Marhoul si pro natáčení vybral Šumavu. Úžasná divočina, říká režisér

  11:14aktualizováno  11:14
Režisér Václav Marhoul si pro natáčení dobového dramatu Nabarvené ptáče vybral z velké části Plzeňský kraj. Filmový štáb postupně zavítal do Bezdružic, Konstantinových Lázní, Horské Kvildy, Hartmanic nebo Annína. „Nikdy jsem nechápal, proč jsou lidi zamilovaní do Šumavy. Ale už jsem to pochopil, je to něco úžasného,“ říká v rozhovoru režisér.

Režisér Václav Marhoul si pro natáčení dramatu Nabarvené ptáče vybral především Plzeňský kraj. Šumavou a její divočinou byl doslova nadšen. | foto: Ladislav Vaindl, 5plus2.cz

Pro režiséra Václava Marhoula před pár týdny skončila jedna velmi náročná a dlouholetá práce. Dotočil totiž dobové drama Nabarvené ptáče podle slavného románu polského spisovatele Jerzyho Kosińského.

Velká část snímku, který vypráví příběh židovského chlapce putujícího během druhé světové války venkovem kdesi ve východní Evropě, vznikala i v Plzeňském kraji.

Na projektu jste pracoval téměř jedenáct let. Jak jste s výsledkem spokojený?
To je otázka, kterou dostávám velice často. A věřte tomu nebo ne, odpověď nemám. Vždycky říkám: Lidi, já vám závidím, protože vy ten film budete moct vidět. Zatímco já nikdy. Protože výroba trvala bezmála jedenáct let, tři roky z toho zabrala práce na scénáři, pak dva roky na place a devět měsíců ve střižně. Já tak ten snímek znám nazpaměť, každý střih, každý pohyb kamery, všechny zvuky. Takže těžko ho budu moci vůbec kdy posoudit.

A jaké u vás převládají pocity?
Existuje obecná představa, že když snímek dokončíte, tak jdete někam juchat. Ale tak to není. Jako vždy u mě nezavládla ani euforie, ani smutek, ale takový pocit podivné prázdnoty. Jinak… Já nemohu říci, jestli se mně ten film podařil, nebo nepodařil. To už je právě na divácích. Jediné, co mohu říct s jistotou je, že jsem udělal, co jsem mohl, co jsem uměl, co jsem se naučil a co jsem cítil. Víc už prostě nedokážu.

Obsazení Nabarveného ptáčete je plné zahraničních hvězd. Objeví se v něm Stellan Skarsgaard, Harvey Keitel, Julian Sands, Udo Kier nebo Barry Pepper. Jak složité bylo je pro film získat?
Poměrně dost. Základní problém je ten, že oslovujete světové herce, kteří o vás nikdy v životě neslyšeli. Jste pro ně úplně neznámá figura z jakési podivné země. To je velká potíž. Když jste slavný světový režisér, máte už z poloviny vyhráno. O to byla situace těžší.

Nabarvené ptáče

Co tedy nakonec rozhodlo?
Začaly fungovat ty podstatné věci a tou hlavní byla zejména kvalita scénáře. Šlo o alfu a omegu všeho. Kdyby se jim nelíbil, pošlou mě k šípku. Teprve ve chvíli, kdy si řekli: To je dobrý scénář, v tom bych chtěl hrát, mohlo začít vyjednávání o jejich honorářích, podmínkách a termínech. Chci zdůraznit, že právě jejich honoráře nehrály od začátku zásadní roli. Přesto jsem jim ve většině případů platil stejnou denní sazbu, jakou dostávají na americkém filmu.

Ovšem už jen dostat k takovým hercům scénář nebylo asi nic jednoduchého.
To je naprostá pravda. Dneska je doba taková, že jenom v Evropě se vyrobí nějakých šest tisíc celovečerních filmů ročně. A ve chvíli, kdy vy vstupujete na trh s jakýmkoli projektem, narazíte na problém, že lidé vlastně nečtou scénáře. Ani producenti, ani herci. Mně významně pomohlo, že všichni bez výjimky znali knižní předlohu. Věděli, že jde o světový bestseller. Zafungovala jejich zvědavost. Zajímalo je, jak se to dá převést do scénáře. Ona první otázka všech na začátku byla: Václave, jak chceš takový příběh natočit? Vždyť to vůbec nejde. Kdyby byl scénář původní, bylo by to o moc, o moc těžší.

