Přestože píše knihy o Olomouci, veřejnost ho téměř nezná. Jaroslav Irovský už zanedlouho vydá osmou knihu.
„Hlavním hrdinou bývám většinou já sám, člověk nižší společenské třídy, který si prochází dlouhodobou existenciální krizí,“ říká autor.
Jeho novinka Psí život pojednává o čtyřech psích kamarádech z olomouckého sídliště Nové Sady, kteří se při venčení každodenně scházejí na plácku vedle tamější kaple.
„Originálními způsoby se snaží pochopit a poznat náš lidský svět. Tato linie je v podstatě humornou satirickou bajkou, nekorektně se trefující do současných témat a trendů. Netočí se jen kolem psů, ale i všech strastí a slastí lidského žití, jak je u mé tvorby pravidlem,“ přibližuje.
Proč zrovna toto téma?
Pod mými okny slýchávám psí štěkot od brzkého rána až do pozdní noci. Nebudu lhát, šílím z toho! Ale vždy mě zajímalo, co bych se z něj vlastně dozvěděl, kdybych mu mohl porozumět. Téma mi přišlo zajímavé, zvlášť pokud jej spojím i s pohledem z opačné strany: co všechno dokážou psi pochopit z naší gestikulace, slov nebo ze sledování televize?
Jaroslav IrovskýNarodil se 7. dubna 1985 ve Zlíně. Píše texty zlínské pop-rockové kapele Premier. Žije v Olomouci. Vydal knihy Jak jsme slavili Velikonoce a další humoresky (2012), Příběhy sráče (2013), O(byčejný) ŽIVOT (2014), Střípky melancholie (2016), Krásy na mé vadě (2017), … s duší beadníka (2018), Hrobař (2020) a Psí život (2022). Má rád kulečník, túry po jesenických horách, hudbu a domácí posilování. |
Vystupujete jako postava v knize?
Ano, coby Ariho pán Jarda. Jsem pouze vedlejší postavou a ve skutečnosti ani psa nemám, protože bych ho neuživil. Vše, co na olomouckém sídlišti i v životě prožívá, je však se mnou nedílně spojeno.
Píšu o obyčejných lidech žijících svůj obyčejný život na obyčejných místech. Mé knihy jsou autobiografické. Svět je plný inspirativních momentů, takže při psaní knih nemusím příliš zapojovat fantazii. Stačí být dobrým pozorovatelem.
Nejvíce mou tvorbu reprezentuje Sráčská trilogie tvořená povídkovými sbírkami Příběhy sráče a O(byčejný) ŽIVOT a románem … s duší beadníka. V počátcích mě hodně ovlivnili spisovatelé jako Jack Kerouac, John Fante a především Charles Bukowski. Dřív jsem vedl dost autodestruktivní způsob života, a tak jsem o tom začal i psát. Sráč například vznikl v období, kdy jsem pracoval jako umývač nádobí, neměl ani vindru a trpěl nespavostí. Má tvorba však není pozérská nebo sebelítostivá... Jsem jen obyčejný kluk, v jehož knihách čtenáři hledají a nacházejí útěchu, podporu a souznění, protože se v jejich obsahu často poznávají.
Abyste mohl novou knihu vydat, pomáhá vám platforma Hithit.com. Už jste díky tomu vybral víc, než jaký jste měl cíl.
Je to úžasné. Jde o nejúspěšnější právě probíhající literární projekt na Hithitu. Mám čtenářskou a fanouškovskou základnu, ale i tak jsem mile zaskočen. Podpora je důkazem, že čtenáři se na Psí život těší, za což jim děkuji a slibuji, že předkoupení této knihy je dobrou investicí, které nebudou litovat.
Městská knihovna v Praze vás před sedmi lety zařadila na seznam pozoruhodně píšících českých spisovatelů. Ocenění se vám dostalo i od chorvatského literárního časopisu Artikulacije, který vás zařadil po bok autorů jako Jan Němec, Marek Šindelka nebo Petra Soukupová, mezi osm významných mladých českých spisovatelů. Jak to, že musíte vybírat peníze, abyste mohl knihu vydat?
Těch důvodů je víc. Jedním z nich je má povaha a způsob žití a smýšlení. Jsem introvert, až asociál, miluji klid, ticho a samotu, takže se straním veškeré společnosti. Navíc jsem i velký konzervativec, vlastním starý tlačítkový telefon bez kreditu, facebookovou fanstránku považuji za nutné zlo a většině dění v dnešním, pro mě zvláštním světě vůbec nerozumím a raději ani rozumět nechci. Tím vědomě házím klacky pod nohy veškerému svému autorskému snažení a čtenářská veřejnost mě i nadále téměř nezná.
Neznámým tak zůstávám i pro Olomoučany, přestože se mé příběhy odehrávají právě v našem městě. Mrzí mě hlavně dlouholetá nulová podpora a nezájem místních knihoven. Asi jsem pro ně právě tím, že mě lidé neznají, nezajímavý. Vylézt z ulity kvůli svým knihám a snažit se dostat je do většího povědomí čtenářů, nebo se pokoušet i nadále zůstat co nejvíce mimo veškeré dění a mít klid, to je otázka, kterou poslední roky aktivně řeším, ale stále na ni neznám odpověď.
Vaše knihy nejsou vidět na pultech knihkupectví?
