Street Art Festival zrovna skončil. „Olomouc je hodně konzervativní, bývá problém prorazit. Odmítáme ale s památkovou péčí bojovat a snažíme se najít rozumný kompromis. Nechceme si z každé stěny dělat omalovánky,“ říká spoluzakladatelka a kurátorka akce Romana Junkerová.
Motto letošního ročníku je Portréty každodenního života. Jak se to promítlo do dramaturgie?
Jako doprovodný program festivalu jsme uspořádali výstavu, kde jsme začlenili témata každodenního života od různých umělců. Většinou se věnují street artu jako třeba Public Surfer z Polska, občanským jménem Richard Madano, nebo Radek Michálek z Brna či Zbyněk Linhart, který maloval na vysokoškolských kolejích J. L. Fischera portrét Františka Palackého.
Takže výstava má z galerie přesah i do terénu?
Původně toho mělo být víc, počítali jsme s krásnou malbou na malé hale vedle zimního stadionu, ale zmíněný Public Surfer měl závažné zdravotní komplikace, vysoké horečky, takže musel účast odříct. I to k festivalu patří.
Daří se vám zvát zkušené i oceňované autory. Přijeli by, i kdyby neměl festival dlouhou tradici, nebo jsou mezi streetartisty také celebrity, které je potřeba přemlouvat?
Pracujeme s lidmi, které v komunitě známe, jsou to naši přátelé a přijedou za nízký budget, tak to fungovalo zejména na začátku. Ale samozřejmě se snažíme oslovovat i známější streetartové umělce po celém světě. Třeba několikrát se nám stalo, že už jsme byli takhle kousek od toho, aby přijel někdo fakt známý, byť za velké peníze. A to se třeba bavím o částce šest až dvacet tisíc eur. Ale na poslední chvíli nám do toho hodili vidle a napsali, že přijali nabídku třeba z Rio de Janeira.
V Olomouci vznikla uchvacující graffiti. Jedno se dá i rozebrat |
Atraktivitě Brazílie se z Olomouce konkuruje těžce.
S tím bohužel nemůžeme nic dělat. Pak jsou také umělci jako brazilští bratři Osgemeos a pro ty už musíte vymýšlet něco speciálního, jako třeba že si pomalují ponorku. Už neslyší ani na peníze, musí jít o něco extra, aby na to kývli.
Na konkrétní jména přijedou fanoušci, existuje i plošnější street art turismus?
Tento trend jsme zaznamenali dejme tomu před pěti lety, kdy jsme se přeorientovali z malé komunitní akce graffiti jam na street art festival po vzoru těch velkých třeba v Kanadě, Belgii, Francii nebo ve Velké Británii. Víme, že turisti po takových věcech lační, cestují po světě a fotí si streetartové a muralové věci, které samozřejmě vypadají moc pěkně na Instagramu, Facebooku a tak dále. Je to jedna z věcí, která je naším cílem, ať pomůžeme městu, které pomáhá nám.
Info Street Art FestivalHistorie akce začala v roce 2007 jako graffiti session uvnitř komunity writerů (tvůrců). Později se rozrostla do podoby s přednáškami, workshopy, výstavami i hudbou. Nezávislost si pořadatelé udrželi dodnes. V roce 2018 získali cenu veřejnosti v krajských kulturních cenách. Tématem festivalu tehdy bylo sto let od založení československé republiky. Díla se objevují například na sídlištích, vysokoškolských kolejích nebo budovách v centru Olomouce. |
Máte přehled, kdo jsou typičtí diváci velkoformátových maleb?
Je to opravdu velmi pestré. Mural zaujme třeba už děti od druhého stupně základní školy, hodně táhne teenagery ze středních škol, odkud ostatně dnes máme velkou poptávku po komentovaných prohlídkách. Největší spektrum jsou vysokoškoláci, lidé od dvaceti do třiceti, potom moje generace čtyřicet plus. Ale zajímá to i starší ročníky a dost mě těší, když se třeba u vznikající malby zastaví důchodci a ptají se, co to bude.
Jezdíte jako kurátorka i po jiných festivalech?
Snažíme se. V Lisabonu je třeba Muro festival, před pár lety vznikl Pompei Street Festival v Neapoli, hlídáme si přehled.
Jak vnímáte mural a graffiti ve městě? Jaká by byla Olomouc bez nich?
Olomouc je hodně specifická díky tomu, že tady máme velké spektrum architektonických klenotů od gotiky, baroka až k funkcionalistickému období. Olomouc ale vždy byla hodně konzervativní. Je trošičku problém tu prorazit. Nechceme s památkovou péčí bojovat, ale snažíme se najít nějaký rozumný kompromis, kde díla v centru můžou být a kde už je to za hranou. Nechceme si z každé stěny dělat omalovánky, budeme je teď regulovat.
Rozruch předloni vyvolala už neexistující výrazně fialová malba na zadní stěně Moravského divadla. Mluvilo se potom o větší kontrole, nakonec ale zvítězilo právo na uměleckou svobodu. Byla debata k něčemu dobrá? Určitě byla plodná. My se také vyvíjíme a je potřeba si uvědomit některé věci, že něco už může být příliš. Sama jsem začala studovat dějiny umění, kde je i památková péče, což pro mě bylo důležité k pochopení vztahu. Hodně si v architektuře vážím i těch novějších, třeba industriálních věcí. Když potom vidím, na co se maluje ve světě, vůbec bych na takové budovy nesahala, a to se bavíme o stavbách z 20. století.