A jaká tedy byla s věhlasnými herci nakonec spolupráce?
U všech byla vidět obrovská profesionalita a až neuvěřitelně poctivá herecká příprava. To byl případ hlavně Harveyho Keitela, který řešil každý detail. Hraje tam katolického faráře a třeba tři týdny před natáčením mi napsal, ať mu pošlu denní program postavy, její rodinné zázemí. Četl jsem to, a říkal jsem si, že se úplně zbláznil. Samozřejmě jsem mu vyhověl a vymyslel si, že kněz se narodil tomu a tomu tam, a tam, pak vyrůstal, nastoupil do katolického semináře a každý den se věnuje pohřbům, svatbám a podobně. On Harvey je v dobrém smyslu stará škola. Vycházel z Actors Studia Lee Strasberga, kde působil třeba i Robert de Niro. Tam na herce aplikovali metodu Stanislavského. To znamená, že herec musí chápat, proč jeho postava jedná tak, jak jedná, proč mluví, tak jak mluví. A musí vše vědět v souvislostech. Takže Harvey při natáčení řešil úplně všechno od A do Z. To nebyla vůbec jednoduchá záležitost. Já jsem se nikdy s podobným přístupem nesetkal.

A jak náročné bylo samotné režírování takových osobností?
S tím je spojený můj další poznatek. Pochopil jsem totiž, že v Americe si málokterý režisér dovolí herce opravdu režírovat. Natáčení funguje většinou tak, že režisér dostane z grafického studia rozkreslený storyboard, kde má každý záběr. Na place jsou velké hollywoodské hvězdy a ty si hrají podle svého. Abyste vstal ze židličky a řekl: „Moment, takhle ne!“, tak to si dovolí málokdo. A já jsem si to ke všem dovolil hned první den, protože jsem o tom nevěděl. A i kdybych to věděl, zachoval bych se stejně. Ve dvou případech to vedlo až pomalu k šoku. Nakonec ale herci pochopili, že to je tak autorský film a pro mě natolik důležitá věc, že se vždycky, řekněme, podvolili a nechali se režírovat.

Takže nikdo neutekl?
Ne. A naopak, vím, že to bude znít neskromně, všichni nakonec odjížděli nadšení.

Čím to bylo?
Řeknu příklad. Když jsme připravovali film Tobruk, byli jsme s Vláďou Smutným na obhlídkách v Maroku. Tou dobou tam pracovala i spousta amerických štábů. A jejich členové se po natáčení všichni najedli a pak si sedli do recepce, kde byl asi nejsilnější signál wifiny, otevřeli všechny ty notebooky a začali do nich bušit. Nikdo neřekl jediné slovo. Všichni měli oči upřené na obrazovku a prsty jim kmitaly po klávesnici rychlostí blesku. No a já jsem říkal: Vladimíre, koukej, oni teď spolu mluví. Na Ptáčeti to bylo jiné. Když se dotočilo, šli jsme společně třeba do hospody, na pivo, na víno, hrálo se na ukulele. Byli hodně v šoku, když viděli, že se lidi mají rádi, že si nejdou po krku a baví se spolu i mimo natáčení. Něco podobného snad ještě nezažili. Možná jedině právě Harvey ve zlatých šedesátých letech, když třeba točil s Martinem Scorsesem.

Snímek jste z velké části točil i v Plzeňském kraji. Jak se vybrané lokace osvědčily?
Skvěle. Musím říct, že všechna ta místa byla fantastická. Já jsem nikdy nechápal, proč jsou lidi tak strašně zamilovaní do Šumavy. A už jsem to pochopil. Jde o neuvěřitelný fenomén. Teď asi naštvu všechny lidi z Krkonoš, ale ty jsou obrazně řečeno o ničem. Tam není žádná divočina, pomalu jenom jeden zabydlený kopec vedle druhého. Ale Šumava je něco úžasného. Hluboké lesy, nádherná údolí. Výborné je to i určitou necivilizovaností. Byl jsem úplně nadšený. Tyhle lokality absolutně zapadaly do konceptu filmu.

