Je to přesně rok, kdy cestovatel a dobrodruh Martin Půlpán vystupující pod pseudonymem Lost Czech Man musel ukončit svůj smělý plán.
Ten spočíval v tom, že se mladý muž z Pardubic rozhodl obkroužit planetu, aniž by použil letadlo. Dostal se přes bývalé státy Sovětského svazu až do Číny a Barmy. Tam ovšem pouť uťal koronavirus a s ním spojené přísné restrikce cestování.
 |
Martina Půlpána však i přes konečný neúspěch může těšit jedna věc – stal se oficiálně prvním Čechem, který sám, po zemi a během jedné souvislé cesty zdolal legendární karavanní trasu z Evropy do Číny známou jako Hedvábná stezka. Za to byl v lednu uveden do České databáze rekordů.
„Takového ocenění si logicky vážím, mám z něj radost,“ říká mladý muž, který několik let na unikátní cestu šetřil peníze.
Dobrodružná cesta pardubického rodáka začala v říjnu roku 2018 v tureckém Istanbulu a dále pokračovala přes Írán, Arménii, Gruzii, Ázerbájdžán, Turkmenistán, Uzbekistán, Kyrgyzstán, Kazachstán a Tádžikistán až do Číny.
„Po tři sta jedenácti dnech na cestě jsem dojel až do bývalého císařského města Si-an ve střední Číně, kde legendární karavanní trasa, po které se přepravovalo zboží mezi vzdálenými světy, končila. Na své pouti jsem musel překonat vysoká pohoří, nekonečné pastviny i vyprahlé pouště. Nejdelší dobu jsem byl v Íránu, celkem tři měsíce,“ vypráví Půlpán, který se živí například jako dýdžej.
Jeho trasa vedla i přes nebezpečná území, jakými je třeba Abcházie, neuznaná republika na břehu Černého moře, nebo Wakhanský koridor na hranici Tádžikistánu, Afghánistánu a Číny.
„Právě toto údolí je považováno za jednu z nefrekventovanějších drogových pašeráckých tras na světě. Nejníže položeným navštíveným místem byla oblast nedaleko čínského města Turfan, která leží sto padesát metrů pod hladinou moře. Nejvýše položeným bodem cesty pak byl průsmyk Ak-Baital v Tádžikistánu ve výšce čtyři tisíce šest set padesát pět metrů nad mořem,“ vzpomíná Martin Půlpán.
Cesta po Hedvábné stezce skýtá i různé nástrahy ze strany počasí. V Geghamských horách v Arménii putoval cestovatel v minus dvaceti stupních Celsia. Naopak v poušti Taklamakan nedaleko čínského města Turfan zaznamenal teplotu plus čtyřicet devět stupňů Celsia.
Stopku vystavil koronavirus v jihovýchodní Asii
Samotnou Hedvábnou stezkou ovšem jeho cesta neskončila. Po téměř ročním putování z Evropy do Číny směřovaly jeho kroky do Hongkongu a Macaa, zvláštních území Čínské lidové republiky, odkud se vydal objevovat jihovýchodní Asii.
„Ve Vietnamu, Laosu, Kambodži a Thajsku jsem hledal nejenom tajemné chrámy ztracené v džungli, ale i malá etnika v neturistických horských oblastech. Po celkem roce a půl jsem dojel bez použití letadel z Evropy až do Myanmaru, kde ale byla bohužel moje cesta v březnu 2020 nedobrovolně ukončena,“ doplnil cestovatel, který zároveň vysvětluje, proč se vyhýbal použití letadla.
„Chci poznat zblízka všechny země. Baví mě sledovat, jak se mění krajina, lidé, náboženství, zvyky, a z letadla toto nemám šanci poznat. Proto se snažím jet po zemi co nejdál to půjde,“ říká ke svému cestování Půlpán, který celou pouť poctivě dokumentoval na webu www.lostczechman.com.
Díky tomu pro něj nebyl problém sepsat příběh i do knihy. „O mém putování po Hedvábné stezce vyjde na jaře roku 2021 kniha, ve které čtenář nalezne ty nejzajímavější příběhy ze zapadlých míst mezi Evropou a Čínou. Dozví se například o tom, jak slaví kyrgyzští pastevci konec muslimského svatého měsíce ramadánu, jak to vypadá v jedné z nejuzavřenějších zemí světa Turkmenistánu, jaké to je být zatčen v Abcházii, jaké to je spát na hranici s Afghánistánem nebo jak těžké je ustát osmihodinový výslech na čínské hranici,“ slibuje Martin Půlpán.
Protože hrával závodně basketbal, tak si v září 2019 nemohl nechat ujít ani světový šampionát v Číně. „Na zápas České republiky proti hvězdám NBA reprezentující USA nikdy nezapomenu,“ dodává Půlpán, který doufá, že se mu jednou podaří cestu kolem světa dokončit.
Cesta začala v nemocnici po operaci břicha
Ta přitom před třemi roky začala poměrně nevšedně na nemocničním lůžku. „V lednu 2018 jsem byl na operaci, a když jsem se probudil z narkózy, bylo mi strašně zle, nemohl jsem se hýbat, protože jsem měl rozřezané břicho. A v ten moment jsem si řekl: Na co mi jsou peníze, když si teď ani nedojdu na záchod?“ vzpomíná na klíčové rozhodnutí Martin Půlpán.
„A v tu chvíli jsem se rozhodl, že až se uzdravím, tak si zabalím batoh a zkusím chvilku cestovat bez plánu a bez data návratu,“ dodává s tím, že klíčové pro něj po celou dobu cesty bylo to, že nemá vlastně žádný pevný scénář.
„Když to trochu přeženu, tak jsem se vždy ráno rozhodl, jestli půjdu doleva nebo doprava. Tu svobodu jsem si užíval,“ říká dobrodruh, podle kterého však podobnou cestu může absolvovat prakticky kdokoliv. Podle Půlpána nejde totiž ani tak o peníze jako spíše o chuť vystoupit ze své komfortní zóny.
„Na svém cestování se snažím lidem ukázat, že nepotřebují miliony na účtu anebo se něčeho bát. Cestovat může každý, je to jen o tom překonat svoje vnitřní pohodlí. Hodně lidí se vymlouvá na neznalost jazyka. Je ale potřeba si uvědomit, že babička nebo dědeček v zapadlé horské vesnici v Íránu také neumí žádný jazyk. Těší mě, že mi píše hodně lidí, že se díky mojí cestě odhodlali k něčemu podobnému, nebo ještě lépe, že si koupili jednosměrnou letenku a cestují,“ dodává Půlpán s tím, že věří v konec pandemie a k návratu lidí k cestování.