Co panelová sídliště?
Tam to sedne. Vhodné jsou kotelny, nevyužívané a opuštěné objekty nebo třeba brownfieldy.
Letos se věnujete i basketbalovému hřišti v Bieblově ulici za Hotelovým domem. Jak budete pracovat s horizontální plochou?
Půjde o užitou věc, nebude jen na pohled, pořád tam půjde sportovat, čáry zůstanou. Hřiště ovšem pojmeme jako plátno.
Když jsme u sídlišť, jak se díváte na výzdobu mimo street art, která se snaží dát jim tvář? V Olomouci máme například portrét Jana Wericha nebo šachovnicový vzor s orlicí.
Snahu cením, třeba Werich je super. Vnímám to jako jeden z dobrých prvních zásahů, i když už je tam dlouho. Streetartová malba je dočasná záležitost. Na sídlištích se díváme po panelových zdech a hledáme možnosti zpestření. Snažím se nicméně brát sídliště jako celek. Proto mi vadí, že je to často stylem „každej pes jiná ves“. Není tam žádná strategie. Bavilo by mne dělat něco většího ve spolupráci s majiteli nemovitostí. Vymyslet ucelený koncept, ať mají jednotnou estetiku. Zároveň by mne bavilo přinášet umění i jinou formou než malbou. Spekulujeme teď nad tím, jestli by byla možnost vytvořit v příštích letech například mozaiku ve veřejném prostoru, jak se to dělo třeba v 70. letech na sídlištích. Máme už i vytipované umělce. Street art mohou být i instalace, sochy, drobné umění ve vitrínách.
Minulý rok jste mapovali street art v Olomouci výstavou Město jako chrám, graffiti jako Písmo svaté. Jak by se dalo posledních třicet letech shrnout?
Tehdejší děti dospěly, málokdo u toho zůstal. Začátky v 90. letech ovlivňovalo dění v Německu nebo ve Francii, třeba Blek Le Rat. Vznikaly tu nálepky po vzoru Pasty Onera, četla se rubrika Graffiti Art v časopise Pop Life. Potom si začali vyrábět balonky z polystyrenu, co se válel na stavbách. Tehdy po Olomouci kolovala teorie, že balonky jsou na domech, aby děti našly cestu domů. Vrcholem byl rok 2003 a černé kočky, které se všude objevovaly. Byly tu dvě party, jedna tvořila víc graffiti a chodila malovat do brownfieldů, druhá jménem Crazy Crime dělala spíš drobný street art. Málokdo z nich ale vytrval. Třeba writeři (tvůrci – pozn. red.) Pauser, Furie nebo Guilty už to mají jako koníček.
Jak se vám podařilo udržet vaši akci šestnáct let?
Asi je to tím, že je to způsob života. Třeba Pauser, který festival založil, má teď výstavu v olomoucké Galerii Caesar. Jako jeden z mála se dokázal přehoupnout do galerijního prostoru, je to jeho několikátá sólová výstava. Pořád se pohybujeme v grafickém designu, umění, NFT, vizuálním umění. Už jsme si také říkali, že se blíží konec, ale vždycky to ještě zkusíme. Těžký byl rok 2021, kdy se to nepodařilo se Šklibiznou, jak malbu na Moravském divadle pojmenovaly naše děti.
Jak vnímáte ilegální graffiti?
Jak se dívám na vandalismus? Nejsem tak tolerantní vůči tomu, když si lidé v centru spraví krásný kameninový portál a dřevěné historické dveře a během pár dnů se tam objeví tag (základní forma graffiti v podobě jakéhosi podpisu tvůrce – pozn. red.). Zjišťuji, že to dělá promile lidí. Většinou jsou to třeba i opilí turisti. V Praze byl takovým velkým příkladem Karlův most poničený návštěvníky ze zahraničí. Nebo jde o lidi, kteří nerespektují systém jako takový a dělají ilegál kvůli adrenalinu. Vadí jim to, co tvoříme my – třeba legální graffiti na vlaky spedičních firem za peníze.
Snaží se vám něco přemalovat?
Vyhrožovali nám přemalováním muralů, když jsme na zakázku zdobili několik vagonů a přitom jsme přemalovali někomu „piece“ („dílo“ – pozn. red.), který tam udělal nelegálně.
Radnice festival podporuje, zároveň zmiňuje i dočasnost maleb. Jak to vidíte vy?
Bylo nutné nastavit pravidla. Týká se to hlavně stěn v centru města, tedy Passingerova mlýna a divadla, případně Selfie King v proluce u Muzea umění. Konkrétně v proluce se od začátku počítalo s tím, že vznikne SEFO a malba je tedy dočasná. Mlýn je naše tehdejší neprofesionalita, protože jsme to smluvně neošetřili. Dům je soukromý, majitel ale nekomunikuje, i když naše vůle je to přemalovat, ideálně načisto. Na Moravském divadle se uvidí, dílo je tam teprve rok. Po pěti letech bychom to nejspíš také přetřeli nazpět.
Takže dočasnost je vám blízká?
Záleží i na vnějších podmínkách, jako je opotřebovanost malby. Pokud ale čas kvalitu díla prověří, mohlo by někde zůstat. Třeba malba na vysokoškolských kolejích z roku 2019 od britské akademické malířky Wasp Elder mi přijde cenná a ponechala bych ji.
11. listopadu 2021 |