Která místa se vám ještě zamlouvala?
Třeba úžasná usedlost Žežulka, bývalý mlýn u Hartmanic. Nádherná stavba, která se jen tak nevidí. Ti obyvatelé tam nemají ani elektřinu. Fantazie. A nadchl mě také vojenský prostor Boletice. Jedná se o exkluzivní prostor, kde je divoká krajina bez zásahu člověka.

Natáčení nájezdu na vesnici ve filmu Nabarvené ptáče (14. 6. 2018)

A co říkaly hollywodské hvězdy na to, že jste je vytáhl do takové divočiny?
Musím říct, že nakonec pochopily, že ten film se opravdu v mnoha aspektech odlišuje od ostatních. Takže nereptali. A navíc, sice jsme byli v divočině, ale já jako režisér vždycky dbám hodně o to, aby štáb měl první poslední. Nesmí se šetřit na kvalitě ubytování, na jídle. Jezdili jsme sice do všech možných ztracených míst, ale zároveň jsem bydleli vždy ve velmi dobrém hotelu, kde kuchyně musela být na patřičné úrovni. Právě Harvey Keitel patří k těm lidem, kteří si hlídají jídelníček. Ne, že by byl vegetarián, ale zásadně nejí tučná jídla. A poslední natáčecí den měl asi tři hodiny času. Odvezli jsme ho do známého hotelu na Horskou Kvildu. Personál hotelu byl potěšený tím, že tam má takovou hvězdu, tak mu dával všechno možné na ochutnání. A už to frčelo. A černé pivo a světlé pivo a jaternice a bůček a smaženice a klobásy a vepřo knedlo zelo a on všechno ochutnával, ze všeho byl nadšený a na všechno si bral recepty.

Jedenáct let je dlouhá doba. Dovedete si nyní představit, že byste se pustil do dalšího filmu?
Ne, momentálně vůbec. Víte, ono ani nejde o to, že bych si to nedovedl představit, ale já abych do něčeho šel, tak se musím nejprve zamilovat. Vždy jde o nějaké literární dílo. Něco přečtu a řeknu si, tohle já potřebuju, tohle chci. To musí ven. Ale k tomu zdaleka ještě čas nedozrál. Já jsem Ptáče sice jako režisér dokončil před pěti týdny, ale jako producent se mu budu minimálně ještě rok naplno věnovat. A až tato fáze skončí, pak teprve se srdce, duše i mysl otevře čemusi novému. Ale nevím, co to bude. Nemá cenu předbíhat, stát se může cokoliv. Také třeba už nikdy nic nenatočím. I to se může přihodit.

Letos jste do Plzně zavítal na festival Finále, na němž jste nebyl už nějakých deset let. Pro jste tentokrát dorazil? 
Přijel jsem jenom na otočku kvůli projekci filmu Panovnice od mých kamarádů bratří Cabanů. Těším se, až se na něj podívám, a až si potom spolu někam sedneme, dáme si víno a budeme si prostě jen tak povídat. Přijel jsem tedy jako pouhý divák. A jsem tomu jen rád. Nemám tady žádné povinnosti, o mém novém filmu si povídáme na pohodu tady na zahrádce… Já nepatřím mezi ty, kteří by nějak zvlášť vyhledávali velkou společnost. Na Českém lvu jsem taky nebyl přesně deset let, na festivalu v Karlových Varech naposledy asi před čtyřmi lety. Víte, já vždycky říkám, proč bych měl vůbec chodit na Českého lva, když jsem ten rok nic neudělal? Jenom se tam ukázat? Proč? Myslím, že režiséři by měli na podobné akce chodit pouze v případech, když za sebou v tom ročníku zkrátka mají nějakou práci. Takže když je teď Nabarvené ptáče dokončeno, a kdy v polovině září vstupuje do českých kin, pak samozřejmě příští rok bude výjimkou z pravidla. Včetně mé účasti na příštím Finále Plzeň.

