„V dětství jsem byla hodně vysoká a hubená, ale v pubertě jsem se zakulatila. Mohl za to asi nástup internetu, ze kterého jsme byli všichni fascinovaní, já propadla počítačovým hrám. Při výšce 178 centimetrů se mi hmotnost ustálila mezi 72 až 74 kilogramy. Velikost jsem měla 42-44,“ prozradila na sebe čtenářka Zuzana, která jídlo ani hmotnost dlouho neřešila.
„Pohyb mě nikdy netěšil a jídlo mě nebavilo vařit ani nakupovat, tak jsem jedla převážně trvanlivé a nezdravé potraviny,“ napsala. Dnes diví, že při tomto způsobu stravování nepřibrala ještě víc.
Poprvé se rozhodla něco změnit před pěti lety. „Na na podzim jsme měli letět balonem, kde je potřeba přesně zadat hmotnost. Já měla 74 kilo, ale jak jsem hubla, pořád jsem údaj měnila. Chtěla jsem shodit na 60 kilo, ale vlastně mi ani tak nešlo o kila, ale spíš jsem chtěla mít plošší bříško,“ přiznala Zuzana.
Rozhodla se, že bude jíst proteinový chléb se zeleninou a úplně vyřadila pečivo a sladkosti, místo šťávy pila vodu s citronem. Její nejoblíbenější pochutinou byl koktejl s banánem, mlékem a vlákninou, denně jich prý dokázala vypít několik. Za tři měsíce zhubla na 62, pak ještě na 60,5 kilo a oblékala velikost 38-40.
„Avšak má postava se tolik nezlepšila. K mému zklamání jsme měla stále viditelně vystouplé břicho,“ popsala a dodala, že po rozchodu a v době, kdy skončila se studiem a nastoupila do zaměstnání, vrátila se postupně ke svému původnímu životnímu stylu, tedy k nezdravým trvanlivým potravinám a hmotnost se během dalšího roku vyšplhala zpět na 74 kg, kde zůstala několik dalších let.
„Až loni na jaře přišel velký zlom. Sport pro mě byl stále velkým nepřítelem, ale vždy jsem ráda zkoušela nové věci. Přestože mám velký strach z výšek, rozhodla jsem se vyzkoušet lezení. Tou dobou jsem se seznámila s novými přáteli a chtěla jsem se předvést. Stalo se, co muselo. Jak jsem se vrhla se svým nikdy nesportujícím tělem na extrémní zátěž, nedopadlo to dobře. Strach z výšek, stres z toho, že spadnu, křečovité držení se madel způsobily, že mě po několika dnech začala bolet obě předloktí. A to tak, že jsem neudržela v ruce ani hrneček.“
Bez cvičení to nepůjde
Zuzana nemohla přes bolest unést ani hrneček, rukama nebyla schopna udělat vůbec nic a skončila měsíc na nemocenské se zánětem šlach. „Prvních několik měsíců jsem věřila, že prostě, když s rukama nebudu nic dělat, že to časem přejde. Sice se bolest zmírnila, ale při jakékoliv aktivitě se opět vrátila.“
Nedokázala držet ani myš a nedobrovolně si prošla počítačovým detoxem. Po půl roce si však uvědomila, že bez cvičení se ruce samy nespraví. I díky fyzioterapeutce, která jí řekla, že problém nebude jen v ruce, ale chtělo by to posílit vnitřní svaly pro držení těla, se rozhodla podruhé změnit svůj život.
„Kromě cvičení s rukama, které bylo velice bolestivé, jsem se rozhodla začít dělat hlavně dřepy, výpady a posilovat vnitřní břišní svaly. Ráno sice cvičit nedokážu, ale dařilo se mi to téměř každý večer,“ napsala Zuzana s tím, že, i když ji dál obtěžovaly nákupy a nebavilo vařit, upravila si během podzimu mírně i jídelníček.
V půlce února však měla 78 kilogramů a rozhodla se začít úplně jinak. „Objevila jsem práškové diety na principu ketostravy. Vzhledem k tomu, že už dříve jsem pila MANU, jsem na nápoje co zasytí, nekazí se a nemusí se vařit zvyklá. Nakoupila jsem zásoby a 16. února začala. Ke cvičení a k novému stravování zařadila třikrát týdně půl až hodinový běh,“ popsala.
„V době karantény, kdy jsem byla doma, jsem se snažila běhat denně a během dvou měsíců jsem zhubla sedm kilo. Ráno vypiji proteinový nápoj, v poledne si dám nízkosacharidový oběd, odpoledne proteinovou tyčinku a večer proteinovou kaši. Mezi jídly sním občas nějakou zeleninu, případně proteinový chléb se šunkou, kterého jsem se nevzdala. Vyřadila jsem však všechny přílohy, což je pro mě těžší, protože brambory mám raději než maso. Jsem šťastná, že jsem našla kompromis mezi dietním a dlouhotrvajícím jídlem.“
Zuzana by chtěla mí mezi 60 až 65kg, ale stále ji víc než číslo na váze zajímá to, aby měla plošší bříško. Bolest rukou již téměř necítí, přetrvává prý jen při větší námaze.
„Říká se, že vše zlé je k něčemu dobré. A tento úraz mě opravdu nasměřoval na změnu, kterou jsem potřebovala. Jsem vlastně ráda, protože popravdě řečeno, jinak bych se k tomu asi neodhodlala, předchozí sedavý styl života mi vyhovoval. Nyní mě baví sledovat výsledky, jak stále dokážu víc a víc cviků a uběhnu větší vzdálenosti. Opravdu myslím, že teď to vyjde.“
