„Vydařené mistrovství světa mi pomohlo herně i získáním zkušeností a sebevědomí. Myslím si, že se sezona vyvíjí dobře,“ hlásil do telefonu třicetiletý brněnský odchovanec. Po Polsku, Španělsku a Itálii poznává v desetitisícovém městě na jihozápadě Francie další kvalitní evropskou soutěž.
Co vám mistrovství světa, kde český tým senzačně skončil šestý, do sezony dalo?
Celé mistrovství jsem si strašně užil, byla to ohromná zkušenost. Pořád si myslím, že málokdo čekal, že se takhle umístíme. Atmosféra byla super, doma nás podporovali i lidé, kteří se o basketbal jinak moc nezajímají, dávalo nám to ohromnou podporu.
Vzpomínáte na některý ze zápasů speciálně?
Jeden z těch klíčových zápasů, pro tým i pro mě, byl proti Turecku. Ten se mi hodně povedl, byl jsem rád i za postup do dalších bojů. Samozřejmě vzpomínám na zápas proti Americe, protože zahrát si proti Spojeným státům se nestává každý den. A pak ještě bitva s Řeckem, kdy nám prohra stačila k postupu do play off. To byla velká zkušenost.
Proměňujete je v Boulazacu?
Sezona jde poměrně dobře. Hraje se zde hodně fyzicky náročný basketbal; z těch míst, kde jsem působil, asi úplně nejnáročnější. Daří se jak týmu, tak mně individuálně, k čemuž dost pomáhá systém, kterým hrajeme. Zároveň jsem rád za volno, které nás právě teď čeká. Sezona začala naplno v červenci a už začala být dlouhá.
Jak volno využijete? Rozjedete se poznávat krásy oblasti Dordogne, v níž Boulazac leží?
Není to tak, že bych každý víkend po zápase jezdil všude možně, ale ve všech zemích, kde jsem byl, jsem se byl podívat na několika místech, v pár městech. Takže i tady bych se chtěl podívat do Bordeaux, kam to mám asi hodinu a půl, a mám v plánu se určitě podívat do Paříže. Na toulání po přírodě mě neužije, jsem zvědavý spíš na města.
15,2 boduAudův střelecký průměr na zápas za Boulazac |
Nemrzí vás zpětně, že jste smlouvu do Francie podepsal už před světovým šampionátem, kde jste byl velkým objevem českého týmu?
Byl jsem naopak rád, že mám podepsáno, že mám nějakou jistotu. Nevím, jestli po MS by se našlo něco lepšího, protože v té době už hodně týmů má hráče podepsané a není tak jednoduché před začátkem sezony hledat angažmá.
Jste i během klubové sezony v kontaktu s brněnským kondičním trenérem Lukášem Kopřivou, pod jehož bičem se v létě připravujete?
Lukáš je zároveň jedním z mých nejlepších kamarádů, takže jsme s kontaktu hodně. Sleduje všechny moje zápasy, zároveň mi říká svoje postřehy, co bych mohl udělat líp. Na trénování během sezony mám lidi z týmu, většinou děláme týmové věci, ale samozřejmě jsem v kontaktu jak s Lukášem, tak s Michalem Miřejovským z reprezentace.
Pracujete speciálně na hře levou rukou, s níž slavíte úspěchy?
Nějaký prostor tam je. Snažím se průběžně zlepšovat. Když se podívám zpětně na zápas, kde jsem nedal nějaký určitý typ střely, tak si řeknu, že se na ni zaměřím. Tím pádem se náplň individuálních tréninků hodně mění.
Naučil jste se takhle sobě věnovat v zahraničí?
Stoprocentně. Z Brna jsem jako mladý odešel na jeden rok do akademie na Kanárské ostrovy, další čtyři roky jsem byl na škole v Americe, a tady těch pět let mě naučilo, že když chce člověk být úspěšný, tak tomu musí něco obětovat. Chce to čas a úsilí. To je jediná cesta.
Poslední roky hrajete každou sezonu jinde. Pomáhá vám to udržovat v napětí, abyste si pořád musel budovat svoji pozici?
