V roce 1997 se Jaroslav Sembdner zúčastnil červencových víkendových závodů horských kol ve Velkých Losinách, na kterých horská služba pomáhala se zajištěním zdravotnické pomoci. „Celý víkend pršelo. Po závodech jsme se rozjeli domů. V noci nás už volal záchranářský dispečink, abychom pomáhali s evakuací dětského tábora v Chrasticích na Staroměstsku. To byla tehdy naše první povodňová akce,“ vzpomíná záchranář ze Šumperka.
A jaký byl první den týdne?
Horská služba měla výkonné terénní vozidlo. Začal jsem převážet pacienty z vesnic, kam už se sanitky nedostaly, do šumperské nemocnice. Především na dialýzu. Další den jsme byli přiděleni k vrtulníkům, protože jsme byli vycvičeni na záchranu lidí z podvěsu. Já jsem létal na Hanušovicko, Staroměstsko a do oblasti Loučné nad Desnou. Zkrátka tam, kde se lidé nemohli dostat z domů obklopených vodou.
Jaký byl nejtěžší záchranářský oříšek?
Senior v Komňátce, kterého jsme potřebovali dostat ze zatopené chalupy, odmítl, že by letěl sám bez toho, že by si vzal svou kozu. Řešil jsem problém, jak dostat kozu do vrtulníku. Měl jsme podvěs jenom pro sebe a pro jednoho zachraňovaného člověka. Už ani nevím jak, ale podařilo se mi kozu nějak přivázat a dostat ji i s pánem do kabiny vrtulníku. Ještě než jsme z místa odletěli, vzala chalupu voda.
Měl jste stálého pilota?
Celou povodeň s výjimkou jejího závěru, kdy jsem létal s armádním vrtulníkem zásobovat obchody v odlehlých vesnicích potravinami a vodou, jsem odlétal s Pepou Roušarem, se kterým jsem se znal z předváděcích záchranářských akcí.
Nebezpečné zásahy
Které místo vám nejvíc utkvělo v paměti?
Určitě Hanušovice, protože na vlakovém nádraží jsme vysazovali lidi zachraňované v zatopených částech města. Zachraňovali jsme hlavně lidi z paneláku na sídlišti nedaleko nádraží. Potřebovali jsme dostat ven taky imobilní paní, což nebylo snadné. Pilot se díky své šikovnosti přiblížil na maximum k balkonu a paní se podařilo dostat pryč.
Zachraňovali jste lidi ze střech nebo vikýři z půd?
Takových situací byla celá řada. Někdy už byla střecha v tak špatném stavu, že se prolomila. Jednou jsem se taky spustil z vrtulníku na střechu a chtěl jsem se chytit komína. Jenomže komín musel na střeše držet jen silou vůle, protože se naklonil a spadl. Musím zaklepat, ale ačkoli byly zásahy často nebezpečné, nikdy se nic vážného nestalo.
Co považujete za největší drama?
Nebyl to nejtěžší ani nijak komplikovaný zásah, ale obrovské drama určitě. Letěli jsme do Loučné nad Desnou na hřiště, abychom tam naložili rodící ženu a odvezli ji do šumperské nemocnice. Doprava po silnici byla v té době kvůli vodě nemožná. Jenom jsme se s kolegou modlili, abychom nerodili během letu. Naštěstí let trval chviličku. V Šumperku jsme ženu přeložili do sanitky a ona jela hned na sál. Za pár minut prý bylo dítko na světě.
Byly povodně v roce 1997 vaše jediné letecké povodně?
Ano, i když jsme se už chystali také na nasazení při povodních v Čechách. Nakonec nás ale nepovolali. Jinak jsem už létal jen při záchranářských akcích, cvičeních nebo na předváděčkách záchranného systému.
