Její vztah k Ostravě je přitom i lehce ironický. „Jak na mě působí dnešní Ostrava? Myslím si, že v jiných městech to může být i horší,“ říká se smíchem. „Už jsem si zvykla, do Prahy bych se z Ostravy stěhovat nechtěla, ani kdyby mi platili zlatem. Přijet se podívat, to ano, ale raději poté odjet pryč,“ dodává.
Protože pochází z romské menšiny, splynout s davem pro ni není jednoduché. Ale i v tomto směru si město pochvaluje. „Je fajn, že se v Ostravě různě schováte, občas potkáte nějakého známého člověka. Ale zase tak malé to tady také není. Myslím, že je poznat, jak se prostředí v Ostravě za ty roky částečně zlepšilo. Člověk však nesmí zapnout televizi, jinak propadne obavám, jak je to tady šílené. Pomalu aby se bál vyjít ven. Přitom Ostrava je v tomto směru ještě únosná. Jen musíte vědět, kdy takzvaně vylézt a kam vlézt,“ míní Bandyová.
Edita Bandyová Edita Bandyová se narodila v roce 1972 ve Staré Ľubovni na Slovensku, ale záhy se s rodinou přestěhovala do Ostravy. Už v dětství se u ní projevil výrazný hudební talent, poté v Ostravě vystudovala Janáčkovu konzervatoř. Pracuje jako hudebnice v ostravském Divadle loutek, kde dodnes patří k nejvytíženějším členům souboru. Jednou z jejích nejznámějších rolí je například ta z inscenace Zpívající housličky. V poslední době se objevila třeba ve hře Stříhali dohola Josefa Kainara, za sugestivní hudební výkon v inscenaci Dášeňka dostala cenu poroty na Festivalu divadel Moravy a Slezska v Českém Těšíně. |
Ostrava pro ni znamená domov – i přes špatné ovzduší, které tam panuje. „Ranní smog je docela síla, ale tím, že jezdím ráda do hor, to kompenzuju. Je třeba si najít cestu, kde se odreagujete a uděláte si pohodlí. Kdyby si měl člověk pořád jen stěžovat, tak by jej svět brzo omrzel,“ říká houslistka.
Dětství spojené s Radvanicemi
Když Bandyová přemýšlí o proměně Ostravy, nostalgicky se vrací do svého dětství, které je spjaté s centrem města, ale zejména s jednou konkrétní čtvrtí. „Bydleli jsme v Radvanicích. Byla to doba, kdy jsem už jako malá pořád někde hrála, takže nebyl čas pozorovat okolí. Jezdila jsem na soutěže, tudíž moje dětství, to byla neustálá příprava. I spát jsem chodila s houslemi,“ líčí s nadšením umělkyně.
„O kopec dál, v sousedních Bartovicích, jsem hrávala v kulturáku s Hlubinkou. Moc se to tam, ale ani v Radvanicích, nezměnilo, i když přirostly nové domky. Ostrava mého mládí, to pro mě byli zejména skvělí sousedi, kteří přinášeli jistotu a klid, takže jsem si ani neuvědomovala, že jsem Romka,“ popisuje Bandyová.
„Rodiny fungovaly, ve škole nebyly žádné problémy. Jakmile maminka umřela, vše se změnilo. Táta prodal dům a přestěhovali jsme se do menšího. Když jsem byla mladší, nebylo tolik starostí, šlo to poznat i v projevu lidí, v muzice. Člověk se více odreagoval. Nezažila jsem svatbu, kde by se hosté poprali, všechny měly hezkou atmosféru i úroveň,“ vzpomíná houslistka.
V její paměti utkvěla rovněž původní podoba dnešního přestupního terminálu městské hromadné dopravy na Hranečníku. „Taky si pamatuju, jak z Hranečníku dříve jezdily trolejbusy. Teď je vrátili zpět. Když jsem byla malinká, jezdívali jsme trolejbusem přes šachtu Zárubek,“ líčí Edita a neopomene ani nedaleké, dnes už neexistující kino, ve kterém se plnily její dětské sny.
