moje detstvi bylo za hlubokeho totace, takze se na to divam dvojim pohledem.

Z hlediska rodiny a rodinnych vztahu - ano pekne, bezstarostne, obzvlast rad vzpominam na rodinne oslavy.

Se vztahy navenek a obzvlast co jsme rikali pred lidmi, kteri nebyli cleny rodiny, na to nas nasi od malicka upozornovali jak je nutne byt velmi opatrny a neduverovat.

Jednou jsem se podrekl pred babickou "kamarada", malo slusne se vyjadril o nasi tridni ucitelce a ona me pak prisla k nam do domu vydirat, ze to na mne rekne ve skole, kdyz se nevzdam tridni odmeny ve prospech jejiho vnuka.

Moje babicka mi pak rekla "vidis, jak je nutne drzet hubu!"

Moje skutecna svoboda prisla az kdyz jsem se coby mlady kluk dostal k protinozcum na navstevu pribuznych a rozhodl se tam pozdeji zustat.

Ne, není. Rozhodně bych se nerada vracela. Ta svoboda v dospělosti je k nezaplacení. A k těm chutím - jako dítě jsem spoustu věcí nejedla - přišly mi odporné. Teď jím skoro všechno, ale na tu odpornou chuť třeba sýru z dětství si stále vzpomínám.

Tak dětství bylo bezstarostné, byla spousta volného času, spousta věcí byla nových. Takže se pochopitelně spousta věcí zdála lepších. I dnes vnímám věci jinak v období kdy mě nic netrápí a mám čas a v období stresu atd.

Když napíšu, že v době mého dospívání byla společnost v první polovině devadesátých let svobodnější a více demokratická než je dnes, tak je to bohužel pravda.

Jenže bylo to vážně lepší v celkovým obrazu? Devadesatky byly hodně divoký. Dneska se taky podvádí a zabíjejí se podnikatelé, ale celkově mi přijde, že se situace oproti devadestkam zklidnila a to právě díky zákonům.