Člověk, který rád chodí mezi lidi nebo s nimi cokoliv rád dělá, to je ten pravý blázen. Olinka se asi léčila, protože začínala být normální.

"Tenkrát jsem ho poslouchala a pak začala chodit i na jeho přednášky, protože jsem v tom cítila smysl. Když nás při jednom svém výkladu vyzval, ať se zkusíme zamyslet, kolik dní v roce vstáváme s radostí, šíleně to mnou zarezonovalo, protože jsem si uvědomila, že já žádnou radost necítím.

Ano, přesně tak to je. Například já si, odjakživa, než jdu spát, proberu sám se sebou, jaký ̈den končí a co mám v plánu druhý den. Práci, kavárnu, procházku s fenkou, příprava oběda, samozřejmě manželku, co je třeba udělat, abych pak někdy něco nehonil na poslední chvíli. A tak, když se ráno probudím, mám naprosto jasno a jsem rád, že žiju, jak žiju. NAvíc ovládám dokonale jednu věc. A sice, říkat ne. V tom jsem naprosto nepřekonatelný. Ne, že bych lidem nepomohl, pokud je to někdo, kdo si to zaslouží nebo kdo mi někdy taky pomohl, ale nikdy nechofím kolem horké kaše a řeknu svůj názor jasně a bez přípravy. Mám jasné mantinely co a pro koho ano a pro koho vůbec nic nikdy. Je to prosté. Navíc, když mluvíte neustále pravdu, nikdy se do ničeho nezamotáte. Takže žiju bez jakýchkoli stresů a rád.

Zatraceně pěkná babička

Není toto už trochu starší rozhovor?

...hmm... taková ,,samoživitelka" z vyšších kruhů...

Moc bych ji přála, aby byla už jen spokojená, ale z vlastní zkušenosti vím, že toto všechno je v nás. I když si myslíme, že už jsme na to přišli, tak nás to zase jednou doběhne. Bohužel

Starého psa novým kouskům nenaučíš a z cholerika sangvinika neuděláš. Pokud jsou ta traumata stará 35 let, tak to půjde těžko, těžko. Jistě se toho může změnit k lepšímu hodně, ale je to tam. Někde zastrčené vzadu a stačí jeden kopanec, třeba toho nového partnera, a je to zpět. Skoro v padesátce už skutečná změna možná není, to mi nikdo nevymluví. Strach z dětství a ty kecy trenérky, že nemá jíst a pít, protože nemá správnou figuru, toho se nezbaví. Ale takovou trenérku bych umlátil železnou tyčí. To jsou traumata do konce života.

Olga byla a pořád je krásná žena. Přál bych jí, aby její problémy definitivně zmizely. Ale mám z toho rozhovoru takový divný pocit. Nevím proč, ale připomíná mi to Gábinu Soukalovou, když si začala s Koukalem. Emocionálně citlivější ženy mají tendence najít si "divné" chlapy a úplně se do nich zbláznit. Ale třeba se pletu.

Pan Studnička opravdu není magor a "zlatokop".