Inspirací se mu přitom staly vlastní obavy a strachy ze života, z toho, jak vystoupit před publikem a zůstat svůj. Pomohl mu rovněž duet s Ewou Farnou – aktuální hit Dobré ráno, milá.
O to větším fenoménem je i samotný Frýdek-Místek, protože na Andělech bodovali další dva tamější interpreti: kapela Mirai jako Objev roku a Marian Friedl v kategorii Folk. David Stypka i jiní pak věří, že jde o ovoce, které vyrostlo také díky jedinečnému festivalu Sweetsen fest.
Vaše druhé CD, o kterém se hodně mluví a díky němuž jste získal i Anděla, se píše poněkud atypicky s malým „n“ a ještě tečkou. Proč tomu tak je?
Mám rád symbolismus a jsem povoláním grafik, ten důvod je ale především dán obsahem toho názvu. Nechtěl jsem, aby vyzněl jako rozkaz. Neboj v češtině obvykle napíšete s vykřičníkem. Dalším důvodem pak byla zvláštní situace na trhu s deskami, ve stejné chvíli totiž vyšlo ještě jedno album „Neboj!“ od Jakuba Čermáka. Je velmi podobné, co se týče nálady, takže je to tím více zajímavé a zvláštní. Psal jsem mu tehdy, že jsme naši desku ohlásili před rokem a půl a že jej prosím, jestli by nemohl zvážit jiný název. A on mi říká, že si myslí, že je to dobře, že se takhle potkají dvě desky. Tak jsme to nechali tak. Mimochodem ta jeho deska je velmi dobrá.
Proč se podle vás sešly tak náhodně tyto dva názvy?
Zřejmě v danou chvíli ve společnosti rezonovaly právě tyto síly.
Vaše deska je podle vás plná strachu, souvisí to nějak i s poetikou hororu jako umělecké tvorby?
Naše deska je o strachu. Nestrašíme na ní ale lidi. Horory se z principu nezabývám. Strach na naší desce je třeba vidět z druhé strany. Začal jsem analyzovat, jak moc věcí se v jaké míře bojíme. Myslím obecně, mnohdy aniž bychom si to uvědomovali nebo připouštěli. Jak moc nás strach ovlivňuje během dne. Třeba strach z ponížení, vyčlenění, čehokoliv. Kolik jich je a jak moc nám brání být normální. Speciálně to platí u té mé a u starších generací, jež byly ve strachu vychovány. Byli jsme daleko lépe ovladatelní, když jsme se báli. Strach má ale kořeny všude, kamkoliv se podíváme.
Jak vás napadlo, že by to mohlo být vhodné téma právě na CD?
Nebylo to tak, že bych měl nějaké téma a pak se rozhodl k němu zpracovat desku. Až když byly písničky na desku pohromadě, ukázalo se, že to bude celkem monotematické album.
Není to tak trochu vnitřní fikce, že žijeme neustále ve strachu?
Myslím, že do jisté míry strach ovlivňuje naprosto všechno.
Strach je ale přirozenou součástí člověka, a to docela potřebnou, je součástí pudu sebezáchovy, naší každodenní existence…
Jistě, strach měl svou funkci, když jsme prchali před mamuty. Teď naopak může ten sociální strach hodně svazovat. Zejména pokud jej v sobě nosíme od nevyřešených srážek z dětství. Lidé chodí na terapie, seance... Vždy se najde nějaký průšvih ve formě strachu. Tím se na desce „neboj.“ zabývám.
Takže autoterapie. Jakou jste měl špatnou zkušenost?
Vždycky jsem byl citlivka a jsem vlastně dodneška. Věci kolem sebe vnímám intenzivněji než ostatní. Kamarádi prožili celkem klidné dětství, kdežto já hloubal nad tím, jestli náhodou něco není špatně. Myslím, že i díky této desce se mi řadu mých obav podařilo neutralizovat. Už se tolik nebojím. Přitom s tím souvisí i strach vyjít s tím, co děláte, před lidi, což je velmi klíčový moment. Přišlo mi, že pokud jsem upřímný a myslím to vážně, tak se mohu bát jedině ve chvíli, když si myslím, že nejsem pro své posluchače opravdový. Což mi pomohlo i s tím, jak vyjít před lidi s větším sebevědomím nebo větší jistotou. Navíc nemít v dnešní době úzkostné pocity nad stavem světa je celkem kumšt.
Máte rodinu, tři děti a ty jste se rozhodl přivést do světa, který je pro vás zdrojem obav…
Ano, hodně jsem to řešil, nejprve si říkal, že je to ode mě nezodpovědné, ale pak mi došlo, že s tímto přístupem bychom vymřeli. Každá doba v sobě měla něco zlého a mí rodiče by mohli mít z toho důvodu třeba násobně větší dilema. Máme u nás doma mix benevolence a snahy o nějaký řád. Není to dobré, tedy pokud nechci, aby z mých dětí nevyrostli rozervaní umělci. Vypadá to, že se tomu nevyhneme, ale já se nemohu nechat převychovat. Určitá míra svobody dětí je klíčová. Je to dáno od školních let. Když si třeba vzpomenu na to chození po chodbách dokola a strachem vynucený respekt k umělým autoritám, nechce se mi posílat své děti do systému, jenž se ideově nezměnil od dob Marie Terezie.
Jaké pro vás bylo v tomto ohledu prostředí na Andělech?
Nejsem ten, kdo by příliš vítal načančané oslavy. Spíše z nich mívám trošku hrůzu. Ačkoliv Andělé jsou pro mě těmi nejlepšími z těch možných, které mohu navštívit. Shodou okolností ony dva poslední ročníky, na kterých jsem byl přítomen, představují první vzkříšení momentu, kdy Anděly dělá jiná produkce. Snaží se jim dát čerstvý, civilní rozměr. Loni jsem to ještě tolik nedocenil, ale je mi to velmi sympatické. Letošní přenos byl super, v sále i zákulisí, vše dávalo smysl, hrály kapely, které mám rád, vše do sebe dobře zapadlo.
Na ceremoniálu jste společně s Ewou Farnou zahráli váš hit Dobré ráno, milá, bylo to těžké, hrát v přímém přenosu?
Šlo o živé vystoupení, což znamená dva dny zkoušení. Tak intenzivně, že vám ta písnička přestane pod rukama hrát, protože už vám nedává smysl, ale adrenalin přímého přenosu udělá své. Navíc nám bubeník chystal překvápka, takže jsme nakonec zahráli dobře. Lidskost, vřelost, všude kolem vás kámoši, kterých si vážíte. Takže z obávaného andělského večera byl velice příjemný zážitek. Soška Anděla je v tom případě příjemný bonus. Máme ji ve zkušebně vedle dalších ocenění.
Co ještě pro vás tedy soška Anděla znamená?
Psychicky dodá určitou vzpruhu. Uvědomíte si, že akademici, kterých je opravdu hodně a je proč si jich vážit, tak pro ně jste nejlepší interpret za desku „neboj.“, což je prostě dobré. Došlo mi to až tři dny potom. Že bychom se tím ale opájeli, to zrovna ne.
