I minulý víkend to v Ruhpoldingu ukázal, 15. a 30. místo v individuálních startech a dvě trestná kola ve štafetě. V té je vůbec její bilance děsivá. Charvátová ve své kariéře zatím nastoupila ke čtrnácti štafetovým závodům. Ve třinácti z nich musela na trestné kolo. A někdy ne pouze na jedno…
Zatímco v individuálních závodech už během této zimy posbírala víc bodů než za tři poslední sezony a její úspěšnost střelby se pohybuje kolem 80 procent, ve štafetě je to jen kolem 60 procent. A to už není náhoda.
„Nedá se s tím nic dělat. Doufám, že to byla moje poslední štafeta, protože já už na to fakt nemám,“ soukala ze sebe v pátek v Ruhpoldingu po dvou trestných kolech.
Utíkání před problémem však není podle českého trenérského týmu řešením. I proto s Charvátovou v pátek vedl dlouhou debatu kouč Egil Gjelland.
„Před štafetou se nemůže schovat, to v žádném případě. Musí být k sobě upřímná, říct si, že to nezvládla, a nehledat výmluvy, omluvy – to ničemu nepomůže. Musí se pídit po tom, jak situaci zlepšit, pracovat na tom, a ne utíkat. To je jediná cesta. Nemůže říkat, že už štafetu nechce jet, že v ní má takovou a takovou historii, to je bláznivé,“ říká Nor.
V tomhle pohledu se shoduje i s šéftrenérem české reprezentace Ondřejem Rybářem. „Je to její zaměstnání. Pochopitelně nemůžete přehlížet něco, co se nepovede, ale Lucie se z toho musí poučit. Vždyť v individuálních závodech to dokáže a tady to není nic jiného, jen tomu musí přizpůsobit myšlení, to je základ,“ myslí si Rybář.
Ano, myšlení. Právě o tom to je. Charvátová v tom pochopitelně není z českého týmu sama. Podobný problém se střelbou má dlouhodobě i Adam Václavík. Dvakrát za sebou šel na trestné kolo ve štafetě nyní i Jakub Štvrtecký. A za potíže Veroniky Vítkové možná z určitých procent rovněž může hlava.
Ani Markéta Davidová se nemůže pyšnit zrovna stabilitou při manipulaci se zbraní, zvlášť v novém roce. „Ale to je do jisté míry dáno i jejím nachlazením v průběhu Vánoc. I proto teď její forma byla kolísavá,“ říká Rybář.
Takže zpátky k hlavě biatlonistů. Nepomohl by týmu psycholog?
Phelps, Jordan i Neunerová
Při tréninku naběhají stovky kilometrů a vystřelí tisíce ran, jenže to je pořád málo. Soupeři přece dělají totéž. K úspěchům v dnešní době vedou detaily. Třeba právě i psycholog. Právě on je často klíčem k úspěchu v současném, mnohem vyrovnanějším sportu. Proto jeho služeb využívají největší špičky napříč obory.
Charvátová: Všechno špatně. Doufám, že to byla moje poslední štafeta |
Třeba nejúspěšnější olympionik historie Michael Phelps. „Právě psycholog ho posunul k samotným hranicím jeho těla,“ myslí si Matt Cunliffe, jeden z předních sportovních psychologů. „Ten mu doporučil, aby před každým závodem měl sluchátka na uších, poslouchal hudbu a nevnímal nic jiného. Jen tak se dokázal stoprocentně soustředit na svůj výkon.“
Na psychologa se obracel také legendární quarterback Tom Brady nebo nejlepší basketbalista historie Michael Jordan. Byl to on, kdo tvrdil, že z 80 procent za všechny jeho úspěchy může dobře nastavená hlava. A s tím mu pomáhal George Mumford, který se poté staral též o Kobeho Bryanta, další ikonu košíkové.
