Kompletní nahrávka, jež vznikla pod taktovkou dirigenta Marka Prášila, obsahuje všech devět šansonů, které diváci znají z ostravské inscenace Edith a Marlene. Ta se již čtvrtou sezonu hraje s ohromným úspěchem na jevišti Divadla Jiřího Myrona. V jedinečném podání Fialové tak legendární šansony La vie en Rose, Mon Dieu, Milord či Non, je ne regrette rien zaznívají konečně nejen na jevišti.
Je album Hana/Edith vaše první CD?
Vlastně už druhé, tím prvním bylo totiž kdysi dávno album s country skupinou Red Hats. Ale tohle album je zcela určitě první, které vychází pod mým jménem.
Předpokládám, že se tak stalo na základě fenomenálního ohlasu divadelní inscenace, ve které hrajete slavnou francouzskou šansoniérku Edith Piaf. Jak jste vlastně přišla na nápad nahrát písně na album?
Máme za sebou už víc než šedesát repríz a zájem o Edith a Marlene je pořád obrovský. Diváci nám píšou, že nejde získat lístek, jiní ale naopak představení zhlédli dokonce vícekrát. I proto vznikl nápad vydat CD. Ta hlavní iniciativa přišla ze strany Marka Prášila, našeho dirigenta, společně se nám nakonec povedlo na celý projekt získat finance. Prostřednictvím grantu něco přispěl Moravskoslezský kraj, snad nám i pomohla Thálie, kterou jsem pro Národní divadlo moravskoslezské získala. Jsem ráda, že to klaplo. Doufám, že to je hezká reprezentace Ostravy a všech, co tu žijí.
Jakým způsobem byla nahrávka pořízena?
To je něco, u čeho bych se chtěla zastavit. Dneska všechno vzniká digitálně, vše se dodatečně dodělává a ladí po tónech a milimetrech v počítači. Chtěla jsem ale nahrát tyhle staré dobré šansony tak, jako se to dělalo dřív, tedy co nejvíc naživo. Desky se tímhle způsobem už běžně netočí. Naštěstí stál za mnou skvělý tým, především zvukaři Ivo a Radek Roubalovi a hudební režisér František Mixa. V Ostravě jsou všichni zmínění pánové opravdu pojmy. Měli jsme výhodu, že ten hudební materiál všichni dobře známe. Orchestr se skládal z hráčů našeho souboru, přizvali jsme pár instrumentalistů z Janáčkovy filharmonie, co k nám ale stejně chodí na představení vypomáhat. Janáčkova konzervatoř nám propůjčila své studio, takže jsme mohli natáčet v jejich koncertním sále. Trvalo nám to tři dny, dva byly intenzivní a ten třetí už takový jemný, dotáčkový. Byli jsme šikovní a stihli jsme vše rychle a navíc si to užili.
CD obsahuje všech devět písní, které zazní v inscenaci Edith a Marlene?
Nahrávka Hana/Edith není záznamem našeho představení, je to vlastně jiné album, které je ale věnováno těm písním, které v představení zpívám. Ty největší hity Edith Piaf, které diváci mohou slyšet v mém podání, takové „best of“ našeho vzájemného spojení. Proto jsem to nazvala Hana/Edith.
Hana Fialová nazpívala album šansonů Edith Piaf.
Na albu zpíváte duet s Martinem Chodúrem. Bude v představení také hrát?
Chtěla jsem posluchačům alba připravit nějaké překvapení, něco, co při našem představení normálně neuslyší. Myslím, že se to povedlo právě v duetu A quoi ça sert l’amour. Martin Chodúr se mi přiznal, že francouzsky zpívá ve studiu úplně poprvé. V tom mu musím složit kompliment, protože to zvládl skvěle. Ale jako Théa Sarapa si nedovedu představit nikoho jiného než Romana Haroka, kolegu, kterého mám s touto rolí spojeného navždy.
Je možné, že se písně z alba objeví i na nějakém vašem koncertním miniturné?
Ano, už se objevují. Občas šansony zpívám na koncertech, ale stejně tak ráda zpívám i jiné písně. Právě nyní mne čeká velký muzikálový koncert se Zlínskou filharmonií, pod taktovkou Marka Prášila. Občas vystupuji na koncertních recitálech jen tak s klavírem, zpívala jsem tak třeba v Rožnově pod Radhoštěm, v Novém Jičíně, v Odrách. Ten nejbližší samostatný koncertní recitál, kam vás mohu pozvat, se bude konat 4. března v K-klubu v Ostravě-Hrabůvce.
CD zdobí fotografie ostravského Martina Straky, který věnoval hodně času zachycení vaší autentické podoby, jak tyhle fotky vznikaly?
