Asi měsíc před narozením svého dítěte přišel o práci. Snažil se sice najít něco jiného, ale nakonec zůstal doma se synem. Dnes je Dominik Landsman nejznámějším mužem v republice na mateřské, jak sám označuje rodičovskou dovolenou.
„Na mateřskou se mi nechtělo, zběsile jsem rozesílal životopisy. Našel jsem hroznou práci, po čtrnácti dnech jsem ale přišel na to, že to není ono, a odešel jsem. Pak už to bylo jasné,“ říká Landsman.
Setkával jste se se stereotypními názory, že by muž měl živit rodinu a vydělávat více než žena, nebo to vaše okolí neřešilo?
Rodiče si samozřejmě vždycky přáli, aby jejich syn šel na mateřskou. Proto mi také platili školu, abych to dotáhl až sem. Občas přišel od kamarádů nějaký vtípek, ale bylo mi to jedno. Byl jsem nevyspalý a unavený. Stereotypního smýšlení ale moc nebylo.
Co vás na výchově nejvíc zaskočilo?
Když dítěti rostou zuby, neustále řve. Ono tedy řve, i když mu zuby nerostou. Takže mě možná zaskočilo to, že pořád řve a nikdy nespí. Nemůžu mluvit obecně, jiné děti třeba jen sedí, jsou hodné a usmívají se celý den. Zvládnout se to dá, ale je to na palici.
Takže souhlasíte s často proklamovaným výrokem, že mateřská je cokoli jen ne dovolená?
Samozřejmě. Podle mě je to velká chyba v názvosloví. Nejspíš to napsal nějaký šedesátiletý panic. Dovolenou si představuji trošičku jinak než být doma se zarudlýma očima, nevyspalý a se řvoucím dítětem. Mělo by se to jmenovat mateřské nevolnictví.
To už ale nezní tak dobře a nikdo by se do toho nehrnul...
Možná takhle stát manipuluje s občany, aby se rozmnožovali. Když to udělají, zjistí, že nám stát lhal.
Která věc vám na mateřské vadí nejvíc? Je to přebalování?
Přebalování je hrozné. Když je to mimino, ještě to jde. Ale jak přejde na pevnou stravu, je to nechutné. Nejvíc ale nesnáším vstávání. Kdybyste chodila do práce na pátou, víte, že třeba o půl páté bude zvonit budík, a jdete spát brzy. Na mateřské ale žádný budík není. Nevíte, kdy budete vstávat. Ani nevíte, kdy půjdete spát.
Když jste do toho šel, dal jste si nějaké cíle? Některé matky si třeba řeknou, že do tří let bude jejich dítě mluvit, chodit a podobně. A pak to neustále sledují.
Mám jen dlouhodobý plán, aby dítě přežilo. Kamarádka má zhruba stejně starou dceru, která u nás na návštěvě mluvila a tancovala, zatímco náš syn jen seděl a žvatlal. Neřešil jsem to.
Jak vás napadlo začít psát blog a později i knížku?
Vždycky jsem chtěl napsat knížku. Říkal jsem si, že si všichni sednou na zadek. Jenže pak mi došlo, že ji stejně nikdo nevydá, protože mě nikdo nezná. A pokud ano, tak se prodá jen to, co koupí babička. Blog jsem původně psát nechtěl. Ale pomohlo mi to se i dokopat k tomu, abych opravdu psal. Chodilo tam víc a víc lidí a dostalo se to do povědomí, takže jsem byl i v lepší pozici pro jednání s vydavateli. Přemýšlel jsem, jaký šílenec by si koupil knížku, když to má zadarmo na blogu. Ale asi jsem jeden z mála kolenovrtů, kteří by si to nekoupili.
Příspěvky píšete s obrovským nadhledem, až cynismem. Setkal jste se i s negativními ohlasy, kdy někdo nepochopil, že je to nadsázka?
