si, že jsme zeměpisnou šířkou na úrovni jihu Itálie. Sluníčko je tu opravdu ostré a sníh teče pod lyžemi, závodí se i v triku s krátkým rukávem. Já mám vždycky sil na všechno docela dost, ale teď cítím, že jsem úplně K.O. Snažíme se spát deset nebo jedenáct hodin denně, abychom dospaly, co ztrácíme na silách.
Navíc závodíte tři dny po sobě.
A navrch se tu v noci na neděli posouvá čas. Takže nástřel na nedělní závod máme v podstatě už v 8.15 ráno, což se mi v životě nestalo. Jediné pozitivum toho by mohlo být, že trať by mohla být po ránu ještě umrzlá a závod díky tomu ještě dobře odjedeme. Protože jakmile se do ní opře slunce, začne se roztékat a je těžké v tom lyžovat.
Po evropských střediscích s desetitisíci diváků jich v Americe zdaleka tolik není. Jak na vás atmosféra působí?
Já tady v Soldier Hollow nikdy nebyla, i proto jsem ráda, že jsem se na zdejší olympijské tratě mohla podívat. Jsme tu tak trochu na konci světa, kde nic, tu nic, okolí pusté. Ale je to zároveň i takové typické USA: Fanoušků sice málo, ale jeden vydá třeba za sto evropských. Jsou takoví velkorysí, všechny nás mocně povzbuzují, mluví na nás jmény, mají o vše zájem. Ta radost, která z nich čiší, je moc milá. Samozřejmě, co se týče jejich počtů, podobá se Soldier Hollow spíš covidovým závodům. Ale je závěr sezony, všichni toho mají plné zuby, takže to vlastně není ani špatně. Atmosféra je tu fajn.
