Je začátek 70. let a sebevědomí představitelům komunistického národního podniku Seliko skutečně nechybí. Padlo proto rozhodnutí, že se na Hané v obci Těšetice v prostorách po zrušeném pivovaru pustí do výroby whisky – legendárního nápoje, který si celý svět spojuje především se Skotskem.
A právě to má posloužit jako vzor. Cílem pak není nic jiného, než prorazit v zahraničí.
Historie a budoucnost hanácké whisky King Barley |
„Zavedením výroby whisky sledujeme obohacení trhu o výrobek získaný kvasnou cestou, vyráběný způsobem skotské whisky, avšak z tuzemských zdrojů, které pokládáme k tomuto účelu za velmi vhodné,“ stojí mimo jiné na téměř padesát let starém zažloutlém archivním strojopisu. A tak se v roce 1973 zrodila značka King Barley.
První a jediná československá whisky s kořeny na Hané byla celosvětovým unikátem. V obci, jež leží zhruba deset kilometrů od Olomouce, se vyráběla až do konce 90. let. A nyní je zpět.
Právě letos se znovu objevila na trhu, vyrábí se na stejném místě, zčásti zraje i v původních repasovaných sudech.
„Všimněte si těch silných stěn. Toto je nejstarší část našeho podniku, pochází pravděpodobně už z konce 16. století, kdy to tady postavili premonstráti z olomouckého Klášterního Hradiska. Tehdy tu byl ovšem pivovar a také palírna,“ upozorňuje nynější majitel těšetické výroby lihovin Jiří Omelka.
Procházíme podnikem, vazby na minulost rozhodně nezapře. Výrobní štítky na kvasných kádích odkazují na začátek 70. let, právě tady se King Barley (ve volném překladu Král Ječmínek – pozn. red.) zrodil.
V podzemí se pak rozkládají velké sklepy s vysokými klenutými stropy. Ještě než se tady objevila první československá whisky, zrálo v nich stovky let pivo.
Českou whisky zaměňovali za některé západní značky
Zdejší pivovar byl ve své době pojem a také centrum společenského života. Za dob své největší slávy na konci 19. a v první polovině 20. století vařil sedm druhů piva, spravovali ho hanáčtí sedláci, kteří provozovali i vlastní síť restaurací včetně jednoho podniku ve Vídni.
Vaz jim ovšem zlomil nástup komunistů po druhé světové válce. Koncem 60. let se v Těšeticích vařil už jen jeden druh piva, který se ani nelahvoval. V létě roku 1970 výroba skončila nadobro, obrovské sklepy osiřely.
Samotná palírna ale v Tešeticích fungovala dál, využívali ji především zdejší pěstitelé ovoce. Začátkem 70. let ji převzal národní podnik Seliko, po několikaletém vývoji pak spustil výrobu whisky.
„A to hlavně kvůli tomu, že ji komunisté nechtěli draze dovážet ze Západu. Pokusili se ji proto vyrobit v Pardubicích a snad i v Plzni, ale poprvé se to jednoznačně podařilo až tady na Hané. Nejstarší lahve nesly značku King Barleycorn, po čase název zkrátili. Na tu dobu to vypadalo opravdu dobře, lahve byly dokonce uložené v kartonové krabici,“ popisuje Omelka.
„Prodávali to jako skutečně exkluzivní whisky. Co vím, chuťově se pohybovala na úrovni blendových (míchaných – pozn. red.) whisky, jako je pro představu například Johnnie Walker. Od starých barmanů jsem slyšel, že když v té době sehnali prázdnou lahev právě od Johnnieho Walkera, nalili do ní whisky z Těšetic a nikdo nic nepoznal. A samozřejmě ji tak prodávali třikrát dráž,“ dodává.
Socialistické cisterny z Bruntálu
V těšetickém podzemí bylo pro whisky vyčleněno nejprve pět set sudů, každý na zhruba 270 litrů destilátu. Při výrobě se používaly pekařské kvasnice, při jejím novodobém restartu po nich sáhl také Omelka, kvůli bohatší chuti ale pracuje i s těmi tradičními přímo ze Skotska.
Jedna ze základních surovin – sladinka, což je zjednodušeně řečeno sladký roztok z pivovarského sladu, pocházela při původní výrobě z dodnes fungující sladovny v Bruntálu. Do Těšetic se před desítkami let vozila po cisternách.
„Zastavily za zdí a načerpala se přímo do čtyř kvasných kádí, do každé se jí vlezlo šestnáct tisíc litrů,“ říká Omelka. Sám ovšem výrobu v tak obrovských objemech jako za minulého režimu neplánuje, dnes využije jen část kapacity těšetického podniku.
