Lískovec se mu zaryl pod kůží i výtvarně, protože jedním ze stěžejních motivů, které zpracoval, je i místní pomník padlým hrdinům.
Ti, jako varování ostatním, byli v roce 1943, poté, co odbojáři vyhodili do vzduchu tamní trať, oběšeni nedaleko místa výbuchu.
„Inspiroval mě pomník padlým odbojářům, které zde pro výstrahu popravili nacisté v roce 1943. Samostatné obrazy vznikly k jednotlivým obětem. Bylo jich pět a visely v rámech pohromadě. Působily natolik tvrdě, až jsem obrazy posléze vystavoval už jen samostatně. Nechtěl jsem, aby byly tak čitelné. Téma je to silné a také památník v Lískovci je v tomto směru působivý. Jedna z mých realizací pak byla pověšena i na výstavě Němectví v nás v hlučínské galerii Wurst,“ vypráví Václav Rodek.
Jak se dostal z vesnice do Ostravy? „Nešlo to jinak. Frýdek-Místek je město s maloměstskou mentalitou, takže logicky přišla na řadu Ostrava. Přestože v rodině nemáme uměleckou tradici, hodně mě zajímala kultura a výtvarné umění, zvláště pak ten typ subkultury, který není na první pohled viditelný. U nás relativně nic takového neexistovalo. Kromě návštěv v místním hudebním klubu Stoun a hospody U Jindry, kde se scházely všechny společenské vrstvy a vytvářely specifickou atmosféru. Vznikala v ní zajímavá platforma, nicméně po nějaké době byla hospoda zrušena. Nastaly jiné časy. A já nastoupil jako dřevomodelář do Nové huti,“ pokračuje malíř.
S tím souvisela i potřeba získat maturitu, kterou si dodělával v rámci střední školy v Ostravě-Zábřehu.
„Jednalo se o propagační výtvarnictví a pak o Lidovou konzervatoř zaměřenou na výtvarné umění. Byl jsem sice odveden, ale na vojnu se mně nechtělo, takže jsem využil možnosti dalšího studia. Tam mi následně navrhli, jestli bych nechtěl zkusit malbu v ateliéru Daniela Balabána. Na Nové huti mě sice nabídli povýšení, ale místo toho jsem se raději rozhodl studovat,“ vzpomíná Rodek.
On sám se nyní zpětně vidí jako přecitlivělé dítě, vyrůstající ještě za doby komunismu.
„Nechápal jsem tak nějak celý ten jejich systém a tlaky na lidi. Později jsem pak na jeho pozůstatky narážel na počátku takzvaných divokých 90. let, jak se jim říká,“ konstatoval malíř.
Na CzechTeku poznal, co není demokracie
Na Ostravě jej v době studií zaujaly zejména hudební kluby jako Černý pavouk, Cihelna nebo TNT. Alternativní kultura spojená s house music.
„Zejména klub TNT byl v Zábřehu hned po ruce, jen kousek od školy. Nacházel se v podzemním bunkru v panelové zástavbě. Interiér byl vymalován černě, dominoval mu dlouhý barový pult. Koncerty se konaly spíše o víkendech, ale jako studenti jsme tam velice rádi chodili i přes týden. Byla to dost divoká doba a vzpomínat na opilecké akce, je jako vybavovat si krásně rozostřené obrazy v duchu acid housu. Ostatně v klubu byla tehdy velmi populární kultura Jižní Ameriky společně s technem a jeho předělávkami. I já se tehdy ve výtvarném umění zaobíral mezoamerickým uměním,“ popisuje výtvarník klub TNT.
„Vedle TNT jsme s kamarády byli unešení klubem Černý pavouk, i když má první výstava se konala v Klubu Atlantik. Bylo to ještě v době, kdy jsme studovali propagační výtvarnictví v Zábřehu. Specifickou atmosféru měl ale ve své době i klub Klid pod Frýdlantskými mosty. Tam jsme se scházeli zejména jako příznivci elektronické hudby. Bylo to v době, kdy jsme ještě jezdili na CzechTeky. Dokonce jsme byli na tom ‚paroubkovském‘, který rozehnala policie. Přes den to byla jenom ukázka, jak funguje demokracie, a večer se ukázalo, jak nefunguje. Do půlhodiny byl čistý plac, používali násilí, které za světla nebylo zjevné, včetně hasičských stříkaček. Proudem vody nás rozehnali, za použití agresivních pepřáků. Kdo neutekl, dostal ťafku a okamžitě jej zatáhli dozadu do antonu a odvezli ho,“ líčí malíř své zážitky.
Duševně je s Ostravou spjat velmi výrazně dodnes. „Do Frýdku si zajdu většinou jen na pivo do starých klubů, pokud ještě nezanikly. V Ostravě do klubů teď ale chodím málo, přece jen role vysokoškolského pedagoga vyžaduje jiný přístup a já se jej snažím většinou respektovat,“ dodává Rodek.
