Na druhou stranu jste si došel pro čtvrtý halový triumf.
Já bych byl radši, kdybych skočil třeba 16,5 metru a skončil čtvrtý. Bohužel je pro mě v tuhle chvíli důležitější výkon než umístění.
Hranici 16,5 metru už jste v minulosti zmínil. Pořád se vám ji ale nedaří naplnit, proč?
Hlavní příčina je ta, že jsem celou podzimní přípravu skákal sám a s trenérem jsem byl v kontaktu jen na dálku, protože je Slovák. Rok před tím jsme byli společně na měsíčním soustředění v Africe, kde jsme každý druhý den chodili skákat, takže tam byla technika v pohodě. Letos jsme ale bohužel nikde nebyli, tudíž jsem trénoval jen podle plánu, který mi kouč posílal. I když jsem se cítil kondičně dobře, tak technicky to bylo katastrofální.
Protože vás neměl kdo usměrnit.
Přesně tak.
Loni jste trojskok na halovém šampionátu ovládl výkonem 16,03 metru, ten letošní by vám tehdy stačil na třetí místo. Je to kvůli špatné přípravě, nebo byla menší konkurence?
Byla menší, protože neskákal třeba Ondřej Vodák. Každý rok je to ve všech disciplínách jiné. Někdy se to povede všem, někdy ne. Pamatuju si, že třeba v Třinci 2017 bylo finále venkovního mistrovství za patnáct metrů. To byl požadavek, abyste se dostal do osmičky nejlepších, teď v podstatě za patnáct metrů už byla skoro medaile. Ale stejně moje výkony jsou tristní, takže je to jedno.
O něco jste si oproti loňsku pohoršil i ve vaší doplňkové disciplíně skoku dalekém. (loni 7,26 metru, 4. místo; letos 7,10 metru, 7. místo) I tam jste nespokojený?
Je to tak. Když to vezmeme číselně, tak jsem skočil zhruba o šedesát centimetrů míň než je můj osobní rekord. A vzhledem k tomu, že ten osobák (7,68 m) je z loňského léta, tak jsem věřil, že na to nějakým způsobem navážu. Sice jsem dálku loni ani letos ani jednou netrénoval, ale doufal jsem, že to bude lepší. Dálka je jednoduchá disciplína, ale bohužel. Možná to bylo i kvůli mé rozhozené psychice. Úplně jsem se z toho nevyhrabal.
Jaký pro vás zatím ten letošní rok je? Mimo MČR už máte v trojskoku dvě první místa, ale zase to bylo ve společnosti skokanů narozených kolem roku 2000.
Sice jsem tam teď aktuálně nejstarší společně s Radkem Juškou, úplně však nekoukám na to, kdy se kdo narodil. Radek je o něco mladší, ale už z toho máme trošku srandu. Technické disciplíny se dají dělat dlouho, například Ital Fabrizio Donato skákal v pětatřiceti k sedmnácti metrům. Je na každém, jak dlouho ho to baví a udrží se.
V jaké fázi kariéry se podle vás nacházíte vy? Letos vám bude dvaatřicet a vedle atletiky ještě chodíte do práce...
Po šampionátu v Ostravě jsem na tom tak, že zvažuju absolutní konec. Mám teď nějaký týden na rozmyšlenou, přemýšlím, jestli to má smysl. Je tam ale spoustu proměnných, potřebuju si to všechno probrat. V přípravě jsem tomu dal maximum. Spoustu času, peněz, úsilí a mám takové výsledky... Musím se rozmyslet, jestli vůbec budu pokračovat a jakým způsobem.
Je to teď skutečně jen o hlavě, nebo to může zlomit i nějaký povedený výkon na závodech, které vás čekají?
V hale už nic nebude. Následující sezona je taková, že mám šanci startovat v trojskoku na Zlaté tretře v Ostravě, kde už jsem se v minulosti objevil, ale zranil jsem se tam. Chtěl bych se ještě jednou na takovém mítinku ukázat, to je docela motivace. Další je mistrovství Evropy v Paříži, kde limit není nereálný. Kdybych se tedy odrazil ode dna a navázal na osobní rekordy z loňského léta, v trojskoku mi chybí třicet centimetrů. To jsou varianty, kdy bych ještě pokračoval, ale když se budu dál plácat na současných metrech, tak to pro mě nemá smysl.
Rozplynul se vám tedy i sen o olympiádě v Tokiu, po které jste hodně toužil?
Bohužel. Navíc se teď začíná šířit panika kolem koronaviru a je reálná i možnost, že se olympiáda zruší. Takže jsem teď v situaci, kdy řeším trochu jiné věci než kvalifikaci na ni. I kvůli tomu, že se rozhoduji, jestli u toho zůstanu dál, nebo ne.
