Greta nemá sociální cítění, řekl šéf dětské psychiatrie. |
„Dárečky“, jak říkám Sáře a Brunovi, mám doma dva. Se starší dcerou jsem se rok a půl po jejím narození téměř nevyspala. „Takhle jsem si to mateřské štěstí tedy nepředstavovala,“ svěřovala jsem se kamarádkám. Tři roky poté jsem se nad stejnou postýlkou rozplývala nad novorozeným synem: „Ty jsi naše sluníčko.“
Bylo to doslova jako jin a jang. Zatímco Sára nepřetržitě vyžadovala naši pozornost, Bruno byl jako porcelánová panenka. Tichý, klidný, rozvážný. Pravidelně jsem ho kojila, přebalovala a on mě při tom sledoval svýma moudrýma očima. Nebrečel, hodiny vydržel zkoumat vlastní prstíčky a vztekal se jen tehdy, když jsem ho zapomněla včas přebalit.
„Jó chlap, to je holt vyšší inteligence,“ vytahoval se s ním manžel. „A má být po kom,“ hrdě si klepal na prsa. I já jsem byla (co byla, stále jsem, ale…) hrdá. Má totiž jedinečný dar – paměť jako slon.
To, co se Sárinka učila v první třídě, zvládal Bruno spolu s ní ve třech letech levou zadní. Stále ještě nosil pleny, ale rozpoznával písmenka, číslice a počítal dopředu i pozpátku. Od čtyř let si ve svém koutku v pokojíčku slabikoval v dětských encyklopediích. Říkali jsme mu náš „malý intelektuál“ a dmuli se pýchou nad tím zázrakem přírody.
Ledová sprcha
Brunův nástup do školky byl pro nás šok. „Klid, to si sedne,“ konejšil mě manžel, když mě paní učitelka upozornila na Brunovu nešikovnost a diplomaticky řečeno nestandardní chování. „To je ale krá.a,“ označil ji manžel a já mu zakryla pusu, aby to syn neslyšel. Bral by to jako její jméno.
„Když je někdo jiný než ostatní děcka a nezapadá jim do tabulek, tak…,“ nabíral obrátky manžel. „Odmítá jít ven, když jdou všichni ostatní, místo kreslení si zaleze pod stůl a papír trhá na stovky kousků, děti i dospělé naprosto ignoruje,“ vypočítávala jsem učitelčiny připomínky.
Den nato, když jsem si ho vyzvedávala, seděl sám v místnůstce na úklid. Na hlavě měl turban z obvazů. „Vzteká se!“ nervózně si sahala do vlasů paní učitelka.
V afektu bouchala hlavou o zem, vypráví matka jedenáctileté autistky |
„Spolužačka ho vzala za ruku a on ji surově uhodil. Sám začal tlouct hlavou o zeď. Rozbil si ji,“ stěžovala si. „Je nevychovaný a neovládá se,“ vzdychala. „Nevíme si s ním rady.“
„Bruno,“ rozpřáhla jsem ruce, abych ho ochránila. „Takový můj syn není!“ odpovídala jsem rozčíleně. Bruno se díval nepřítomně před sebe, jako by se ho to vůbec netýkalo. Obejmout se nedal. Uvědomila jsem si, že vlastně mazlivý nikdy nebyl. Zatímco Sára milovala česání, pohlazení, pusinky - Bruno…? Od malička byl náš „malý dospělý“, a tak jsme ho brali.
Sebepoškozování
Pár dní jsem s ním zůstala doma. Můj marod sledoval na tabletu přírodovědné filmy. Zajímali ho brouci, ptáci a květiny. U pohádek nikdy nevydržel sedět. Když mu z čelíčka opadl poslední stroupek, volala jsem na něj ráno do pokojíčku: „Bruno, školka!“ Neodpověděl. Seděl na posteli se zkříženýma nohama a listoval v knížce. „Tak jdeme,“ opakovala jsem. Nereagoval.
Postavila jsem ho na zem. Vytrhl se mi a beze slova začal mlátit hlavou o futro dveří. „Bruno!“ napomenula jsem nejistě. Mechanicky bil čelem do dřevěné zárubně, až se mu čerstvě zahojená kůžička roztrhla a po obličeji mu tekly čůrky krve.
