Ona
Aby se vám běželo v pohodě, přečtěte si našich sedmero rad.

Aby se vám běželo v pohodě, přečtěte si našich sedmero rad. | foto: Shutterstock.com

Sedm problémů, které se jako na potvoru objeví až po vyběhnutí

  • 10
Při běhání má člověk čas přemýšlet. Bohužel ale nejde o hlubokomyslné úvahy. Dost často si několik kilometrů nadává, protože si doma neodskočil na záchod. Nebo si nevzal bundu. Nebo si ji vzal. Přečtěte si sedm nejčastějších věcí, kvůli nimž si spílá každý druhý běžec.

Doma to většinou vůbec nevypadá tak kriticky. Běžec se těší ven, mozek mu zatemní příslib adrenalinu, nohy zvesela hopkají po schodech dolů. Kdo by v tuhle chvíli myslel na přízemní problémy? Nikdo. To až po prvním půl kilometru se začne probouzet kraken v podobě tak triviální, že je nám trapné vrátit se potupně domů. Ne. My to zvládneme. Hecnem se. A budeme to dělat ještě těch dalších deset naplánovaných kilometrů.

1.Že já blbec si nezašla doma na velkou

Ano, buďme rovnou zcela konkrétní. Malá pohání vpřed, velká ne. O to horší je dostat se z toho ven. Když je krize, „na malou“ se dá odskočit i v řidším křoví, jenže „na velkou“ si v něm troufne málokdo. Zvlášť na tu řidší, na tu jsou i temné hvozdy málo (Pokud vás to potkává až moc často, přečtěte si náš článek „Průjem trápí nejednoho trémistu a sportovce. Proč?“). A tak když občas potkáte běžce, který se hloubavě dívá do svých hodinek, zatímco nohy má zkroucené v křeči, buďte shovívaví a taktně odejděte.

RADA STARŠÍCH: To skákání a hopsání udělá svoje. Pokud je to doma jen neblahý pocit, při běhu to bude poměrně akutní záležitost.

2.Že já blbec si nekoupila o číslo větší boty

Prodavačka to říkala. Přítel to říkal. Všichni chytráci na všech diskuzních fórech to říkali. Ale bylo příliš těžké žít s tím, že mám obří pazouru číslo 41. Takže teďka teda nemám obří pazouru číslo 41, ale zato mám boty, které už si nikdy nevezmu, a palec u nohy tak modrý, že by se za něj nemusel stydět ani taťka šmoula.

RADA STARŠÍCH: Boty na běhání se kupují o číslo větší. Ideální je vybírat je navečer, kdy je noha přirozeně o trochu větší a oteklejší než ráno. Většími botami předejdete i situaci „Že já blbec si neostříhala nehty na nohou“.

3.Že já blbec si nevzala/vzala tu bundu

Z okna to vypadá úplně jinak. Sluníčko ale ve skutečnosti neznamená, že venku je vedro, zatažená obloha by nás zase neměla automaticky obléknout do moiry. Je totiž jen málo otravnějších věcí než bunda omotaná kolem pasu nebo omrzliny na prstech. Holky z počasíčka je potřeba vypnout těsně před koncem a vyběhnout spíš nalehko.

RADA STARŠÍCH: Na běhání se oblékáme tak, jako by venku bylo o 10 stupňů víc. Když jdete na závod, vždycky se běží líp a rychleji, když je vám trošku zima.

4.Že já blbec si nekoupila vazelínu/nezalepil si bradavky

Zaběhnout si maraton jen tak z plezíru chce odvahu. Zvlášť v kombinaci s tričkem ze špatného materiálu, čerstvě oholeným podpažím a prádlem, které se nepříjemně zařezávalo do mého ochranného tukového prstence už ve zkušební kabince. Do krve rozedřená různá místa na těle rozliší v cílové rovince amatéry od profíků ještě lépe než různě barevná startovní čísla.

RADA STARŠÍCH: Vazelína je kamarád všech maratonců. Patří tam, kde se oblečení otírá o kůži v nebezpečně pravidelných intervalech. A pánové, pokud to není umělecký záměr, vyměňte dva červené fleky na tričku za zalepené bradavky.

5.Že já blbec si nevzala čelovku a pepřák

Dlouho jsem si myslela, že na tmu si lidské oko zvykne a nakonec se jí přizpůsobí tak, že uvidí i večer v lese. Stačilo několik šrámů od větví, vydloubnutá kontaktní čočka a zvrtnutý kotník, abych tuhle kočičí teorii nadobro opustila. Ve tmě možná dokážete rozlišit, kde je obloha a kudy asi vede cesta. Výmoly, díry nebo větve proklatě nízko vám ale (ne)uniknou.

RADA STARŠÍCH: Běháte-li večer, běhejte s někým dalším nebo alespoň obměňujte trasu, aby si vás nikdo „nevyhlídl“. Čelovka vám nebude padat, když si koupíte dobrý model, a i výron kotníku je s ní daleko méně pravděpodobný.

6.Že já blbec nešla běhat sama

Ano, běžet společně s někým může být fajn, musí se to ale odehrávat podle předem stanovených pravidel. Tím hlavním je průměrný čas na kilometr. Hlášky jako „tohle není kopeček“ po cestě na Vyšehrad nebo „to je kousek, asi deset kilometrů“ nemusí každý snášet dobře. Soptícímu spoluběžci v barvě bordó také raději neříkejte „to dáš“ a nenuťte ho předbíhat bruslaře. Vypusťte i hesla jako „schody se vybíhají“ nebo „tuhle rovinku si dáme ještě jednou“.

RADA STARŠÍCH: Spoluběžce si vybírejte pečlivě, začít můžete třeba na společných výbězích Rungo.cz. Každému vyhovuje něco jiného, takže základ je najít parťáka, se kterým si sednete po všech stránkách.

7.Že já blbec jsem nezůstala doma

Bolí mě koleno. Mám hlad. Bolí mě hlava. Jsem unavená. Prší. Nechce se mi. Nejde mi to. Že já blbec nezůstala doma! Stává se to málo, ale někdy je lepší zůstat doma. Větší relaxaci občas poskytne horká vana, masáž nebo večeře s rodinou. Je potřeba poslouchat svoje tělo, které si docela dobře dokáže říct, co je pro něj nejlepší. Pokud to zrovna není bůček s nutelou.

RADA STARŠÍCH: Doporučujeme raději jít běhat, než si nadávat, že já blbec nešla běhat!