S Plzeňskem jste poměrně výrazně spjatý. Co pro vás tento kraj znamená?
Pivo už deset let vůbec nepiju, takže z tohoto pohledu pro mě Plzeň nijak relevantní není. Pro mě je hlavně městem, které osvobodila americká armáda. Líbí se mi tady a mám tu i dost kamarádů. A za sebou i nějakou práci. S Frantou Kochem jsem kupříkladu spolupracoval od počátků na akci Bahna. V roce 2000 jsem produkoval a organizoval velkou vojenskou přehlídku na Klatovské třídě k výročí ukončení 2. světové války v Evropě. Spousta místních patriotů na mě tehdy byla docela naštvaná, brali to tak, že já jako Pražák na to vlastně ani nemám právo. Zkritizovali, co mohli, nenechali na mně nit suchou. Ale to už je devatenáct let. Pravda, před třemi lety jsem s Michalem Cabanem dělal pro Slavnosti svobody kulturní program na náměstí. Ale jenom ten. S vojenskou přehlídkou bych už tady nechtěl mít nikdy nic společného. A nejen tady, prostě vůbec. Přehlídka v roce 2005 na Letenské pláni, největší jakou jsem kdy dělal, na které bylo odhadem asi 250 tisíc lidí, byla určitě mou poslední.

Připomenete si letos nějak osvobození?
Pro mě je radost v květnu nastartovat džíp, vzít děti, přijet sem a s plzeňským klubem, jehož jsem dlouholetým členem, projíždět po okolí. To si užijeme a moc se na to těším. Do Plzně na Klatovskou ale určitě nepojedu. To auto přitom trpí. To je furt jednička, neutrál, plyn, spojka, brzda, furt zastavujete, furt se rozjíždíte. S Military Car Clubem, v čele s Rudou Bayerem je to hlavně o pohodě. O pietě, o vzpomínce, o historii. O vzdání holdu americkým vojákům a všem ostatním, kteří na jaře roku 1945 osvobozovali celé západní Čechy.

Režisér Marhoul natáčel v bývalé káznici (2. 7. 2018)

Nejčtenější

Plzeň zná soupeře pro předkolo Ligy mistrů, Slavia může narazit i na Ajax

Jan Kopic (vlevo) s Alešem Čermákem z Plzně brání madridského kanonýra Karima...

Basilej, Olympiakos Pireus, případně PSV Eindhoven. Fotbalová Plzeň zná okruh soupeřů, na které může narazit v...

Plzeň - Sparta 4:0, úřadující mistr dominoval a odložil oslavy Slavie

Plzeňský Jan Kopic slaví svůj gól proti Spartě.

Nejvyšší porážka Sparty v historii samostatné české ligy. Na půdě Plzně prohrála ve 3. kole nadstavbové části skupiny o...

Straka vzpomíná: Na Dopitu jsem neměl, nejchytřejší byl ale Alby

Martin Straka v diskuzi s Jiřím Dopitou

Jako centr se na buly extrémně zaměřoval. Moc dobře věděl, jak důležitá herní situace to v hokeji je. Právě úspěšnost...

KOMENTÁŘ: Proč fotbalová liga v novém fanoušky neláká

Tvrdé souboje provázely souboj o titul mezi Slavií a Plzní.

Když tenis před téměř padesáti lety na konci vyrovnaného setu zavedl zkrácenou hru zvanou tie-break, aby nedocházelo k...

Puštík zaútočil na běžce v lese, sova muži podrápala hlavu

V Plzni na Borských polích zaútočil na muže puštík. Sova se zřejmě bála o...

Na muže, který si šel zaběhat do lesa na Borských polích v Plzni, zaútočil puštík. Bojovná sova svému nepříteli, který...

Další z rubriky

Dětské obrázky už nevisí na lednicích, zdobí kabelky a tašky maminek

Alexandra Krutá (vlevo) a Anna Čudáková přišly s nápadem, jak využít obrázky,...

Anna Čudáková a Alexandra Krutá z Plzeňska našly originální způsob, jak využít obrázky dětí tak, aby dělaly rodičům...

Rodiče mi nedovolovali kýče. Teď jsem jim za to vděčná, říká výtvarnice

Výtvarnice Renáta Fučíková vystavuje v současné době v pražské Ville Pellé....

Je přední českou výtvarnicí. Na kontě má knihy pro děti a mládež, navrhuje poštovní známky, spolupracuje s německou...

Podvodem získal milionový majetek, řekl soud a vyměřil čtyři roky vězení

Ilustrační snímek

Krajský soud v Plzni poslal na čtyři roky do vězení Arnošta Gindru, který podle obžaloby podvodem připravil svého...

Najdete na iDNES.cz