Kde přijít na jiné myšlenky? V Komeňáku
„V Radvanicích tehdy ještě fungovalo kino Odboj, chodívala jsem tam na pohádky za korunu. Hrávali v něm širokoúhlé filmy a v neděli jsme na ně mohli za pouhý padesátník. Posléze zdražili na dvě koruny, to už jsme museli rodiče ukecávat. Dvě koruny stál třeba Černý korzár, toho jsme tehdy toužili vidět. S děckama ze školy jsme zašli i na Ribannu. Naše třída na Trnkovci byla skvělá, tehdy to tam bylo o hodně jiné než dnes,“ dodává Bandyová.
Co se týká centra Ostravy, tak si pochvaluje především okolí Nové radnice. „Komenského sady jsou ideální na procházku, kousek odtud jsme měli starou konzervatoř. Když jsme chtěli přijít na jiné myšlenky, stačilo se jít provětrat do nedalekého parku. Stará konzervatoř měla své kouzlo, nová je obrovská a studenti už tam takové kouzlo nezažijí, tehdy to bylo komornější,“ líčí Bandyová.
Vzpomínky na Jana Rokytu
Některé ze vzpomínek známé houslistky jsou spjaté s profesními výkony plnými silných emocí a vztahujícími se k legendárnímu cimbalistovi Janu Rokytovi, s jehož kapelou Technik Bandyová také spolupracovala. „Jedním z nezapomenutelných koncertů byl ten v klubu Parník, kdy přišlo asi dvě stě lidí, takže se tam ani všichni nevešli. Hráli jsme rumunské lidovky, všichni byli nadšení. Měla jsem jej strašně ráda,“ nadšeně vypráví Bandyová a neopomene zmínit svou životní roli mladého Mozarta.
„Hráli jsme spolu s Janem Rokytou i v Národním divadle moravskoslezském, dostala jsem roli mladého Mozarta. Navlékli mi paruku a byla jsem prý k nerozeznání. Moc jsme si to užívali, divadlo se opravovalo, tak jsme hrávali v kulturním domě. Vždycky jsme měli čas před představením, tak jsme si povídali. Říkal o mně třeba, že mám mozartovské prsty, hodně jsem hrávala jeho skladby,“ popisuje Bandyová.
Edita Bandyová (v bílém) v inscenaci Yvonna - princezna burgundánská z roku 2009. Na snímku zleva ještě Renáta Klemensová (Iza), Vladimír Polák (Princ Filip), Tomáš Jirman (Hofmistr) a Jiří Sedláček (Cyril)
„Dříve jsem se viděla jako sólistka, za mnou orchestr. Ale je to strašně těžké, nedovedla jsme si představit, že bych se tím uživila, je to hrozná dřina. Navíc dnes, když nemáte vhodného manažera, tak nemáte nic. Veškerá práce by šla vniveč. Ale tady jsem šťastná, hraji muziku, která mi je opravdu blízká. Nedávno jsem si zahrála i dole v ‚díře‘, v orchestřišti v Myronu, při inscenaci Hostinec U kamenného stolu a bylo to super. Každá změna je osvěžující,“ konstatuje Bandyová.
Zajímavostí je, že Edita Bandyová svým espritem zaujala také filmové tvůrce. Dokonce natolik, že si bez ní nedokázali představit natáčení čtvrtého dílu komedie Kameňák.
„Hrála jsem tam Romku. Sami si o mě řekli. Zavolal mi režisér, jestli bych nepřijela na konkurz. Bylo to složité, protože zrovna přišly záplavy. Přijela jsem a zase odjela. Produkční mi volala, ale já nemohla. Už jsem to uzavřela. Za týden mi volala, Edito, ty musíš přijet, my se tu bez tebe zblázníme, s jinou to není ono, my tě chceme,“ dodává nepřehlédnutelná ostravská houslistka.
