Rituál českého koulaře Tomáše Staňka před každým velkým závodem. „Nedávno jsem nad tím uvažoval a říkal si, že žádné talismany nemám. Že nelíbám drahokam nebo něco takového. Ale pak jsem se balil a přistihl se, že dělám tyhle věci. To je taková moje úchylka,“ směje se. „Ale zase nejsem takový čaroděj, abych se k tomu upínal. Když to nebude, nic se neděje.“
Na mistrovství světa atletů, které začíná už za týden v maďarské Budapešti, však raději všechno udělá tak, jak je zvyklý. Co kdyby náhodou…
V Maďarsku bude Staněk po oštěpaři Jakubu Vadlejchovi druhou největší českou nadějí na medaili. Byť ví, že s kosmickou generací, do které se narodil, to bude mít jako vždy tuze těžké.
Staněk zmeškal porod, v Táboře vyhrál: Chci se přibližovat nejlepším na světě |
Vy jste přitom mohl být taky oštěpařem, že?
Mohl, oštěp mi celkem šel. Ale nikdy neodhadnete, jestli by vám ta disciplína seděla i v budoucnu, jestli by vám vydržel loket. Jen by to možná bylo příjemnější na závodech, nebyla by asi tak brutální konkurence jako teď u nás.
Na to tak trochu narážím.
Z tohoto pohledu by to rozhodně bylo jednodušší.
Zamrzí vás někdy, že jste se narodil do generace Ryana Crousera, Joea Kovacse a Toma Walshe, kteří vrhají k 23 metrům nebo ještě dál? Nebýt jich, měl byste na svém kontě daleko víc medailí.
Je to pravda, ale lepší je nad tím nepřemýšlet. Žiju v nějaké době a nic s tím neudělám. Jasně, mrzí mě to, protože Crouser hází často za 23 metrů, za 22 má v závodech snad 200 pokusů, což je v historii koule něco nepředstavitelného. Přitom hody kolem 21,5 metru jsou třeba jedny z nejlepších českých výkonů napříč disciplínami. Ale tak to je. Buď máte štěstí na dobu a vaše disciplína je vykradená, nebo máte smůlu, jako teď já.
Vy se s tím i tak perete statečně. Máte medaile ze světových i evropských halových šampionátů, taky z venkovního mistrovství Evropy. Vlastně chybí jen ta z mistrovství světa nebo olympiády.
Z mistrovství světa mám bohužel jen bramborovou z Londýna 2017 o pět centimetrů. To je nepříjemná vzpomínka.
Pořád to ve vás je?
Na to člověk nezapomene. Ale ne že bych z toho byl nějaký hořký, pořád je to parádní úspěch. Ke sportovnímu životu tohle patří – pokud chcete vyhrávat, musíte přežít i pády. Ani Messi vždycky nevyhrál.
Koulař Staněk vyhlíží napínavé střety s elitou: Budeme se fackovat častěji |
Vy k dobrému výkonu potřebujete i dost jídla. Kolik toho takový obrovitý koulař sní? Třeba Lukáš Krpálek si byl schopný před mistrovstvím světa dát i kilový steak.
To máme dost podobné. Sníme toho poměrně dost, asi 13 tisíc kilojoulů za den (skoro dvojnásobek proti normální dávce pro dospělé, pozn. red.) Je to fakt raketa, hrozně moc masa, což třeba při soustředění v Africe není problém. Tam si dám kilový steak k večeři a k obědu taky něco. Pro koulaře jsou dost důležité i přílohy, protože jsme dynamická disciplína, kde intenzivně a nárazově čerpáte energii. Proto je na tréninky potřeba mít plnou nádrž.
Zní to tak, že maso k výkonu potřebujete. Umíte si představit, že byste vrhal koulí a byl vegetarián?
Neznám žádného koulaře vegetariána. Na sobě mám odzkoušené, že mi nejvíc funguje červené hovězí maso. Jsme přece jen agresivní sport. Musíte do toho v jeden moment dát všechno, váš pokus trvá vteřinu a půl a v malém kruhu házíte těžkou koulí, takže musíte vyvinout velkou energii. Zkoušel jsem i ryby, krůty, ale světlejší maso mi nefungovalo. Je fakt důležité, odkud protein pochází, asi proto u nás žádní vegetariáni nejsou.
Je vzhledem k vaší mohutnosti lehčí zhřešit než třeba pro cyklisty?
Určitě je to pro nás snazší proti cyklistům nebo třeba skokanům na lyžích, kteří řeší každé deko. My zase máme určitou horní hranici – jsou lidé, kterým vyhovuje mít 150, 160 kilogramů, ale jsou pak méně obratní.
Vy máte vlastně kolik?
Mezi 128–132 kilogramy. Během roku mi váha kolísá, ale takhle je to optimální. Můžu si zajít na hambáč, zato nejsem na sladké. Ale každý hřeší, jinak by to bylo na palici.
Ale i vy už asi řešíte stravu o něco víc než kdysi. Třeba i kvůli vracejícím se zraněním, ne?
Je to tak, teď už je pro mě důležitá skladba i množství jídla. Vím, že když do sebe narvu knedlíky s omáčkou, odpoledne bude trénink stát za prd. I když taky záleží. Měl jsem teď celozrnné knedlíky, ze kterých jsem nebyl unavený, což se nedá srovnat s těmi od babči, které dělá při klasickém víkendovém obědě ke svíčkové nebo ke kachně.