Ano. Někteří mi říkají, že vychovávám z dítěte spratka. Druhá odnož jsou lidé, kteří nikdy neměli děti a mají strašné nutkání k tomu říct, že u nich to tak nebude. Pak jsou tací, kterým se nelíbí, jak to píšu. To jsou nadšení rodiče, kteří pro dítě žijí a kterým se nelíbí, že to prezentuji tak, že je to jedna velká hrůza. Když vyšla knížka, objevila se ještě jedna skupina – literáti, kteří čtou náročné knížky. Tvrdí, že je to braková literatura. Nesnažím se dělat žádnou náročnou literaturu. Prostě si dělám srandu.
Necháte svého syna, aby si blog nebo knížku jednou přečetl?
Jednou si to asi přečte. Záleží, jaký bude mít smysl pro humor, ale myslím si, že se mu to bude líbit. Je to samozřejmě kvalitní literatura. Kdyby mi bylo patnáct a byla o mně knížka, balil bych na to holky. Sice tam není úplně v nejlepším světle, ale třeba se mu to bude hodit.
Co na vaši tvorbu říká vaše manželka? Čte si to?
Ze začátku to četla, protože jsem potřeboval korektorku. Sám to po sobě nečtu, jsem na to moc líný. Někdy řekla, že už je to moc a ať to škrtnu. Ale to bylo výjimečně. Pak ji to ale přestalo bavit. Korektorku mi nahradili fanoušci. Vždy, když dám na blog nový článek, napíšou mi, kde mám chybu. Pak to stačí opravit podle nich, aby to nevypadalo, že jsem dyslektik a dysgrafik. Ani bych nemusel umět vyjmenovaná slova.
Váš blog čte spousta lidí, na Facebooku máte téměř 50 tisíc fanoušků, vaši první knihu si koupilo dvacet tisíc lidí. Dokázal jste si představit v době, kdy jste blog začínal psát, že nakonec bude mít takový úspěch?
Ani ne. Píšu to dost specificky a s cynismem a nevěřil jsem tomu, že to spoustu lidí v souvislosti s tímto tématem neodradí. Věděl jsem, že to nebude mainstream. Zjistil jsem ale, že lidi asi mají rádi tento styl. Dvacet tisíc prodaných kusů je solidní číslo, samozřejmě jsou tací, kteří prodali i víc. Ti většinou vaří. Právě proto mám v novém díle jeden recept. Snad se to chytne a prodeje také půjdou do statisíců.
Nedávno jste vydal Deníček moderního fotra 2 - aneb Pánbůh mi to oplatil na dětech. Dokážete si představit, že byste o synovi psal třeba do jeho patnácti let?
Ne. Tohle je poslední díl. Všichni mají trilogii, já mám vlastně duologii. Už mě to nebaví, chci psát o něčem jiném. Navíc je to téma hrozně vyčerpané. Není možné pokračovat, aniž bych se opakoval. Už dlouho se opakuju a teď bych se opakoval, že jsem se opakoval.
Takže už ani na blog nebudete vkládat žádné příspěvky?
Bude jich míň. Chtěl jsem s tím skončit už dávno, ale nedá mi to. Pořád tam chodí lidi, i to ego samozřejmě pracuje. Dřív jsem si říkal: ‚Dnes je sobota, do neděle tam článek musí být.‘ A pak nastala panika. Teď už nic takového řešit nechci. Když budu chtít, něco napíšu.
Jaké máte plány, až budete moci dát syna do školky a skončí vám mateřská?
Budu psát dál, ale o něčem jiném. Už mám rozmyšlena dvě témata knížek, ale zatím nejsem schopný začít psát. Externě píšu pro různé internetové i tištěné magazíny.
Blog i knihy vám musely zlepšit pozici na tomto trhu, když vaše jméno je známé, ne?
V této profesi určitě. Psát jsem chtěl vždycky, ale nechtěl jsem být žurnalista. Spíše jsem chtěl něco vytvářet a dělat srandu. Nebýt toho blogu, ani pes po mně neštěkne.
