Obrovské nadšení, euforie, až nepředstavitelně skromné podmínky i neopakovatelný vztah mezi studenty a jejich pedagogy. S úsměvem i nostalgií vzpomínají na začátky Slezské univerzity ti, kteří stáli u jejího zrodu.
„Byl to zásadní přelom v mém životě. Především lidé, které jsem během studia potkal, dodnes se s mnohými stýkáme,“ popsal například Michal Zezula, dnes ředitel ostravského pracoviště Národního památkového ústavu, před třiceti lety student vůbec prvního otevřeného ročníku v Opavě.
Na Slezské univerzitě se tehdy podle něj vytvořilo unikátní společenství. „Obecně to byla přelomová doba, krátce po roce ’89, celá společnost se měnila. Cítili jsme, že se stáváme součástí něčeho nového. Myslím dokonce, že u univerzit vzniklých na zelené louce šel celý proces přirozeněji než u zavedených škol, které se musely celé transformovat,“ podotkl.
„Znali jsme se všichni navzájem“
Jeho spolužačka, historička a archivářka Jaromíra Knapíková vzpomíná na nadstandardní vztahy. „V ročníku nás bylo devět. Všichni jsme se znali, znali jsme se i se studenty ostatních oborů i s pedagogy a ti nás taky všechny znali jmény. Učili nás lidé, kteří přišli z odborných pracovišť – ze Slezského ústavu, z muzeí a podobně, sami s pedagogickou činností začínali. Věnovali se nám nadstandardně a pro mě to byla setkání s osobnostmi oboru, ze kterých těžím dodnes,“ vylíčila.
Ze Slezského ústavu přišel na univerzitu například historik Zdeněk Jirásek. Někdejší opavský primátor je dodnes pedagogem Slezské univerzity a z prvních let se mu vybaví například humor tehdejších studentů. „Kontakt se studenty byl daleko bezprostřednější, znal jsem je jmény, s mnohými se dodnes vídáme. Pánové z historie například založili pivní fakultu. Na prvním plese ji dokonce reprezentovali, určili si děkana, za kterým šel pedel,“ vylíčil. Pedelem pivní fakulty byl právě Michal Zezula. Nosil její insignie, což byla v tomto případě pípa.
„Měli jsme jeden stůl, psací stroj a telefon“
„Vybavují se mi také hektická jednání před vznikem univerzity i jeden z mých prvních příchodů do budovy na Bezručově náměstí, kde před vnější vrátnicí stála ještě kolečka s maltou,“ dodal Jirásek.
Jiří Siostrzonek se na Slezské univerzitě podílel na vzniku opavského Institutu tvůrčí fotografie a pedagogicky tam působí také dodnes. „Začátky byly nepředstavitelně skromné. Měli jsme jeden stůl, jeden mechanický psací stroj a telefon. Tím jsme komunikovali s celým světem, mezi sebou i mezi studenty,“ zavzpomínal.
První roky charakterizuje výrazy jako obrovské nadšení, až partyzánské nasazení či neutuchající energie. „Nesmírně jsme si vážili toho, že v Opavě vzniklo vysoké školství. Bylo fantastické, že jsme se setkali s velkou podporou města. Univerzita má podle mého důležité poslání – kulturně, společensky a vzdělanostně posouvá celý region,“ dodal.
Komise nešetřila kritikou
Zrod nových vysokých škol byl přitom poměrně dramatický. Řada poslanců, kteří o tom rozhodovali, návrh podrobila zdrcující kritice. Kromě Ostravské a Slezské se tehdy hlasovalo i o Jihočeské a Západočeské univerzitě a Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně.
„Seděli jsme tam a já se klepala nervozitou a zlostí,“ vylíčila někdejší děkanka Filozofické fakulty Ostravské univerzity Eva Mrhačová. Jednání České národní rady se 9. července 1991 s dalšími zástupci přípravného výboru Ostravské univerzity účastnila a celé jej podrobně popsala v publikaci mapující první dvacetiletí filozofické fakulty.
„Říkali, že litují studentů, kteří na těchto univerzitách budou studovat, a že univerzity regionům nic nepřinesou. S některými jsem se po čase setkala. Nejlépe to vyjádřil někdejší náměstek ministerstva školství František Kozel: ‚No, já jsem rád, že jsem se mýlil‘,“ uvedla.
Mrhačová na Ostravské univerzitě zakládala i majáles. Se studenty jej dávali dohromady v hospodě U Džbánu. Do průvodu sehnali mažoretky i koňské spřežení. Hodně jim pomohl tehdejší ředitel Národního divadla Moravskoslezského Ilja Racek. Od půjčení divadelních kostýmů až po darovanou obří hlavu – na řadu let symbolu majálesu v Ostravě. Králem prvního majálesu byl ostravský herec Jan Fišar.
