Ježíška jsem babičce rázně odmítl už před cca 67 léty, pokud dobře počítám (pak už brzy zemřela), a to na základě prosté dětské úvahy, že miminko, co neumí ani chodit, nic nikomu nemůže roznášet a u toho zůstalo.

Ježíšek je přece kouzelný. Zvládne to...

Děti si do určitého věku neuvědomují, že na světě nejsou samy. Ve školce, při povídání s druhými, začne přemýšlení. Ale pořád je to přijatelná množina, která se dá "stihnout".

Později, když zjistí, že byl i v Praze a všechno stihnul, to pak nastávají pochybnosti. A pak nastoupí spolužáci nebo starší sourozenci a prásknou to.

Jako rodič jsem to neřešil. Spíš naopak. Když přišli s pravdou, tak jsem je ještě chvilku napínal a přesvědčoval o opaku. O tom kouzelném, neviditelném a všemocném Ježíškovi. Většinou to byly poslední Vánoce, kdy ještě věřili. To samé s Mikulášem..

Dnes už nevěří nikdo z nich, ale mají pěkné vzpomínky.

Muze fungovat oboji, nelhat a mit jeziska. U nas to mame od malicka tak, ze jezisek muze byt kdokoliv a kdokoliv muze dat darek pod stromecek a ono to funguje. Deti daji pod stromecek nejake darky (vytvory) taky, tusi ze nejake darky maji od nas, ale zaroven porad spekuluji veri ze sposut darku jsou od nej. A v podstate je nikdy nenapadlo vyzvidat, jestli je darek od rodicu nebo ne. Radsi se dohaduji jestli to byl soused, babicka, skritek atd. A kdyz se natvrdo zeptaji jestli je jezisek, tak popravde odpovim, ze nevim, ze jsem nikdy zadneho nevidel. :-)