„Vrátili jsme se do roku 1990, do převratné doby. Kdyby se to podařilo o trochu dříve, před listopadem roku 1989, tak se pro nás chystala velká sláva. Měli z nás udělat mistry sportu a já nevím, co ještě. Ale místo toho nastal záporný postoj k naší expedici. Myslím, že nespravedlivě,“ vzpomíná Stanislav Synek, poslední žijící člen, jenž absolvoval celou výpravu.
O tom, s jak malým zájmem se návrat expedice setkal, svědčí i to, že druhý díl své knihy o putování kolem světa vydal Stanislav Synek až nyní. Pokřtil ho minulý týden v Národní technické knihovně v Praze. První díl přitom vyšel s velkým úspěchem už v roce 1989.
„Po návratu jsem dokončil druhou část, ale nakladatelství, se kterým jsem měl smlouvu, bylo zrušeno. Šel jsem asi do dvou dalších, ale řekli mi, že o to nemají zájem, tak jsem se na to vykašlal. Dnes si myslím, že to byla chyba, že jsem to měl třeba za rok zkusit znovu, ale nechal jsem to plavat, takže ta druhá část vychází až dnes,“ přiblížil Synek s tím, že bez povšimnutí dosud zůstaly i filmové materiály, které během putování vznikly.
„Původně z nich měl vzniknout 56dílný televizní seriál a dva celovečerní filmy. Z obojího ale sešlo, až teď se snad někde znovu objevily,“ popsal Synek.
Vystudovaný jaderný fyzik se na výpravu, jejímž cílem bylo šířit ve světě dobré jméno Československa i značky Tatra, vydal ve svých 49 letech. Byl překladatelem a také zvukařem výpravy. Dnes po 30 letech se mu vzpomínky z expedice zdají spíše rozostřené.
„Časem se ty barvy setřou. Víte, že to tam bylo krásné, ale přesně si to nepamatujete, jak to vypadalo. Dílčí věci se moc nevybavují,“ vypráví Synek s tím, že z celé expedice mu přesto v paměti ční tři zásadní zážitky.
V Guatemale chtěli z členů výpravy udělat špiony
Tím nejsilnějším bylo uvěznění členů výpravy v Guatemale. Během jedné noci je vzbudili ozbrojení lidé s baterkami, členové expedice pak strávili devět dní ve vězení kvůli podezření ze špionáže.
Tatra kolem světaPlány na expedici se zrodily začátkem 80. let, když se Jiří Stöhr náhodou dal do řeči s lidmi z vedení kopřivnické automobilky, která v roce 1983 uvedla na trh nový model Tatra 815. Výprava kolem celého světa měla sloužit k šíření slávy značky i v zemích, kde s tatrovkami neměli moc zkušeností. Pro účel expedice byla upravena třínápravová Tatra 815 s pohonem všech kol, pro niž ve Vagonce ve Studénce vyrobili speciální nástavbu, jež se členům výpravy stala pojízdným domovem. Posádce poskytovala vedle pohodlí při jízdě i prostor na spaní, kuchyňku, toaletu či sprchu. Místo se našlo rovněž na kamery a fotoaparáty, vůz navíc vezl i nafukovací člun, moped a motorové rogalo. |
„V tu chvíli to bylo nepříjemné a velice nebezpečné, ale v tu dobu nám to tak nepřišlo. Zpětně je to ale jako nejcennější zážitek z expedice,“ říká Synek a dodává: „Protože tam se opravdu něco dělo, o něco šlo. Když vidíte Himálaje nebo atoly v Pacifiku – to se vám časem ty barvy setřou a vy si nepamatujete, jak to vypadalo detailně. Třicet let je prostě třicet let. Kdežto ty zážitky z Guatemaly si představím úplně, jako by to bylo včera.“
Druhým takovým zážitkem byla smrt jednoho z členů expedice, Františka Jeniše, který tragicky zemřel na severu Pákistánu ve vodách horské řeky Hunza.