Ty zase pohladí duši… Ale zpět ke zraněním, která k atletice patří. Všichni čeští šampioni se s nimi prali – Barbora Špotáková, Zuzana Hejnová, Jakub Vadlejch i vy. Je to klasický koloběh profesionálního atleta?
Když se snažíte dělat výkonnostní sport naplno, vždycky jste na hraně, protože tělo dostává strašně moc zabrat. Hodně pomáhají zkušenosti, díky kterým některá zranění odbouráte, protože už víte, že když vás něco tahá, raději se nepouštíte do rychlých pohybů. Což ale nejde na soustředěních nebo na závodech, kde se prostě něco při rychlém pohybu natrhnout může. Nebo ve chvíli, kdy máte za sebou těžký trénink dřepů a o dva dny později si dáte naplno sprint. Je to neustálý boj na hranicích možností těla. Ale tak to je, pokud chcete být na vrcholu.
Není možné vrhat koulí za 22 metrů s nulovým rizikem.
To fakt nejde, 16, 17 metrů je asi v pohodě, ale dál už ne. Neznám žádného koulaře ve světě, který by někdy nebyl zraněný. To by byla spíš pohádka než realita.
V posilovně zvedáte obří váhy. Nelákaly vás někdy i silové soutěže?
To ani ne, beru posilovnu jako vedlejší kolej, kterou potřebuju, abych házel daleko. Ale nepotřebuju se s někým poměřovat, vrhání nářadím mě baví víc než zvedání a vzpírání. Ale je fakt, že když jsem byl předloni u vzpěračů pro rady s technikou, lanařili mě. Že prý tolik lidí jim tam podobné váhy nezvedá…
Umím si to představit. Vy k té herkulovské síle však potřebujete přidat i pořádnou výbušnost, což jsou dvě ambivalentní věci. Jak to jde dohromady?Jde, nejsme jen v posilovně a neházíme. Já od mládí dost běhám, skáču. Proto nevážím těch 150 kilo. (smích) řív jsem byl i dost rychlý a skočný, což jsem pořád, protože koule je o dynamice nohou. Jeden den cvičím s činkou, druhý den házím, třetí běhám, skáču a podobně. Komplexní trénink.
Povězte, jak se se 130 kilogramy běhá a skáče?
Neběháme žádné velké vzdálenosti, takže to jde. Můj pokus trvá krátkou chvíli, takže běháme a skáčeme malé objemy. Třeba sprinty na 30, 50, 60 metrů na 90 procent. Nechodíme dvoustovku nebo čtvrtku, protože by to bylo kontraproduktivní a zabíjeli bychom tím dynamiku. A skáčeme třeba klasického žabáka sounož do písku nebo na bednu, do schodů, přes laťku.
Kolik jste skočil přes laťku?
Před pár lety z jednoho kroku 150 centimetrů.
Se 130 kilogramy? Klobouk dolů. K výkonu váhu dost potřebujete, 80kilogramový koulař by asi nikdy nehodil tak daleko, je to tak?
To fakt ne. Je potřeba mít hmotu, aby vás koule neodstrčila. Pořád se bavíme o více než sedmikilovém nářadí. Není to oštěp, který je sedmkrát lehčí. Musíte mít sílu, oporu, silné nohy. Jasně, 130 kilo je hrozná cifra, zvlášť když to třeba porovnáte se 100kilovým odulým člověkem. Ale já jsem na rozdíl od něj celkem agilní.
Existuje vlastně nějaké koulařské váhové optimum?
Je to individuální. Jsme technická disciplína, biomechanicky náročná. Hmotu, co máte, musíte dobře akcelerovat, zvládnout techniku. V minulosti si strongmeni mysleli, že hodí 24 metrů a ve výsledku to bylo třeba třináct. Jsou silní, ale nerozvíjejí dynamiku, chybí jim rychlost, takže hodí stejně daleko devítikilovou i šestikilovou koulí.
Rozumím. Jak to vlastně máte s oblečením? Neměl jste někdy problém na sebe něco sehnat?
Zažil jsem to, nejčastěji u kalhot. V pase mám totiž relativně málo, zato přes stehna i lýtka hodně. Většinou jsem si kupoval džíny pro obézní lidi, ty jsem si pak nechal upravovat v pase a dole, protože přes stehna mi držely, ale v pase měly 140 centimetrů a dole jsem měl trumpety. Ale sportovní oblečení je v pohodě, tam jsem prototyp velikosti XXL.
V poslední době se vám dost změnil i osobní život. Loni jste se oženil, teď se vám narodilo první dítě…
… a já si ho zatím ještě tolik neužil. Doma jsem byl vždycky tak dva dny, před mistrovstvím světa se s malým a ženou bohužel moc nevídám, je to teď hektické. Když jste zdravý a házíte daleko, zvou vás na nejlepší mítinky. A když nejste na závodech, jste na soustředění, rodina holt musí jít trochu stranou. Ale v září, až skončí sezona, bude čas jim to vynahradit a užít si to.
Je pro vás syn i nová motivace?
Je, i když si z téhle doby bude těžko něco pamatovat. Ale myslím na to – párkrát se mi v tréninku nechtělo, byl jsem unavený a vzpomněl jsem si na něj. A dělám si z toho i srandu, že musím hodit dál, aby bylo na sunar. (smích)
