„Jsou to ony pověstné vozíčky na uhlí nad Slezskou Ostravou. To byl pro mě zázrak - vznášející se vozíčky vysoko nad hlavou. Jako dítě jsem tento jev nemohla pochopit. Musela jsem je mermomocí vidět, i když to byla cestou za babičkou do Orlové zajížďka,“ vypravuje o své „pohádkové“ Ostravě.
Toto město se jí totiž už od raného dětství spojilo vedle „vznášejících“ se vozíčků s jinými zázračnými momenty. Hned další její vzpomínka se tak váže k pohádkovému paláci plnému krásných šatů.
Halina Františáková Houslistka a organizátorka hudebních festivalů pochází z Havířova, kde se narodila. Na housle hraje od pěti let. V Havířově i vyrůstala, ale střední školu už vystudovala v Ostravě. Byla to známá, dnes Janáčkova, konzervatoř, kde absolvovala pod vedením Ladislava Gořuly, na univerzitě pak studovala u Zdeňka Goly. Absolvovala rovněž mistrovské kurzy u Eduarda Grače. Její hudební tvorba je spjata také s výchovnými koncerty pro školy, ale i s počátky Svatováclavského hudebního festivalu, festivalu lidové hudby Musica Pura a je duchovní matkou umělecké agentury Presto. V Českém rozhlase pořádá už sedmnáctou sezonu Cyklus komorních koncertů. Loni nahrála CD věnované výročí Williama Shakespeara společně s klavíristkou Eliškou Novotnou a známým recitátorem Alfredem Strejčkem. V září plánují nové CD, tentokrát ke stému výročí vzniku Československa. |
„Obchodní dům Ostravice, kam mě maminka brala na nákupy, to byl pro mě obchodní mrakodrap, úplně jiný svět. Mnoho lidí a ještě větší množství věcí, úplná pohádka. Do třetice si ještě pamatuji na návštěvu divadla. Hrála se Prodaná nevěsta, ale pro mě byl rozhodující sáček bonbonů. Právě jen na něj si z tohoto představení pamatuji, pořád mě těmi bonbony ládovali, asi abych byla tiše,“ usmívá se rozverně houslistka, která v současnosti v ostravském divadle místo mlsání sladkostí pořádá velké koncerty.
Opice vytrhla hrst vlasů
Specifické kouzlo pro ni měla i návštěva ostravské zoologické zahrady. „Jednou maminka, aby si odpočinula, souhlasila s tím, že nás tam tatínek vezme se sestrou. Nevím, jestli to pro ni nakonec byl takový odpočinek, jaký měl být, protože mě u klece opice vytrhla hrst vlasů. Půl roku jsem měla plešku, přesně takovou, jak mají postarší pánové. Potom jsme šli k tygrovi, který zvedl nohu... To byl děsný hydrant, tatínek nás schoval za sebe, takže pak strašně smrděl. Do třetice jsme byli špinaví od nanuku, maminka pak říkala, že už nás nikam nepustí,“ líčí Halina Františáková ještě po letech svůj neobvyklý dětský svět.
Vystudovala zdejší konzervatoř a Ostravskou univerzitu. Díky tomu, že na ní založili uměleckou katedru, zůstala Ostravě věrná, jinak by šla studovat jinam.
„Ostravské jízdy na konzultace pro mě byly zásadní. Pamatuji na starou budovu na Hrabákově ulici. Původně to místo, kde konzervatoř sídlila, byl dům pro ‚padlé dívky‘, bývalý klášter. Krásná budova se svým kouzlem. Zažila jsem i nejstarší budovu konzervatoře na Kostelní ulici,“ vybaví si houslistka počátky svých studií na konci 80. let minulého století.
Svazácký průkaz do ohně hodit nemohla. Žádný neměla
V souvislosti se studijními povinnostmi jí v paměti utkvěla i jedna z nemnoha dobových barevných ikon města, pěticípý znak totalitní doby, který jako studentka vítala se spásou, ale nikoliv pro její symbol.
„Pomáhala mi najít cestu. Doslova. Jako cizinka dojíždějící z Havířova, jsem se orientovala v Ostravě jen díky velké rudé hvězdě, která byla na fasádě na budově, kde je dnes Televizní klub. Obrovská rudá hvězda, která pro mě byla spásným světýlkem. Když bylo nejhůř, věděla jsem, že když ji najdu, budu zachráněna, protože konzervatoř už je nedaleko,“ směje se hudebnice.
S motivem hvězdy souvisí i její další ostravské peripetie, protože ve městě zažila příchod sametové revoluce a změnu režimu.
„Revoluce přišla v době, kdy jsem maturovala, a tehdy jsem nebyla ještě plnoletá. Všichni mohli jednat sami za sebe, akorát já žadonila: Tatínku, maminko, můžu, prosím, prosím. Má druhá diskriminace spočívala v tom, že jsem nebyla ve svazu mládeže. Byl to děsný handicap, když přišla revoluce, protože na dvoře konzervatoře se udělal velký oheň a všichni do něj házeli svazácké knížky, jenom já stála a byla úplně diskriminovaná, protože jsem do něj neměla čím hodit,“ vzpomíná s úsměvem na bizarní příhodu.
Nikdy nebyly ostravské domy tak barevné
Ruštinu měla paradoxně ráda, chtěla z ní dokonce maturovat. Jenže maturitu z ruštiny na školách už zrušili.
Dnešní Ostrava je podle Haliny Františákové úplně jiná. A nebylo to jen o barvách města. Jiné byly i zvuky.
„Dříve byla šedivá, dnes je malovaná. Ostravské domy nebyly tak krásně barevné jako dnes. Nejenže byla šedá, ale i hlučná. Celý první ročník, co jsem chodila na konzervatoř, jsem nosila vatu v uších. Všechno hlučelo, cinkalo, bouchalo. Průmysl byl všudypřítomný, na každém kroku, a tak chvíli trvalo, než jsem si zvykla,“ vybavuje si hudebnice. „Ostrava byla šedá, byla smutná, jen hvězda byla rudá. Nikdy jsem si nedovedla představit, že bych v ní mohla žít. Pak jsem v ní studovala a nakonec bydlela přímo v centru přes dvacet let,“ dokončila.
