Chlapec se narodil předčasně, vážil jen 900 gramů. Kvůli postižení se nevyvíjel jako zdravé děti. A jak už to v takových případech často bývá, mladá žena dnes vychovává chlapce sama. Bydlí v domku svých rodičů, žije v koloběhu péče o syna a jeho rehabilitací. Nemá čas na vlastní zábavu a příliš si neodpočine ani v nočních hodinách.
„Když syn nemůže spát, hrajeme si spolu i v noci,“ říká s úsměvem Martina Štěpáníková.
Na osud ale nežehrá. Naopak. Je velmi vděčná za to, že jí a synovi nezištně pomáhá velká spousta známých i cizích lidí z celého Hlučínska. Jedině díky tomu má totiž malý František naději, že jednou bude moci žít samostatný život.
„Za uplynulý rok, kdy jsme byli dvakrát v Sanatoriích Klimkovice na intenzivní neurorehabilitaci, udělal Fanda obrovský pokrok,“ říká spokojeně maminka.
A je to vidět na první pohled. Když redakce MF DNES rodinu navštívila před loňskými Vánocemi, byl syn ještě zcela závislý na matce, která ho většinou přenášela na rukou. A také novou rehabilitační tříkolku musela postrkovat.
Před rokem tlačila tříkolku máma, teď Fanda jezdí sám
Velký úspěch byl, když právě tehdy Fanda poprvé šlápl sám do pedálů a s trojkolkou nečekaně popojel. I když zpočátku mu to šlo jen dozadu, spolu s mámou byli nadšení. Teď už je to jiné. „Na trojkolce jezdí moc rád. Letos v létě už dokázal šlapat sám dozadu i dopředu,“ popisuje pokrok chlapcova matka.
Speciální trojkolku ani řadu dalších rehabilitačních pomůcek nehradí zdravotní pojišťovny. A není to levná záležitost. Rodina teď například shání 20 tisíc na ortotický obleček TheraTogs, který pomáhá správnému držení těla a pohybu.
Ještě mnohem dražší jsou speciální lázeňské programy s intenzivní neurorehabilitací, kdy rodiče doplácejí 30 až 100 tisíc korun, podle toho, jaký typ programu dítě absolvuje a zda pobyt a základní lázeňskou péči uhradí pojišťovna.
Martina Štěpáníková tolik peněz nemá kde vzít. Byla na mateřské, teď pobírá příspěvek na péči o osobu blízkou. Právě proto jí loni poprvé pomohli lidé z Hlučína. A letos znovu.
Tamní radnice organizuje sbírku na lázeňské pobyty. Místní fotbalisté zajistili peníze na tříkolku. A hlučínští školáci sbírali plastová víčka. Z výtěžku koupili a na jaře Františkovi darovali jeho první tříbodové berličky, na které jako nechodící neměl nárok od pojišťovny.
Výsledek se dostavil. „V Klimkovicích dokázal Fanda udělat první krůčky o berlích. Se mnou zatím moc chodit nechce, protože u toho musí nosit speciální boty, které zpevňují kotník, což je mu nepříjemné. Ale ve školce trénuje každý den,“ líčí Martina Štěpáníková.
Hoch už dávno není závislý jen na mámě, ale tráví každé dopoledne ve „speciální školce“ – v ojedinělém městském zařízení Dětská rehabilitace Hlučín, které spojuje denní stacionář s ambulantní rehabilitací.
A denně trénuje chůzi o berlích. „Pojď, Fanoušku, ještě kousek. Naposledy půjdeme ke stromečku a potom už přezujeme botičky,“ povzbuzuje chlapce k chůzi o berlích fyzioterapeutka Jana Rycková a přitom jej přidržuje pro případ, že už by se neudržel na nohou.
František ji poslouchá a jde, kam říká. Záhy je ale vidět, s jakou radostí míří k místu, kde se konečně zbaví speciálních bot, které ho tvrdě nutí došlapovat i na paty. Bez těchto bot chodí stále hlavně po špičkách. Má totiž zkrácené svaly a šlachy, které mu nic jiného nedovolí.
Jenže když se otevřou dveře, ve kterých hoch nečekaně spatří svou mámu, okamžitě zapomene na svět okolo či nepříjemné boty. Hrne se k mámě a s pláčem jí padne okolo krku. „To je tím, že jsme mu narušili zaběhnutý řád. Je zvyklý, že si pro něj maminka přichází až po obědě,“ vysvětluje Jana Rycková.
Že je Fanda v hlučínské školce mezi dalšími patnácti dětmi spokojený, dokazuje po krátké chvíli. Zatímco mu fyzioterapeutka přezouvá boty, maminka tiše mizí. Chlapec se pak sice chvíli udiveně rozhlíží, ale vzápětí jde na všechny čtyři a vběhne do herny mezi děti.
„Fando srovnej si nohy,“ volá na něj fyzioterapeutka. „Sedni si a srovnej se,“ nabádá jej. Chlapec napodruhé poslechne a srovná se do správné polohy. Jeho máma to už sice nevidí, ale dobře ví, jaké pokroky její syn dělá. Díky tvrdé dennodenní dřině a opakovaným neurorehabilitacím.
Máma: Vím, že syn bude chodit
Před rokem Martina Štěpáníková řekla MF DNES: „Věřím, že syn bude jednou chodit.“ Dnes si je tím už více než jistá. „Vím to.“ Ale také ví, že je čeká ještě spousta práce.
„Příští rok začneme ambulantně rehabilitovat v novém neurorehabilitačním centru Arcada v Ostravě- Porubě. A už v lednu se znovu chystáme na měsíc do Klimkovic, kde bude Fanda rehabilitovat 2,5 hodiny denně. Tam dělá největší pokroky. Pobyt nás bude tentokrát stát 100 tisíc korun, protože nemáme nárok na příspěvek od pojišťovny. Zaplatí to opět Hlučín, já bych na to neměla,“ říká Štěpáníková.
Hlučín podporuje rodiny s postiženými dětmi už tři roky. Nejdříve pomáhal Adélce, loni a letos Františkovi. „Naše pomoc má cenné vedlejší efekty. Nejen, že peníze, které se podařilo vybrat, pomohly konkrétním dětem, ale také umožnily lidem z města spojit se pro dobrou věc. O Prajzácích se říká, že jsou až moc šetrní, ale sbírka ukázala, že ve správný okamžik umí být i mimořádně velkorysí,“ říká místostarostka Hlučína Blanka Kotrlová.
Podotkla, že projekt je přínosem i pro ni, hlavně díky setkání s rodiči postižených dětí. „Věděla jsem, že to nemají jednoduché, ale netušila, na kolik zbytečných potíží narážejí. Proto když dnes zvažujeme směr dalšího rozvoje naší Dětské rehabilitace, tak neplánujeme jen dílčí vylepšení, ale postupnou změnu systému péče o handicapované děti na Hlučínsku. Pomoc potřebuje řada dětí,“ dodala Kotrlová.