Martin Straka vydal před časem knihu „Když fotoreportér musí...“, tam se některé fotografie z Edith a Marlene už objevily, pak se ještě objevily na výstavě Martin – Hana – Edith, která se konala v našem divadle. Jsem ráda, že je pak věnoval také do bookletu mého CD. Jsem tam záměrně bez retuší, jen tak, jak divadlo hraji. Prostě taková, jak v této hře vypadám.
A máte s fotografiemi Martina Straky ještě nějaké další plány?
Z Martinových fotek bych ráda ještě udělala aukci nebo dražbu na podporu Mobilního hospice Ondrášek v Zábřehu. Byla bych ráda, kdyby tyto fotky přinesly užitek, kdyby se s nimi podařilo udělat nějaký dobrý skutek. Je to služba k nedocenění, když můžete zemřít důstojně. Takže Ondrášek si podporu rozhodně zaslouží, a nejen ode mne.
V bookletu CD Hana/Edith je také fotka s Evou Pataki, autorkou hry Edith a Marlene. Jak reagovala na představení?
Mluvily jsme spolu po představení, které navštívila. Normálně s námi všemi zašla do Divadelního klubu. Byla jsem ráda, když mi řekla, že se jí to velmi líbilo a chvílemi měla pocit, že vidí a slyší Edith Piaf.
Jak tato vyprodaná představení prožíváte?
Je to pro mne pořád obrovská zodpovědnost, stát před vyprodaným hledištěm. Dříve jsem měla trému, teď už si to užívám. Jsem šťastná, že představení má úspěch a lidé si jej zamilovali. Teď, po tolika reprízách, si ze mě dělají legraci, že snad budeme hrát, dokud trefím na jeviště. Ale to se, myslím, nestane. Edith bych chtěla hrát tak dlouho, dokud budu přesvědčená, že je to dobré představení. A zaplať pánbůh, pořád tomu tak, myslím, je.
Byly situace, které jste ještě upravovali, dolaďovali po premiéře?
To není styl Janusze Klimszy a my herci chceme ctít jeho formu. Víte, Janusz má velkou autoritu, jeho práce s hercem, celé to dílo má přesný smysl. Od premiéry se nic nezkrátilo, nic neprodloužilo, nikdo nedělá zbytečná extempore. Ani na to není prostor, je to komorní záležitost.
V čem novém vás diváci uvidí?
Původně jsem měla hrát paní Danversovou v Rebecce, ostatně na letošním Galavečeru jsem premiérově zpívala titulní hit z tohoto slavného muzikálu. Věci se ale vyvinuly trochu jinak. Momentálně jsem z rodinných důvodů poprosila vedení souboru, abych se mohla věnovat především rodině a zdraví svých blízkých. To je teď pro mne přednější. Jsem ráda, že to pochopili. V aktuálních titulech mě ale diváci mohou vidět i nadále a doufám, že na mne někdy v budoucnosti čekají nějaké další krásné příležitosti.
Hana Fialová získala v roce 2014 Cenu Thálie.
Neuvažuje se o hostování Edith a Marlene? Že byste ji představili i mimo Ostravu?
Naše inscenace je sice komorní, ale scénicky poměrně náročná. Je tam pár důležitých prvků, které jsou pro příběh dost podstatné. I z toho důvodu je cestování s naší inscenací trochu složité. Uvidíme, jak se věci vyvinou, ale chtěli bychom v příští sezoně vyjet do Prahy. Snad se to povede.
Existuje televizní záznam?
Neexistuje a to mě velmi mrzí. Vím, že to bylo vymyšlené, ale nakonec z něj sešlo.
Hrajete i ve Fantomu Londýna, který měl fenomenální úspěch na festivalu v Jižní Koreji, jak na to vzpomínáte?
Nechtěla jsem tam, vyšlo to zrovna na prázdniny. Ráda odpočívám v rodinném kruhu, a tady bylo najednou pracovní prostředí, velký úspěch, dostali jsme hlavní cenu. Pět představení, dokonce dvě v jednom dnu.
Jak na vás působilo tamější prostředí?
Bylo veselé, navíc všichni pracovali velmi profesionálně, na 150 procent. Ale ta vedra a hlavně dusno. Náročné přechody z venku do divadelního sálu, uvnitř ledová klimatizace. Zápřah byl velký, neměli jsme čas ani na žádný výlet do okolí. Ale byla to úspěšná reprezentace Ostravy.
Jak vůbec reagují lidé na CD?
Reakce jsou zatím pozitivní, dokonce i z řad profesionálů. Ti především oceňují povedený zvuk CD, který je trochu retro, ale přesto zní nahrávka dynamicky a moderně. Fanoušci také často chtějí podpis, věnování.
