Medaili ministerstva školství obvykle dostávají učitelé za vynikající pedagogickou činnost. Před třiadvaceti lety stříbrnou medaili I. stupně získali i akademici, kteří pomohli dovést internet za Prahu.
Člověkem, který stál za připojením pardubické univerzity, byl Milan Javůrek. V 90. letech měl na starosti výpočetní techniku na celé škole a zároveň byl členem vznikající komise pro internet, kterou vytvořil tehdejší náměstek ministra školství.
„Za každou školu tam byl jeden zástupce, za naši školu já. O internetu jsem nic moc extra nevěděl. Všichni jsme tehdy byli diletanti, včetně Pražáků, se kterými jsme připojení na univerzity připravovali. Že se internet rozšíří do takové podoby, jakou známe dnes, to nikdo nemohl tušit. O posílání fotek nebo videích nemohla být řeč. Tak daleko nikdo z nás neviděl. Předpokládali jsme, že síť zůstane v akademické rovině a poslouží hlavně pro odesílání a přijímání vědeckých dat,“ vzpomíná na začátky internetu Milan Javůrek, který je dnes docentem na fakultě elektrotechniky a informatiky.
Informační technologie na univerzitě po čtvrt stoletíV současnosti je Univerzita Pardubice připojena pomocí optických tras do Prahy a Hradce Králové rychlostí 10 Gb/s (10 000 000 kb/s) pomocí technologie DWDM, která slučuje více optických signálů do jednoho optického vlákna. Datová síť Univerzity Pardubice v číslech - metalická síť s více než 8 000 datových a telefonních zásuvek v souhrnné délce přesahující 450 km kabeláže, optická síť v areálu univerzitního kampusu v délce 12 km, 16 km optických tras spojující lokality Univerzity Pardubice Studentská – Polabiny a nám. Čs. legií, Doubravice a Černá za Bory, WiFi síť se 330 přístupovými body a dalšími více než 220 aktivními prvky, které připojují uživatele do datové sítě kabelem rychlostí až 1 Gbit/s. Centrum informačních technologií a služeb Univerzity Pardubice v roce 2016 spravovalo 3320 klasických pracovních stanic, z toho 1140 v počítačových učebnách 2180 stanic využívaných zaměstnanci. |
Než však první kilobajty doletěly na východ Čech, bylo zapotřebí vystavět páteřní síť Cesnet, která propojila všechna akademická pracoviště v republice. Trvalo to rok.
Po experimentálním provozu mezi Prahou a Brnem v listopadu 1992 se v nově vzniklém státě nového spojení se světem dočkaly i Pardubice. V kalendáři se psalo datum 19. února 1993. Šlo v pořadí o pátou univerzitu, která se u nás k internetu připojila. Hradec Králové přišel na řadu o měsíc později.
Internet, tak jak ho známe dnes, v počátcích vlastně žádným internetem nebyl. Akademici se mohli spoléhat na službu Gopher založenou na textových informacích, kde byly soustředěny také informace o České republice. Začátky však nebyly lehké. Přesvědčit vedení univerzity o prospěchu internetu nebylo podle Milana Javůrka snadné.
„Problém bylo přesvědčit je, aby uvolnili finance na vybudování sítě, infrastruktury v rámci školy. První na co slyšeli, byly e-maily. Říkali tomu e-mailová síť. To bylo první, čemu rozuměli,“ říká.
V Praze mezitím jednaly komise, které vybíraly modemy a servery pro připojení. Volba padla na modemy americké značky US Robotics. Že byla věc sledovaná, dokazuje i nečekaný zásah pardubických celníků.
„Byly to klasické vytáčecí modemy, které se pro připojení používaly už i v domácnostech do přelomu tisíciletí. V té době však šlo o embargované zboží. Krátce potom, co modemy dorazily, se ve dveřích objevili dva muži z celní správy a chtěli je vidět. Chyba byla v tom, že na papíře jich bylo napsáno šest a k nám dorazily čtyři. Musel jsem písemně potvrdit, že máme skutečně jenom čtyři,“ líčí Milan Javůrek.
Už tehdy bylo jasné, že univerzitní kampus vznikne v Polabinách, proto první budovou, kam jeden z modemů zamířil, byla ekonomickosprávní fakulta. Zároveň se připojovala chemicko-technologická fakulta na náměstí Čs. legií a stejně tak rektorát.
Přístup tehdy měl k internetu málokdo, natož studenti.
„Rozvody se tahaly po vybraných kancelářích, vybíralo se jedno dvě pracoviště na katedře, aby se propojily katedry, a poté se vybírali i lidi, kteří s výpočetní technikou nějakou dobu dělali a měli s ní zkušenosti. Byl to elitní výběr,“ uvádí Milan Javůrek, který na škole působí od roku 1975.
Vzduchem nelétaly ani žádné megabajty jako dnes. Akademici tehdy surfovali maximální rychlostí 19,2 kbit/s.
„Moc spolehlivé připojení to nebylo. Hlavně bylo neskutečně pomalé, ale to nám tehdy ani moc nepřišlo. Jinak než přes telefonní linku se připojit nedalo,“ vzpomíná na dobu před čtvrt stoletím.
Do učeben zavedli internet až později
Ke studentům se internet dostal relativně pozdě. Po připojení kateder a odborných pracovišť přišly na řadu knihovny a teprve poté učebny. To se psal konec 90. let.
„Větší penetrace byla spojená samozřejmě s cenou. Vím, že v Praze jsme se zabývali otázkou: Kolik za to? Pražáci vymýšleli různé algoritmy, tedy cenu za pevnou platbu plus cenu za přenesená data. Škola posílala roční příspěvek, nejsem si úplně jistý, ale možná to bylo 400 tisíc korun ročně,“ dodává k realitě první poloviny 90. let akademik, který dnes působí na katedře řízení procesů a kromě statistiky učí základy informačních technologií.