Vydávám je u malého pražského nakladatelství, a to pouze v nákladu několika stovek výtisků. Považuji se spíše za samizdata plavajícího si v domácích pomyslných undergroundových vodách – i vzhledem k tématům, o kterých píšu. A knihy takových autorů najdete v knihkupectvích v jednotkách kusů, navíc uschované ve spodních policích zapadlejších regálů.
Na internetu jde prodej lépe?
To ano, buď na e-shopech, nebo přímo u mě na stránce. Udržuji tak navíc kontakt se svými čtenáři a za jejich zájem se jim snažím odvděčit tím způsobem, že do jimi zakoupených knih píšu dlouhá věnování a přikresluji amatérské, příšerně vypadající obrázky s krajinou po vzoru Boba Rosse. Vždy navíc říkám, že jelikož jde o malonáklady, bude mít jednou každý z těch mnou podepsaných výtisků velkou cenu.
Jak těžké je vydat knihu?
Vydat knihu může každý, kdo na to má peníze. Sice půjde v mých stopách, ale je to ta nejjednodušší cesta. Bude-li navíc šikovný a podaří se mu ji zpropagovat přes sociální sítě, může prodat mnohem víc než kdejaký známý spisovatel. Pár takových znám, jde především o autory instagramové poezie. Je tu mnoho těch, kteří si pozornost zaslouží, ale neví se o nich. Tak je to ve všech odvětvích umění.
Coby nezávislý autor se o vše starám sám. Zařizuji si autorská čtení, sám si knihy prodávám, sám si financuji jejich vydávání. Se svým nakladatelstvím řeším výrobu, tisk a distribuci. Musím však říci, že v tomto je mi velmi nápomocno a krásně se o mě stará.
Já se za spisovatele ani nepovažuji. Jsem spíš jen kluk, který občas něco napíše a vydá, takže jak to mají ostatní autoři, netuším. Ač jsem dopsal už osmou knihu, stále se v literárním prostředí neorientuji.
Jaký je tedy váš život?
Můj život se lehce vymyká předepsaným standardům. Mám rád svobodu a nezávislost, bez vztahu jsem mnoho let. Pracuji ve firmě recyklující plasty, a když mám volno, většinou utíkám z civilizace do milované jesenické přírody. Psaní mě neživí a neuživí, mé veškeré úspory jsou minimální, takže žiji s lehkou nadsázkou z ruky do pusy. Navíc jsem prý podivín. To vše však ke mně patří a vím, že takového chlapa by žádná ženská nechtěla. Nesmírně však obdivuji všechny, kteří se dokážou vypořádávat s každodenními problémy a povinnostmi, ať už rodičovskými, či jinými, třebaže na ně často nemají energii. Smekám pomyslný klobouk! To oni vytvářejí hodnoty. Já umím jen psát knihy, jinak jsem coby sedmatřicetiletý nevyzrálý trouba pro rodinný život naprosto nepoužitelný.
Které knihy si považujete nejvíc?
Každá je specifická. První tím, že byla první, i když se k ní už moc nehlásím. Druhá určila směr mé tvorby, třetí je věnována mé zemřelé mamince. Čtvrtá a pátá jsou básnické sbírky, v nichž se snažím využít všechny krásy našeho nádherného jazyka. Sedmou je kniha Hrobař, která byla napsána jako předloha k celovečernímu filmu. A pak je tu ještě šestá, což je můj debutový román … s duší beadníka, a právě osmá, tedy Psí život, které mám ze všech nejradši. U těchto tří posledních knih vnímám, že jsem coby autor docela vyzrál.
Za jak dlouho máte knihu napsanou?
Píšu na jeden zátah. Všechny mé prozaické knihy jsem napsal do dvou týdnů. Například Beadník o 216 stranách vznikl právě za čtrnáct dnů, novela Hrobař o 192 stranách dokonce za osm. Zpětně si říkám, že je to až nemožné, neuvěřitelné, ale jakmile napíšu první slovo příběhu, už se nedokážu zastavit. Mé knihy vznikají opravdu rychle, nezvládl bych je psát dlouhé měsíce či roky, čerpat nějaké informace z různých zdrojů nebo navštěvovat kvůli tvorbě příběhu určitá místa. Je to ohromné dobrodružství, při kterém jsem přeplněný adrenalinem a endorfinem, a sám sebe překvapuji v tom, jak celý ten příběh vlastně bude pokračovat a jak skončí.
Na Databázi knih mají vaše knihy vysoká hodnocení a pozitivní recenze. Čím si tu úspěšnost vysvětlujete?
Píšu stylem, co na srdci, to na jazyku. A co mám na jazyku, se občas některým nelíbí, protože to podávám způsobem, na který nejsou zvyklí. Píšu o tématech, na která nejsou zvyklí. Navíc v dnešní době, která je prolezlá zvrácenou hyperkorektností a každý si musí dávat pozor na to, co říká, se moc nenosí mluvit na plná ústa. Ale víte, jak to je: Nechtít, neumět nebo bát se nazývat věci pravými jmény je cesta do záhuby, do níž bohužel celá tahle společnost kvůli vytrácející se úctě, respektu a lidství a metastazující hlouposti, rádoby progresivnímu levičáctví, radikálním formám různého -ismu nebo zmíněné politické korektnosti pomalu, ale jistě míří. S těmito názory, které se objevují i v mých knihách, jdu s kůží na trh a nebudou se líbit každému.
