„Na Ostravsku byla práce, kdežto oni v Radole tehdy neměli ani elektřinu. Jako spousta dalších přijeli do Ostravy za bydlením a dobrým výdělkem,“ popisuje Sylvie Bee.
„Děda pracoval na ražbě na Dole Vítězný únor, protože ale zemřel brzy, k tematice hornictví mě přivedli až mí současní kamarádi, kteří jsou sice z jižní Moravy, ale jsou to horničtí fandové a věnovali mi zpěvník hornických písní. Třeba mě to někdy inspiruje k vystoupení v rámci hornických slavností v duchu V malym dumku na Zarubku,“ notuje zpěvačka.
Její koncerty je možno navštívit například ve známém klubu Parník v centru města. Není to náhoda, ostravskou klubovou scénu miluje už od počátků.
„Pamatuji si na boom ostravských klubů – na kluby Sklep, TNT, Rokle, Cihelna, Hudební bazar na Havlíčkově nábřeží. Jsem mladší střední věk,“ směje se šansoniérka.
Sylvie BeeŠansoniérka se narodila v Ostravě v roce 1981. Dětství prožila ve Vítkovicích, na sídlišti u nádraží. Francouzštinu studovala na Jazykovém gymnáziu Pavla Tigrida a svoji znalost prohloubila při ročním pobytu v Lyonu. Vystudovala Pedagogickou fakultu Ostravské univerzity, pracuje jako učitelka hudební výchovy a angličtiny. Věnuje se interpretaci francouzských šansonů, vybírá si skladby Charlese Aznavoura, Edith Piaf, Jacquesa Brela a dalších ikon francouzské hudby. Z českých umělců obdivuje Báru Basikovou, Radůzu, z ostravských osobností třeba zpěvačku Hanu Fialovou, ctí textařský talent písničkářky Theodory Glacové. Spolupracuje se známými hudebními osobnostmi, jako jsou Rudy Horvat, Terezie Kovalová nebo Vladivojna La Chia. Jejími dvorními pianisty jsou Eva Mitáčková a Václav Kramář. |
„Chodila jsem na hudební večery, kde hrála pouze hudba od Depeche Mode. Disko poslouchali mí vrstevníci, já byla více rockerka, což šlo třeba ve vítkovickém klubu Sklep. Na jazz jsem zase chodila do Parníku, který v devadesátkách taky frčel. Když jste chodili do Sklepa, do Téčka nebo Cihelny, byli jste součástí určité subkultury,“ je přesvědčena Sylvie Bee.
První vystoupení v roce 2003
Své první koncerty má ještě živě v paměti, přitom hudbě se věnuje odmala. „Mou první kapelou bylo Café Industrial (dnes CI3) a mé první vystoupení s nimi bylo na Setkání kytaristů v roce 2003 v Boomerangu ve Stodolní ulici. Ten klub byl také mým oblíbeným místem s úžasnou energií. Bylo to, tuším, v listopadu a hráli jsme vlastní věci, já zpívala tehdy jednu anglickou a jednu francouzskou písničku. Češtiny jsem se vždycky bála, ale zpívala jsem od dětství jako malá exhibicionistka, která používala místo mikrofonu švihadlo,“ líčí.
Přiznává, že tehdejším jejím hitem byla píseň Comanchero, kterou si prozpěvovala už na pískovišti. „Moje maminka je Slovenka a u nás doma se vždy zpívalo hodně. Kysucká babička krásně zpívala lidovky. Učitel kytary na ZUŠ se mě kdysi zeptal, jestli bych se raději nechtěla soustředit na sólový zpěv, když tak hezky zpívám. Možná ale jenom chtěl, abych odešla z lekcí kytary,“ směje se.
K učitelce Evě Wojaczkové pak začala chodit na operní zpěv na Základní umělecké škole Leoše Janáčka v Ostravě-Vítkovicích.“
Z Ostravy jí k srdci kromě centra přirostly třeba Vítkovice, i když ne zrovna ty typické industriální.
Na vítkovickém nádraží to žilo
„Nádraží, poblíž něhož jsem vyrůstala, stále ještě stojí. Jeho architektonický bruselský styl je stále impozantní. Já si pamatuji, jak v něm fungovaly restaurace, květinářství, ovoce a zelenina, tehdy to tam žilo. Neustále jezdily vlaky sem a tam, takže to tam pendlovalo. Moje maminka pracovala v Nové huti a já jí vždycky přicházela naproti na nádraží,“ vzpomíná zpěvačka, která se nahoře v hale vítkovického nádraží také pokoušela naučit jezdit na kolečkových bruslích. „Bylo to super, nikdo nás nevyháněl, ale nenaučila jsem se dobře brzdit.“
Sylvie Bee v roce 2011, kdy se stala vítězkou mezinárodního soutěžního festivalu v interpretaci francouzského šansonu. Uspěla se skladbou Padam, padam od Edith Piaf.
Další části Vítkovic tamní rodačku tolik neuchvátily. „K oblasti syrových Vítkovic, jako je Mírák (Mírové náměstí) nebo Dolní oblast, až takový vztah nemám. A třeba do Poruby teď jezdím učit, ale ta mi není blízká. Připadá mi jako uměle vytvořené město ve městě. Naopak je mi blízké centrum, část kolem řeky anebo Přívoz, který má svou specifickou náladu, vyrůstal tam můj tatínek a měla jsem tam babičku,“ vysvětluje.
Také má ráda autenticitu. „Třeba mám ráda obyčejné putyky, nádražní restaurace, kam se chodí na pivo, baví mě ta ryzost a syrovost, které je v Ostravě docela dost,“ vysvětluje Sylvie Bee.
Její doménou je šanson, specializuje se na světoznámé ikony a vnáší do bývalého průmyslového místa svěží náladu. A má ohlas.
„Myslím si, že Ostraváci jsou velmi kulturní, podobně jako Francouzi. Stejně jako i ve Francii můžeme najít hornická města. Kdybych sem pozvala nějakého cizince, hned bych ho nechala sfárat na Landeku, kde je hornické muzeum. Mrzí mě, že se někteří Ostraváci za hornickou minulost dnes stydí. Spousta lidí o tom nechce mluvit,“ lituje zpěvačka.
Naopak oceňuje, že dnes vyniká ostravská umělecká scéna. „Divadla jsou tu neustále plná, vyprodaná. Vedle divadel mě ale také hodně fascinuje kostel sv. Václava. Prostě najednou vstoupíš do 13. století. Znenadání tě obklopí úplně jiný svět a to mám hodně ráda.“
