Poté, co si ujasnil, že svou lékařskou kariéru zasvětí uzdravování dětských srdcí, začal primář dětské kardiochirurgie Fakultní nemocnice Motol Roman Gebauer vyrážet také do končin, kde se na vrozené srdeční vady u dětí přichází daleko později než u nás. Co je na misích v Indii či Africe jiné, jaký kus cesty kardiochirurgie za jeho působení ušla a proč se rozhodl léčit raději děti než dospělé?
Ještě dřív než kardiochirurgie mu učaroval osud misionáře, lékaře a laureáta Nobelovy ceny Alberta Schweitzera a jeho krédo vracet společnosti to, co sám dostal. Inspiroval se jím měrou vrchovatou.
Pro dětskou kardiochirurgii jste se rozhodl až po ukončení studia. Jaká byla vaše cesta k tomuto oboru? Je pravda, že na medicíně jsem neměl ještě úplně jasno v tom, na jaký obor se chci specializovat. Za mých studií běžela v televizi Nemocnice na kraji města, takže se tehdy urodilo asi nejvíc ortopedů vůbec. Ale mě ortopedie nelákala, a tak jsem před nástupem na vojenskou službu šel na internu, s tím, že to je širší obor, kde si budu moci ujasnit, na co se specializovat. Záhy jsem pochopil, že to nebyla správná volba, a po vojně už jsem šel rovnou na chirurgii do Benešova. Dneska už chirurgické obory tolik netáhnou, ale mě bavilo, že je tam patrný téměř okamžitý efekt, pomoc je vidět rychleji a celý ten obor je energičtější.
Kojenci zpravidla může darovat srdce i čtyřleté dítě. Je-li darované srdce o něco větší, ale všechny ostatní parametry jsou v pořádku a urgentnost transplantace je velmi vysoká, pak můžeme hrudník nechat nějaký čas otevřený, než si v něm srdce takzvaně sedne.
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