A třetím pak masové demonstrace na jaře roku 1989 na náměstí Nebeského klidu v Číně.
„To bylo zcela mimořádné, nikde jinde se něco takového nedalo zažít. A my jsme se do těch míst náhodou dostali. Bylo to ještě předtím, než došlo k tomu zásahu s tragickými následky. Dorazili jsme tam v době, kdy docházelo k růstu těchto demonstrací a později jejich opadání,“ popsal cestovatel.
Na tříleté pouti je také často trápilo vedro, zejména v tropických oblastech. „Největší vedro jsme ale zažili v New Yorku, to bylo opravdu strašné,“ podotkl.
V trenýrkách na celnici v africkém Malawi
O sametové revoluci se dozvěděli na sklonku výpravy za velmi kuriózních podmínek, při přechodu hranice do jihoafrického státu Malawi.
„Všude po světě byly přechody hranic poměrně hladké, až na nějaké výjimky. A jednou z nich bylo i Malawi. Zdejší úředníci se zřejmě snažili naší buzerací získat něco ve svůj prospěch. Takže nás tam po jednom zvali k osobní prohlídce, museli jsme se vysvléknout do trenýrek, prohledávali nás, kladli nám různé otázky. Bylo to v takové chýši a ve druhé měli puštěné rádio. A tam jsem slyšel, že Jakeš odstoupil,“ nastínil Synek.
„A to byla ta klíčová událost, kdy bylo jasné, že se to nezvratně změnilo. Jinak jsme toho moc nevěděli, jen co jsme se dočetli v zahraničním tisku. Takže jsme o ty události vlastně přišli, vrátili jsme se až v květnu roku 1990,“ přiblížil.
Kdybych odmítl, mrzelo by mne to daleko více, říká Synek
Návrat byl přesto obrovským zážitkem. „Když jsme po přechodu hranic z Rakouska viděli Mikulov, byl to krásný zážitek, byli jsme šťastní, že jsme doma,“ vybavuje si Stanislav Synek.
V porevoluční éře se mu jako překladateli na volné noze dařilo. „Byl najednou obrovský zájem o tyto služby. Telefony zvonily neustále, musel jsem se často nechat zapírat,“ popsal hektickou dobu.
Zkušenosti z tříletého putování nakonec zužitkoval založením cestovní kanceláře. Své zákazníky vozil nejčastěji do Ameriky.
„Abych přilákal lidi, napsal jsem si, kolik zemí a kontinentů jsem projel, ale nakonec to nikoho nezajímalo,“ podotkl.
Dnes by zvažoval, zda by se na podobnou výpravu vydal znovu.
„Když jsme vyráželi, bylo to plánované na dva roky, pak se to prodloužilo na tři. Takže de facto jsme obětovali tři roky života. Ono se to zdá lákavé, jezdit po světě, na druhou stranu přijdete o domov, rodinu, pracovní styky. Vždy jsem se ptal: Má se člověk radovat z toho, co viděl, nebo litovat toho, o co přišel? Ale pak jsem si uvědomil, že kdybych to odmítl a nejel tam, mrzelo by mne to daleko více. Více člověka mrzí, že něco mohl udělat, ale neudělal, než že něco udělal, i když to třeba nebylo to nejlepší,“ myslí si.
S Tatrou kolem světa ale vlastně úplně neskončil. Organizátoři nové expedice Tatra kolem světa 2 Marek Havlíček a Petr Holeček si jej vybrali jako patrona nové výpravy.
„Jsou oba zkušení a schopní, jsou ale úplně v jiné situaci, než jsme byli my. Oni jsou cílevědomí cestovatelé, kdežto my jsme měli úplně jiné úkoly, hlavními byla propagace Tatry a natáčení filmů,“ uzavřel 82letý Stanislav Synek.
25. října 2019 |
