„Narodil jsem se v Opavě, ale jinak jsem Ostravák. Nejoblíbenějším místem mého dětství byl les za Porubou, kudy se dá jít až do Plesné. Byla tam pískovna, tajná místa i potok, kde jsme se koupali. V pubertě jsme začali objevovat hospody a krásy zábav. Naše domovská byla Vltava a kousek dál – U Zuzany – bylo agitační středisko, kde se pařilo a kde zkoušely kapely – třeba Apatit, ve které bubnoval jistý Marcel Lesník, dnes Marcel Woodman,“ popisuje Krejčí své dětství v Ostravě, kterou charakterizuje jako divokou a ráznou.
Nespoutanost města se promítla i do jeho mládí, které prožíval střídavě v Porubě a na hornickém učilišti, kam nastoupil v polovině 80. let.
Ivan Krejčí
|
Nejvíce mu z té doby utkvěla místní pohostinství. „Pamatuju si hlavně ty dobré věci. Hospoda Mama v Porubě, Vagón na Spolku, Kino náročného diváka nebo folky v porubském kulturáku – to byla jasná místa, kde člověk věděl, že tam potká ty správné lidi. Kdežto dnes je to všechno až moc rozptýlené. V tomto směru byla Ostrava tehdy půvabná.“
Číšník vykal i urážel zároveň
Krejčí vzpomíná, že každá hospoda měla svůj osobitý ráz, který udávala osobitá obsluha nebo svérázná klientela. „Třeba v Mamě se scházely máničky. Byl tam bezvadný číšník, který sice všem vykal, ale zároveň je i urážel. Třeba říkal: Tak co vy k...o, co si dáte?“
V současnosti Ivan Krejčí šéfuje Komorní scéně Aréna, která se pyšní titulem nejlepší divadlo roku. A těší se nejen přízni kritiky, ale má i své stálé publikum.
Krejčího cesta k divadlu před lety začala spoluprací s amatérskou scénou. „Dnes už vrchní osvětlovač v Národním divadle moravskoslezském Radek Orenič mě kdysi oslovil, že dělá pantomimické divadlo v Klimkovicích. Budou prý nacvičovat první mluvenou věc, kterou napsal, a jestli bych to s nimi nechtěl zkusit. Proč ne? A už tehdy jsem do toho začal kafrat, jak by to mohlo být. Chvilku jsem byl i v Aureku a Bílém divadle a pak jsem na Vysoké škole báňské založil vlastní divadlo poezie, které se posléze přejmenovalo na Hlínu. Načež přišla vojna,“ vypravuje a dodává, že mnohem složitější situace nastala po návratu z ní, kdy Ostrava byla pro něj najednou naprosto k nepoznání.
„V 90. letech to vypadalo děsivě, jako by tady chcípnul pes. Byl jsem přesvědčen, že se už nevrátím. Nakonec jsem se po deseti letech vrátil. Najednou se mi zdálo, že se město probudilo, a tak jsem zůstal,“ popisuje.
I nejhorší profesionál je lepší než nejlepší amatér?
Důležité bylo také jeho setkání s klasikem moderního českého divadla Janem Kačerem, který významnou část svého profesního života spojil právě s Ostravou.
„Potkali jsem se poprvé v 90. letech, když jsem s ním dělal rozhovor. Sešli jsme se v Domě umění a pamatuji si, jak mě jako nadšeného amatérského divadelníka zranila jeho slova o rozdílu mezi amatérem a profesionálem. Něco v tom smyslu, že i nejhorší profesionál je lepší než nejlepší amatér. Vášnivě jsem nesouhlasil. A pak mě přijali na DAMU do jeho ročníku. Mám pocit, že nic lepšího mě potkat nemohlo.“
Šéfem v Komorní scéně Aréna se Krejčí stal v roce 2005. Už dříve v ní ale hostoval a jeho první inscenací byla Lidská tragikomedie. „Byla tu šance vytvářet nové divadlo. Už na škole s námi Jan Kačer vedl výuku jako tvůrčí divadlo stylem renesanční dílny, kdy všichni chodili se všemi na divadelní hodiny – herci na režijní hodiny, režiséři hráli. V něčem to bylo dobré, ale nevznikla skutečná parta, a všichni chtěli ze školy pryč. Zdá se mi ale, že v Aréně se nám něco z toho podařilo,“ vysvětluje.
Kačerovo hostování v Aréně bohužel nevyšlo
Jan Kačer pak mohl v Aréně režijně hostovat. Vždy to vypadalo nadějně, ale nakonec z toho sešlo. „Hrozně mě to mrzelo, protože soubor mohl poznat, že je něco jako čaroděj, který vábí lidi a dokáže je inspirovat k věcem, které by jinak neudělali.“ (přečtěte si Ostravské stopy Jana Kačera)
Větší štěstí měl Krejčí s Ivanem Rajmontem, který v Aréně režíroval dvě inscenace. „Ivan Rajmont v našem ročníku učil režii a myslím, že byl jedním z mála, kdo uměli režii opravdu učit,“ říká Krejčí a připomíná dalšího legendárního režiséra, jímž je Jiří Krejčík.
„Navštívil nás ve chvíli, kdy jsem byl nucen převzít rozpracovanou inscenaci Penzion pro svobodné pány. Bylo nádherné jej sledovat, když během jedné zkoušky názorně ukázal, v čem spočívá stylový klíč k představení. Pak už jsem mohl pokračovat bez přípravy, vše nám ve zkratce řekl. Za čtyři týdny byla inscenace hotova, nedávno měla 148. reprízu, což je dost neuvěřitelné,“ zmiňuje na závěr jeden z inscenačních vrcholů Arény. (Ostravské stopy Jiřího Krejčíka ZDE)