„Přestaň!“ křičela jsem v panické hrůze. Jako bych tam vůbec nebyla. „Bum, bum, bum.“ Povalila jsem ho na zem a zalehla ho. Držela jsem ho jako v kleštích, než se uklidnil.
Po tom hysterickém výlevu jsme museli k doktorovi. Bruno se odmítal dát ošetřit, tak dostal něco na uklidnění. Odcházeli jsme s několika stehy na čele a doporučením k psychiatrovi.
Kolotoč vyšetření
„Můj syn, že není normální?! Nesmysl!!!“ čekal mě podobně exaltovaný výjev od manžela. „On jim všem ještě ukáže,“ uklidnil se. „Že sice nedělá pitomý bábovičky na písku, ale umí počítat a zpaměti odříká jízdní řád vlaků do Prahy.“ Usmíval se v duchu.
Kolečko vyšetření se rozšiřovalo. Testy, které Bruno musel absolvovat, ho kupodivu většinou bavily, i když záleželo na jeho momentální náladě. Byla to pro něj hra. A výsledek? Porucha autistického spektra, tzv. Aspergerův syndrom.
„Panebože,“ podlomila se mi kolena. „Co budeme dělat? Dá se to vyléčit?“ Zvonilo mi v hlavě tisíc otázek.
„Maminko, Bruno spolu s ‚lehkým autismem‘ dostal jakoby ‚darem‘ něco navíc. Sama víte, v čem nad ostatními vyniká. Emoce, mimika, gesta, vztahy a jemná motorika pro něj budou vždy složité, ale…,“ zamyslel se doktor a chytil se za bradu: „Takový Einstein, Napoleon, Mozart, Newton, Gates a mnozí další. Víte, co všechno dokázali?“ „A oni,“ polkla jsem a hodila očima směrem k synovi, „byli podobní?“ „Obrňte se trpělivostí a hlavu vzhůru, “ usmál se.
Aspergerův syndrom
|
Školku jsme „skrečovali”. Nemělo cenu vysvětlovat, že Bruno není žádný lenoch, zloduch ani zabedněnec, že si nezaváže tkaničku a že ho děsí všechny kolektivní hry.
I první rok školní docházky jsme museli po několika „výchovných“ schůzkách v ředitelně ukončit. „Vybočuje z řady, narušuje výuku, úlevy by pak chtěli i jiní, na to tu nemáme čas ani prostředky… Skáče nám do řeči. Nerozumí vtipu, místo smíchu je prostě agresivní…“
Chápu. I já musím občas počítat v duchu ne do deseti, ale do sta, abych zklidnila tep a přehodnotila, co je pro naši rodinu důležité.
Uvědomit si, že stejně jako Bruno mě potřebuje i dospívající dcera Sára. Že jsem k ní možná někdy nechtíc nespravedlivá. Že mám i děsně fajn muže. Ne každý táta podobné, občas hodně vypjaté rodinné situace doma zvládne. Mnohý z nich vezme raději nohy na ramena.
Náš taťka pomohl pro Bruna najít novou základku, kde mají s podobnými dětmi zkušenosti. Museli jsme sice takříkajíc „sbalit svých pět švestek“ a se vším všudy se přestěhovat do jiného města. Manžel změnil zaměstnání. Hodně těžké to bylo i pro Sáru, která měla v původní škole a bydlišti spoustu kamarádek.
Trpím opakovanými rituály, vypráví nemocný s Aspergerovým syndromem |
Teď jsem pyšná i na ni. V září nastupuje na osmileté gymnázium. A Bruno? Považte, že se v rámci svých emocí, které nedává moc najevo, těší do třetí třídy.
Pro paní učitelku, která ho vzala pod svá křídla v polovině loňského roku, sbíral celé prázdniny brouky. Vytvořil pro ni sbírku z louky za babiččinou chalupou.
V duchu se modlím, aby paní učitelka ve škole zůstala co možná nejdéle. Protože i díky ní budu moci po tolika letech nastoupit do práce konečně i já. A to s klidem, že Bruno neudělá ve škole nějaký malér. Doufám, že začnu zase chodit mezi lidi a budu žít jako ostatní.
