Problem je, ze lide jsou ochotni soucitit s miminky a velmi malymi detmi,, ale jakmile dite neni male a okate, soucit jde rapidne dolu - pritom prave tehdy se naplno projevi trauma, cim je dite starsi a vic si uvedomuje samo sebe, koncepty jako nespravedlnost, a take ciste zranim mozku, ktery zacina zpracovavat zasunuta traumata. Zcela normalni reakci mladeho organismu na minule trauma je zlost, naladovost, nocni mury, nezvladatelne chovani (panicke ataky, agresivita).
U valecneho veterana tyto reakce chapeme, ale detem se netoleruji, pritom na mozek na tyrani v detstvi (a staci opakovane nadavani a ponizovani a davani diteti najevo, jak je nechtene a spatne, nemusi jit hned o paleni cigaretami) uplne stejnou reakci jako na jine vyznamne trauma.
Je potreba si uvedomit ze vztekly pubertak je uplne stejne zraneny jako roztomila petileta holcicka a je potreba krome trestu poskytnout i terapii a ano, i pocit prijeti. Coz je samozrejme strasne tezke, a tak se nam pak mladi dospeli propadaji do spiral ruzneho toxickeho a zvenci i nepochopitelneho chovani, pro ktere pouze represe nikdy nebude resenim.
