Začali v Třinci, skončili ve Frenštátě pod Radhoštěm. Účastníci Beskydské sedmičky, na jejíž start se tentokrát postavilo 2 893 závodníků, museli překonat trasu dlouhou 95 kilometrů s převýšením 5 470 metrů, což odpovídá výstupu na druhou nejvyšší horu světa K2.
Přibližně třetina účastníků tento extrém nedokončila. Mnozí z těch, kterým se to povedlo, si museli sáhnout až na samé dno fyzických i psychických sil. Nejrychlejší byla dvojice Stanislav Najvert a Marek Causidis, která do cíle dorazila za 11 hodin a 43 minut.
„Ve vedení jsme se osamostatnili při seběhu ze Smrku. Vytvořili jsme si tak náskok, jenže pak mi odešel žaludek, takže nás pronásledovatelé začali stahovat,“ popsal Stanislav Najvert. „Nezbývalo tak nic jiného, než ze sebe vydat všechno, co v těle bylo,“ zdůraznil. „Ani na chvíli jsem si však nepřipouštěl, že bychom vedení ztratili. Tohle hlava absolutně nebrala.“
Jeho parťák Marek Causidis si menší krizí prošel při stoupání na Malou Stolovou. „Jinak se mi ale celou dobu šlo docela dobře. Ještě při výstupu na Velký Javorník jsem si pořád říkal, že naši soupeři nejsou zase tak daleko,“ řekl po závodě. „Když jsme však sestupovali z Velkého Javorníku dolů a viděl jsem, že za námi nikdo není, tak už jsem o našem vítězství nepochyboval.“
Někteří měli po závodě můry, že stále šlapou do kopce
Beskydská sedmička si za sedm let své existence získala spoustu příznivců, kteří umí závodníkům vytvořit bouřlivou atmosféru především na startu a při dobíhání do cíle. Své o tom ví i Marta Benáčková, která letošní ročník absolvovala ve dvojici s Lenkou Žačkovou. V kategorii ženy, short do 35 let, obsadily třetí místo.
„Už v Třinci postávaly v ulicích hloučky lidí a úžasně fandily všem účastníkům,“ popsala atmosféru kolem trati v prvních metrech závodu. „Hlouček hlučných fandů nás čekal také při výšlapu do první sjezdovky na Javorový. Je to úžasný pocit, když tam tak někdo stojí tak pozdě večer, aby vás povzbudil.“
Věrní fandové je čekali také na Ostravici, aby jim přivezli čisté oblečení na převlečení. Na Čeladné se je pak snažil popohnat přítel Lenky Žačkové.
„Na bedně jsme vlastně skončily i jeho zásluhou, protože jsme od něj měly průběžné výsledky, takže jsme věděly, jak si na tom stojí naše soupeřky,“ přiblížila Benáčková, která se svou parťačkou tvořila tým Koňařky v akci. Největší krizí si prošla při stoupání na Lysou horu.
„Šlo se jinou cestou, než běžně chodíme, takže jsme nevěděly, do čeho jdeme. Hlavou se mi honily šílené myšlenky, chtělo se mi spát, byla jsem jak pochodující mrtvola, kolem bylo slyšet jen funění a ťukání hůlek,“ vylíčila Benáčková. „Už jsem přemýšlela, že kámošce řeknu, že to nedám. Mohlo být před pátou hodinou ráno,“ pokračovala. „Pak jsme se z ničeho nic objevily pod vrcholkem Lysé hory, šel nádherně vidět vysílač, lehce se dralo svítání ven a najednou byla krize pryč.“
Početný fanklub obě závodnice popoháněl také na Pinduli, odkud je dělil do cíle poslední kopec, Velký Javorník. Když z něj sestupovaly, věděly, že jim už třetí místo nikdo nevezme. Byť je nohy poslouchaly čím dál méně.
„Když jsme se objevily v cílovém kopečku, diváci začali šíleně křičet, tleskat, pískat a všichni nás hnali do cíle. Kámoška, která nás podporovala i na občerstvovačkách, nás stihla i postříkat šampusem,“ smála se Benáčková.
„Asi každý po doběhu tvrdí, že nikdy víc a stejného názoru jsem byla i já, ale nikdy neříkej nikdy. I když večer při usínání jsem měla můry, že pořád šlapu do kopce. Byl to neskutečný zážitek, při kterém si člověk vážně sáhl až na dno.“
Beskydská sedmička mění životy
Někteří účastníci mohou říct, že jim tento extrémní vytrvalostní závod změnil život. Jedním z nich je i Jan Kocum.
„B7 je peklo od začátku do konce, ale paradoxně bývají ty nejnáročnější okamžiky v životě často i těmi nejkrásnějšími,“ upozornil. „Před rokem jsem ve stoupání na Čertův mlýn poznal loňskou vítězku a dnes spolu máme měsíčního syna Edu. Takže si na B7 dávejte bacha,“ dodal s úsměvem.
Janu Kocumovi se však letos šlo skvěle, až na čtyřicetikilometrovou krizi zaviněnou žaludečními potížemi mezi Ropicí a Čeladnou. „Krize jsou ale přirozenou součástí takovýchto závodů a každý s nimi musí počítat a vzít si z nich to pozitivní.“
Nejhodnotnější sportovní výkon předvedl nevidomý závodník Marek Moflar s trasérem Tomášem Novotným. V loňském roce zvládli trasu dlouhou 86 kilometrů za 20 hodin a 12 minut. Letos šli náročnější kategorii long delší o devět kilometrů a strávili na ní 20 hodin a 59 minut. Za tento výkon jim při vyhlášení výsledků aplaudovalo ve stoje celé frenštátské náměstí.
„Byl to úplně jiný level, se vším všudy, dva kopce navíc a zejména sestupy byly pro mě hodně náročné, ale zvládli jsme to. Chtěl bych povzbudit všechny, aby long kategorii absolvovali taky. Když to dám já, dá to každý. Bolí to, ale ty slzy v cíli za to stojí,“ vzkázal Marek Moflar všem ostatním z nejvyššího stupně vítězů.
Někdo chce ukrást značku Beskydské sedmičky
Jedinou kaňkou na letošním ročníku populárního horského maratonu je fakt, že se našli lidé, kteří se organizátorům Beskydské sedmičky snaží ukrást název závodu.
„Napíchli se na nás nějací paraziti a snaží se nám ukrást název Beskydská sedmička. Zaregistrovali si známku B7, předběhli nás, protože zjistili, že jsme nebyli tak rychlí jako oni. Teď se snaží z toho něco vytěžit,“ řekl ředitel závodu Libor Uher, kterého tato situace hodně rozladila.
„Je to nechutné. Bráníme se ale, abychom nepřišli o název Beskydská sedmička. Věříme, že se tento závod uskuteční pod stejným názvem i příští rok,“ vzkázal Uher všem jeho příznivcům. „Pozitivní je, že vyšlo počasí a lidé byli spokojení, což je asi nejdůležitější. Pro ně to děláme.“
