V Divadle Jiřího Myrona v Ostravě měla premiéru baletní inscenace, která nabídla hned tři choreografie během jednoho večera: Trio g moll, Škrtič a Po zarostlém chodníčku. Vedle legend, jako je Jiří Kylián nebo Pavel Šmok, se představila také uznávaná choreografka Nataša Novotná.
Vystudovala jste Janáčkovu konzervatoř v roce 1997, bylo těžké se prosadit v zahraničí?
Měla jsem to štěstí nastoupit po konzervatoři rovnou do jednoho z nejprestižnějších souborů na světě – Nederlands Dans Theater v Haagu. Nejtěžší bylo si to uvědomit a umět to unést. To si ale nechci nijak stěžovat.
Nataša Novotná s tanečníkem Václavem Kunešem.
Jste ostravská rodačka, co pro vás Ostrava znamená?
Ostrava černá, děvucha věrná.
Jak jste představovala Ostravu v zahraničí, když se na ni třeba ptali kamarádi či kolegové?
Jako část spíše drsnějšího industriálního kraje, který generuje talentované lidi.
Máte v Ostravě nějaké oblíbené místo?
Mám tady spoustu oblíbených míst, které, když mohu, zkontroluji. Stále ráda též objevuji nové, jako třeba současné Vítkovice. Doma jsem ale tam, kde mám své věci, to je v tuto chvíli v Praze.
Nataša Novotná
|
Jste uznávaná tanečnice a choreografka. Pracujete s řadou významných osobností v zahraničí. Co vás přimělo přijmout nabídku spolupráce Národního divadla moravskoslezského na společné inscenaci baletního triptychu, kde děláte choreografii Škrtiče?
S uznáním, co se týká choreografie, bych byla skromnější, tam se to s uznáním teprve ukáže. A možná taky ne. Nicméně pozvání jsem přijala ze tří důvodů. Pro mě je to skvělá příležitost ztvárnit další nápad nebo téma, pro tanečníky v souboru je to možnost vyzkoušet si jiný způsob zpracování, což pro ty vnímavé může znamenat vylepšení práce s instrumentem (rozumějme tělem) a v neposlední řadě je to také šance být na chvíli s rodiči a vůbec na chvíli vnímat prostředí, které mám ráda.
Nastudovat Škrtiče od Bohuslava Martinů byl váš nápad, nebo jste vyhověla dramaturgii?
Podoba celého večera Návraty domů měla svůj vývoj. Na začátku celé skládanky bylo Po zarostlém chodníčku na hudbu Leoše Janáčka v choreografii Jiřího Kyliána. Další indicií byl Rok české hudby. Když pak ředitel Jiří Nekvasil přišel s návrhem Škrtiče od Martinů, nastudovala jsem si okolnosti a cítila, že by to mohlo být ono. Pracujeme zde nejen s odvážnou skladbou, ale také s textem, s propojením žánrů a reflexí počinů z minulosti vůči dnešku.
Můžete svými slovy představit příběh Škrtiče?
Úplně ve zkratce Škrtič v původním námětu čerpá z bájného příběhu o Oidipovi a Sfinze. Oidipus, protože je hrdina a nebojí se, uhodne záludnou hádanku, čímž Sfingu pokoří a život může jít dál. Ať už lépe, nebo hůře než předtím.
Jak se k tomuto příběhu stavíte z hlediska choreografie? Co bude pro váš balet příznačné?
V tuto chvíli krátce před premiérou nedokážu sdělit objektivní názor. Nebudu to tedy raději komentovat. Věřím ale, že se něco povede, něco možná méně. V každém případě se pokoušíme vytvořit jakousi tanečně-dramatickou vizuální bajku s podtitulem Obřad proměny. Hudební provedení naživo v podání předních českých sólistů v čele s panem dirigentem Žídkem určitě také stojí za zmínku.
Z nového baletu Návraty domů Národního divadla moravskoslezského.
Liší se nějak práce pro zahraniční a český či přímo ostravský baletní soubor?
Ještě asi není čas odpovědět na tuto otázku, protože bychom museli srovnávat nesrovnatelné. Dovolím si to shrnout – za dobře odvedenou práci si člověk zaslouží své ohodnocení, své fanoušky a péči majitele.
Který tanečník, choreograf pro vás byl z profesní stránky největším přínosem? A v čem?
Asi to pořád opakuji, nicméně je to můj mistr choreograf Jiří Kylián. Je to člověk, který se totiž před vás nebojí předstoupit právě s tím, co v tu chvíli má. Na druhou stranu také nic nepodceňuje a dělá tak, aby opravdu něco měl. Tím úplně nemyslím materiální záležitosti.
