Naše babička s dědou z jedné strany pomůžou kdykoliv je potřeba a to velmi rádi. Z druhé strany rodiny babička s dědou nepomůžou nikdy.

Je to o lidech. První babičku s dědou naše děti miluji a ptají se po nich, těší se na ně. Na ty druhé si téměř nevzpomenou. Nikdo jim nezavolá ani na narozeniny, ani na Vánoce.... prosťe nezvednou ani ten telefon, aby se zeptali, jak se vnoučatům daří, natož tak očekávat pomoc.

Holt záleží na povaze. Starat se o malé děti je docela záběr nejsou to jen pusinky a smích. Je to také ztráta klidu, soukromí provázena neustálým řevem a požadavky. Ne každý je na to stavěný...jak říká článek bude to tak 50-50. Já si taky nejsem jistý jestli budu chtít roli babysittera na zavolání az budu mit vnoučata...

Moje babička byla prvorepubliková dáma. I když byla ze slovenské vesnice, byla prvorepubliková dáma. Porodila 6 dětí, vychovala 5. A pak se starala o 5 vnoučat, mimo jiné i o mě. Rodina, to byl její život. Nic nebylo důležitější. Moji rodiče a manželovi rodiče mým dvěma dětem (tj. šest lidí) v souhrnu věnovali méně času než moje babička mně (dva lidi). Ráda na ni vzpomínám.

ja jsem rada,ze jsem si odhlidala sve deti a do dalsiho kola uz by se mi nechtelo

A o tom to je - vy jste si odhlídala svoje. Nikdo vám nepomohl. Nemáte co vracet.

Škoda, že mezigenerační solidarita mizí. Já vyrostla v dvougeneračním domě a moct jen proběhnout vnitřními dveřmi a být u babičky a dědy bylo super. Hodně pro mě oba znamenali. Moje máti mi s mými dětmi dost pomohla a pomáhá a já se po x letech vrátila s mým mužem domů, abych jí pomohla dochovat moji babičku, která mým dětem také dala moc. Moje starší dcera měla rok a čtvrt, když už dokázala sama chápat, že je potřeba prababičce pomáhat a podávala jí bačkory a nosila hůlku. Nikdo jí nic neříkal, vypozorovala sama. A tak zase žiju v dvougeneračním domě, moje děti proběhnou vnitřními dveřmi a jsou u babičky a řekla bych, že vše je, jak má být.

My to máme také tak, a je to moc bezva.

Tak nasi jsou uplne stastni, kdyz muzou hlidat. Jako fakt. Takze dcera treba o prazdninach u nich byva i pres mesic, vanoce, jarky....hodne no. A to maji dalsi 4 vnoucata (a paty na ceste), ktera hlidaji stejne radi. Si proste nemuzu stezovat.

Také jsem hlídací babička, i když stále pracující. Jedny vnoučata dnes odjíždějí na víkend a druhé tam budu mít hned zítra v osm, a to se už moc těším! Také si nemohu na nic stěžovat.

No a pak je to taky opačně. Kdy babičky by se angazovaly až moc. Zejména tchýně... Myslím si, že je logické že každá dcera, která má blízko ke své mamce chce většinou věci kolem těhotenství a mateřství řešit s vlastní mamkou. Já mám 2 měsíční dceru a když jsem byla těhotná, tak mi tchýně vzkázala, že teda přijede 2 nebo 3 týden po porodu mi pomoct. Aniž by se zeptala zda o takovou pomoc budu stát. Takže jsem ji odmítla. Těch nevyzadanych rad, co vždy dostanu. Co a jak mám dělat. V období sestinedeli byla schopna u nás být i na 6h návštěvě. Už mi plánuje, jak budu dál trávit mateřskou, ze treba na 14 dní nebo měsíc k nim přijedu s malou. Takže upřímně já bych zas uvítala více nezájmu a kdyby mě nechala dýchat.

samozrejme, ze hlidani neni zadna povinnost, dokonce ani mit rad vnoucata (nebo deti obecne) neni zadna povinnost. Samozrejme, ze prarodice maji vlastni zivoty. Jsem ta posledni, co by nekomu neco prikazovala, protoze "se to ceka'.

Nicmene je pravda, ze je pikantni, ze nejmilitantnejsi odpor k hlidani vnoucat maji prave ty babicky, ktere jakozto matky samy posilaly deti k prarodicum na cele leto nebo kazdy druhy vikend a braly to jako samozrejmost.

A take je vyzivne, kdyz prarodice prudi s "vnoucatky", maji narazky, vycitky a poznamky ohledne toho, "kdy uz", do porodnice se musi nasackovat kdyz ma jeste zenska dite pomalu mezi nohama aby se vyfotili s miminkem na fb pro ostatni babky, a po par mesicich uz si vnoucat ani nevsimnou a obtezuji je.

Jinak kazdy si samozrejme ma pravo zaridit zivot jaky chce. Deti si porizuji rodice, je to zcela jejich rozhodnuti, a meli by byt pripraveni i na to, ze na ne budou sami.

Kdybykoliv jsem od matky a otce potřeboval, aby pohlídali mé děti, jejich vnoučata, měly moc práce, museli za kamarády, museli na dovolenou, museli nakupovat, museli za zábavou. Ani do porodnice to nestihli. Otec mi říkal, že narození dítěte je věcí rodičů.

A ejhle za tři roky matce diagnostikovali smrtelné onemocněni, diagnóza 3 až 5 let dožití. Bohužel vztahy uz byly na takové úrovni, že jsem čas neměli my. Děti už byly větší a nechápaly proč by se měly chodit koukat na nějakou umirající pani, která je jim úplně cizí. Co slz matka probrecela, uz to nešlo vrátit a já se staral raději o matku svých vlastních děti a valstní děti.

Babičky a dědečkové by se měli vzpamatovat a uvědomit si co je pro ně nejdůležitější. Aby v poslední hodince nezůstali opuštěni. To je pak moc zlé.

Mate recht, ale blby je to, ze opusten muzete zustat i v pripade Vamiopecovavanych deti a vnoucat.

kdyby skolky fungovali normalne pres prazdniny, bylo by o problem mene

Tak oni fungují, ale musíte děti vozit třeba někam jinam. Dřív to tak také bylo. Ale protože jsem chtěla dětem udělat prázdniny, tak jsem si to podle toho zařídila.