Nebylo to úplně záměrem, že bych si po každé sezoně řekl: fajn, půjdu jinam. Většinou to bylo i tak, že v týmech, kde jsem byl, jsem si myslel, že kdyby chtěli, abych zůstal, tak proč o tom nejednat. Nebo i v jiném týmu ve stejné soutěži. Zatím se ale vždycky naskytla nová příležitost, a je to takové různorodé. Musím říct, že jak ve Francii, v Itálii, ve Španělsku i v Polsku se mi líbilo. Zároveň bych se rád podíval někam i dál, třeba do Německa, a jeden z mých snů je jít hrát někam do Asie. Třeba do Japonska.
Patrik Auda na tréninku českých basketbalistů před zápasem s Brazílií.
Proč právě tam?
Asi kvůli životní zkušenosti. Byl jsem na škole v Americe, pak všude možně po Evropě, díky reprezentaci jsem se podíval do různých zemí. Jedna stránka by byla finanční, ale hlavní důvod je zkušenost do života. Zkusit něco jiného, to mě láká.
Zvládnete pojmenovat specifika hraní v tolika různých zemích?
Co si pamatuji z Polska, kde jsem byl dohromady tři sezony, tak během té doby se tam liga hrozně zvedla. Všechny týmy byly dobré, nebyl tak žádný outsider. V Itálii se hrálo hodně individuálně, protože tam hodně týmů bere Američany. Díky tomu se hraje hodně jeden na jednoho a rychlý basketbal. Trochu jsem se bál, že tomu tak bude i ve Francii, ale musím říct, že basket je tu hodně organizovaný, týmový, takže se mi líbí víc než v Itálii.
25 minutPorce, kterou Auda dostává ve francouzské lize |
Naučíte se vždy v dané zemi řeč?
V Polsku jsem mluvil poměrně dobře, tam je to podobné češtině. Ve Španělsku jsem byl přes dva roky a krátkou konverzaci bych zvládl. Z italštiny znám pár frází, co lze použít do denního života. No a tady ve Francii zatím kromě pár slovíček neumím říct nic. Ta řeč je úplně jiná. Navíc ve škole jsem se učil angličtinu a němčinu, v Americe na škole jsem měl čtyři roky ruštinu. Těch řečí už je hodně. Nejde si pamatovat všechny.
Takže panimájetě pa rusky?
Němnógo.
Vidíte, jak parádně jste to slovo řekl.
Ruština mě bavila hodně. Netušil jsem, že ji budou v Americe na univerzitě nabízet. Byla tam doplněk k diplomatické fakultě, tak jsem si ji vzal, a byla to sranda.
Patrik Auda (zcela vlevo) v dresu Boulazacu během utkání s Dijonem
Zvládl byste azbukou napsat třeba svoje příjmení?
Samozřejmě, pár vět taky. Kdyby teď za mnou přišel někdo, s kým bychom si pár dnů rusky povídali, jazyk by zase naskočil. Když ho používáte, je to snadnější. Pak čtyři roky nemluvíte a zapomenete hodně věcí.
Francouzi ovšem na angličtinu moc neslyší. Bojujete s tím?
Můžu to potvrdit. Lidi v menších městech celkově angličtinu tolik neovládají. Mám ale taky zkušenost, že kolikrát někdo anglicky mluvit odmítne, protože to prý neumí, ale když zjistí, že já neznám francouzsky ani slovo, najednou si vzpomene, že by angličtina vlastně šla. (úsměv)
Klasická francouzská slupka. Taky ale v menším městě převažuje u lidí srdečnost, že?
Na zápasy nám chodí i lidé v letech, fandí hezky, ve městě jsou přívětiví. Týmy to tady mají udělané tak, že po zápasech mají pro fanoušky, kteří si to asi platí, nachystané pití a jídlo. Přijdou tam hráči, buduje se kontakt. Celkově jsou tady lidé milí. V Itálii jsou na zápasech skoro až blázni, kolikrát to s emocemi přehání, bývá to tam zbytečně vyhrocené. To se mi až tak moc nelíbilo.
