„Se sbíráním lahviček jsem začal, když jsem se vrátil z vojny. Sbíral je totiž už můj švagr, tak jsem si řekl, že když může on, proč bych nemohl já,“ uvedl Bronislav Žyla s tím, že tenkrát byl problém sehnat jakoukoli adresu, takže jezdili s tužkou a papírem do Prahy a psali adresy, aby vůbec věděli, komu mohou napsat.
„Na druhou stranu firmy byly v té době velice vstřícné. Asi to bylo i obdobím Pražského jara. Kamkoli člověk napsal, odtamtud poslali nějaké lahvičky,“ přiblížil vášnivý sběratel.
„Byly ale i takové firmy, například skotské, které napsaly, že pošlou lahvičku, ale prázdnou, protože do socialistických států je nemůžou naplnit. Mám tedy i několik prázdných lahviček, které jsou vybarvené tak, aby to vypadalo, že jsou plné,“ prozradil.
Sháněl kolegy, kteří uměli španělsky a portugalsky
Vzhledem k tomu, že Bronislav Žyla pracoval u Vězeňské služby, nesměl nikam psát. A tak sháněl kolegy, kteří uměli španělsky a portugalsky.
„Od jednoho známého, který si dopisoval na Kubu, jsem měl perfektní španělský text. Když jsem ho poslal jedné firmě vyrábějící šampaňské, odepsala, že tak dobře napsaný text z Československa ještě nedostala. Místo miniaturních lahviček, které neměla, mi poslala etikety,“ popsal s tím, že se mu natolik zalíbily, že od té doby začal sbírat i tyto štítky.
Později Bronislav Žyla vstoupil do Klubu sběratelů kuriozit v Praze. Tam se seznámil s mnoha zajímavými lidmi. Jedním z nich byl i filmový historik Karel Čáslavský.
„Vzal si mladou ženu, bydlel v paneláku, a tak už neměl kam dát svou sbírku. Proto mi ji nakonec prodal. Pro začátek jsem tak měl nádherný Karibik a Mexiko,“ vylíčil.
Po revoluci v roce 1989 se naskytly karvinskému rodákovi nové možnosti. Do té doby totiž mohl jezdit jen do socialistických zemí. „Jezdili jsme moskvičem a vždycky to bylo za účelem přivézt si nějaké lahvičky,“ řekl.
„Po revoluci to bylo zajímavější, protože jsme mohli jezdit na Západ. Třeba Andorru jsem navštívil dvakrát autem. Je to bezcelní zóna, takže jsem si odtud vždycky přivezl asi dvě stě lahviček. Několikrát jsme tak projeli Itálii či Švýcarsko,“ vylíčil s tím, že mnoho lahviček mu přivezli z různých dovolených i jeho známí.
Etikety upřednostňuje před miniaturními lahvičkami
Bronislav Žyla si sice velice považuje obou svých sbírek, ale přece jenom etikety upřednostňuje před lahvičkami. „Musíte je totiž sbírat. Oproti tomu lahvičky si můžete koupit prakticky kdekoli v obchodě,“ vysvětlil svůj postoj.
Pokud jde o etikety, hodně si opavský sběratel považuje nálepky francouzské Château Moutón Rothschild.
„Je to nádherná série etiket. Firma si zve od roku 1945 jednoho světového malíře, který jim navrhne a nakreslí etiketu. Jsou mezi nimi zastoupení i Andy Warhol nebo Pablo Picasso. Sbírku sice nemám kompletní, ale nedá se nic dělat. Dneska takové etikety stojí od sedmdesáti eur a víc. To si nemůžu dovolit,“ upozornil.
Nemusí však smutnit. Díky tomu, že si dříve dopisoval do Austrálie a Kalifornie, má jednu z nejkrásnějších australských sbírek.
„V Rusku je jeden sběratel, který vede statistiku sběratelů etiket. Podle té jsem zjistil, že má australská sbírka je velice zajímavá,“ podotkl.
Bronislav Žyla sbírá hlavně etikety z 20. až 80. let 20. století. „Dneska už etikety nejsou tak zajímavé. Jsou to samolepky, na kterých EU určila, co všechno tam musí být. Na obrázek už není pořádně ani místo,“ povzdechl si.
„S lahví je to ještě hezké, ale samotná etiketa už není pěkná. Mám hrůzu z toho, že jednou bude na nálepce jen informace, že alkohol škodí zdraví. To bude úplný konec,“ uzavřel.