Německá biatlonistka Magdalena Neunerová spolupracovala s psychologem
Ani v biatlonu není mentální kouč žádným zjevením. Trojnásobná olympijská medailistka Magdalena Neunerová přiznala, že před olympiádou ve Vancouveru, kdy na ni byla upřena pozornost celého Německa, začala pracovat s psychologem.
Není se co divit. Zkombinovat vysokou fyzickou intenzitu s totálním emočním klidem na střelnici vyžaduje naprosto čistou hlavu. „A v tomhle je i kouzlo biatlonu. Práce s hlavou je strašně důležitá a velmi mě baví,“ říká Michal Krčmář.
„V tuhle chvíli si nemyslím, že psychologickou pomoc potřebujeme.“ Egil Gjelland, hlavní trenér žen |
Úspěch je ve sportu často otázkou hlavy, zvlášť v čím dál vyrovnanějším biatlonovém startovním poli. Proto má kanadský biatlonový tým mentálního kouče. Proto ho mají i Američané. Proto s ním po návratu z mateřské pracovala Francouzka Marie Dorinová-Habertová a loni třeba i její hvězdný krajan Martin Fourcade.
„Rozhodně není slabinou využívat psychologa, naopak. Když jsem byl v Norsku, měli jsme tři nebo čtyři psychology. Určitě je to jedna z cest, jak zlepšit trénink. Ale u nás to v tuto chvíli podle mě není téma,“ říká přesto Gjelland.
V minulosti k psychologovi půl roku docházela Veronika Vítková. A byť jí nejprve pomohl a výsledkově se zlepšila, nakonec od něj ustoupila. Ne každý je na podobnou pomoc nastavený.
Dívat se dopředu
I Charvátová kdysi s psychologem pracovala. Bylo to v době, kdy se z běžkyně na lyžích stávala plnohodnotnou biatlonistkou, ale ani ona u něj dlouho nevydržela.
„Jsem zastáncem toho, že psycholog pomůže, ale pomůže tomu, kdo umí pracovat se svou hlavou. A s tímhle se musíte trochu narodit – umět pracovat se svým nastavením. Pokud to nemáte v sobě, nevěřím, že se to dá naučit. Když se s tím člověk trochu pere, psycholog mu nepomůže,“ tvrdí Krčmář.
Podle něj se sportovec musí psychologovi naprosto otevřít, musí mu stoprocentně věřit, s čímž mnozí spíše introvertní sportovci mají problém. „Já ten problém nemám. Někdo se ale hůř otevírá a s ním se i hůř pracuje po stránce psychické,“ vysvětluje Krčmář.
„Každý sportovec musí cítit na sobě, co mu pomůže a co ne. Proto si nedovolím říct, jestli by nám to jako týmu pomohlo, nebo ne.“
Třeba Michal Šlesingr je ve vztahu k mentálním koučům skeptičtější, stejně jako Charvátová. Jak sama říká, je víc technicko-matematicky zaměřená. Co si nespočítá, to pro ni nefunguje.
„Já jsem člověk trochu zabedněný, tvrdohlavý a stojící si za svým názorem. Psychologie je pro mě něco jako magie – nezhmotněná, a proto na mě nezabírá. Potřebuju mít buď přesně naplánováno, co mám dělat, nebo si sama stavět a počítat,“ říká budoucí paní inženýrka.
PROGRAM: Přehled závodů biatlonové sezony 2019/2020 |
Možná i proto zatím český biatlon psychologickou pomoc odmítá. „V tuhle chvíli si nemyslím, že ji potřebujeme. Potřebujeme hlavně klid na práci,“ říká Gjelland.
Podle něj i Rybáře to v prvé řadě není o mentálních koučích, psycholozích, ale o samotném závodníkovi, který musí chtít sám něco změnit.
Přemýšlení o minulosti, o chybách, které se staly, není podle něj ta správná cesta. „Historii nezměníte, proto se musíte neustále dívat dopředu a říkat si, že tohle umíte a tohle umíte. To je jediná cesta,“ tvrdí Gjelland.
Naučí se to i Češi?