Ani bruntálskou sladinku jeho podnik TOSH Distillery neobjednává, jejím zdrojem je nedaleký Pivovar Chomout, který Omelka ještě s jedním společníkem před časem vybudoval.
Nyní je ovšem jeho cílem vrátit výrobu whisky na Hanou. Stejně jako autoři zažloutlého strojopisu je přesvědčený, že je pro ni tento rovinatý a prosluněný kus světa jako stvořený.
„A to proto, že se tady pěstuje kvalitní ječmen, z něhož je skvělý slad. Ten má ale v kraji jen jeden odbyt. Pokud ho tedy nesežere dobytek, používá se na pivo. Ale my můžeme velice elegantně plodině, která se tu pěstuje, přidat další hodnotu. A to až k finálnímu výrobku. To je má hlavní myšlenka,“ nastínil Omelka.
„Jsou tu předpoklady pro to, aby hanácká whisky byla známá po celé Evropě. Moje generace se toho možná už nedočká, ale věřím tomu. Není tu stovky let dlouhá tradice jako ve Skotsku či Irsku, protože u nás bylo vždy jednodušší zkvasit a vypálit ovoce. Tam ho tolik nemají, proto se na whisky zaměřili hned od začátku,“ dodal.
Velká rána přišla už v roce 1986
Největší slávy ale těšetická whisky prozatím dosáhla zřejmě v 80. letech. Její výroba tehdy oproti počátkům vzrostla až čtyřnásobně, ročně šlo o tisíce hektolitrů. Vyvážela se do Sovětského svazu, Německa, ale i dál na Západ.
Velkou zásluhu na kvalitě zdejší whisky měl podle Omelky tehdejší vedoucí těšetického provozu Stanislav Kolejka a později Jan Bartoš. Dohlíželi i na to, když se tady začala rodit další značka hanácké whisky Gold Cock (Zlatý kohout – překl. red.).
Oproti King Barley byla Gold Cock slabší, aby se mohla snáz prodávat do ciziny. Za hranice posléze její významná část skutečně mířila. Vzestup hanácké whisky ovšem netrval věčně.
První velký zádrhel přišel už v roce 1986, kdy byl zrušen export do Sovětského svazu, samotný zánik výroby pak nastal v 90. letech po sérii neúspěšných a mnohdy kontroverzních privatizací či změn vlastníků.
Ještě v roce 1994 přitom ve sklepích zrál podle dobových záznamů až milion litrů destilátu. Další whisky se ovšem nevyráběla, definitivní konec přišel krátce po roce 2000.
„V Těšeticích dál fungovala jen pěstitelská pálenice. Na konci 90. let pak značku Gold Cock spolu se starými zásobami koupil a oživil podnik Rudolf Jelínek, tvořila totiž víc než osmdesát procent obratu zdejší výroby. King Barley byl mnohem dražší,“ vysvětlil Omelka.
Značka první československé whisky poté na dlouhé roky upadla v zapomnění, přežívala jen v povědomí znalců.
První lahve prodané za tři dny
Sám Omelka se k ní dostal až v roce 2016, kdy se seznámil s Alexandrem Zarivnijem. Bylo to osudové setkání.
„Chtěl jsem si tehdy zkusit vypálit pivovici, a tak jsem za ním přijel sem do Těšetic. Provozoval místní pálenici a také tu podle prvorepublikové receptury vyráběl bylinný likér Jakamarus,“ vylíčil Omelka.
Klíčové ovšem bylo, že Zarivnij je také posledním výrobně technickým ředitelem z bývalé Likérky Dolany, pod niž těšetická výroba whisky v poslední etapě své existence spadala.
„To jsem netušil a začal jsem mu vykládat o tom, že bych velice rád dělal i whisky. A to se začal smát. Vyšlo totiž najevo, že právě on je majitelem značky King Barley, navíc v Těšeticích pořád i po těch dlouhých letech stálo původní vybavení, byla tu i část původních sudů. Chyběla de facto jen sladinka, kterou jsem zase díky Pivovaru Chomout mohl zajistit já,“ vzpomíná Omelka.
Hned v roce 2017 tak v Těšeticích po několika desetiletích vydestilovali a uložili do sklepa ke zrání první čtyři sudy hanácké whisky. Loni na podzim se pak na trhu objevily lahve stočené z prvních dvou, vyprodané byly během pouhých tří dnů.
Kromě whisky Omelka na Hané oživil i tradici ginu, jenž se obecně v destilérkách spolu s whisky často vyrábí. Přímo v Těšeticích se poprvé objevil v roce 1979.
„Občas také podle toho, co se kde urodí, děláme ovocné destiláty a držíme i výrobu tří likérů, včetně značky Jakamarus. Ale priorita je pro nás whisky a gin,“ zdůraznil Omelka.
