„Já jsem se dárce dočkal. Bohužel řada jiných to štěstí neměla,“ říká s pokorou muž, který se po transplantaci v olomoucké fakultní nemocnici vrátil do normálního života.
Svým příběhem a aktivitami nyní přesvědčuje zdravé lidi k zapsání do registru dárců krvetvorných buněk. „Chci, aby nemocní měli větší naději,“ tvrdí.
V České republice je registrováno asi 80 tisíc lidí ochotných darovat kostní dřeň. Celou čtvrtinu z nich tvoří dárci z olomouckého regionu, který patří k těm nejaktivnějším. Přesto to nestačí. Dárce, jenž zachránil život Ivanu Kocmánkovi, byl z Německa.
„Vím, že to byla mladá žena, která pracuje jako zdravotní sestra. Jednou bych se s ní rád setkal, pokud i ona o to bude stát. Chtěl bych jí poděkovat a říct, že to, co pro mě udělala, mělo smysl,“ plánuje.
Žádné větší potíže neměl, vše změnilo omdlení při sportu
V době, kdy se o své nemoci dozvěděl, mu bylo 39 let. V Krnově, kde žije, vedl úspěšnou firmu, v osobním životě ale procházel těžkým obdobím. Otci dvou malých dcer se rozpadalo manželství.
Žádné závažnější zdravotní problémy do té doby neměl. Že byl často unavený a víc se potil, proto připisoval stresu. Diagnóza pak přišla jako blesk z čistého nebe.
„Jednou jsem byl s kamarády sportovat a udělalo se mi tam špatně, až jsem omdlel. Rychle jsem se vzpamatoval a nechtěl se tím zabývat, ale přátelé mě přesvědčili, abych šel raději k doktorovi,“ popisuje Ivan.
Praktický lékař mu udělal krevní testy. „Pak už to šlo ráz na ráz,“ líčí.
„Praktik mi volal, že testy nedopadly vůbec dobře, a hned mě poslal do krnovské nemocnice. Odtud mě lékař ještě ten den odeslal na Hemato-onkologickou kliniku v Olomouci, kde mě okamžitě hospitalizovali,“ doplňuje.
Závěr lékařů zněl, že trpí chronickou myeloidní leukemií. Musel začít užívat léky. Přestože byl Ivan poctivým pacientem a žádnou pilulku nevynechal, po půl roce u něj nastal takzvaný blastický zvrat a chronický typ nemoci přešel do akutního. Na ten už léky nezabíraly, jedinou možností byla transplantace kostní dřeně.
„V té chvíli jsem nemohl uvěřit, že se mi něco takového děje, bylo to neskutečné, úplně se mi zhroutil svět,“ přiznává.
Najít sílu bojovat pomohla i nemocniční psycholožka
Lékaři se nejdřív pokoušeli najít dárce v jeho rodině, ale ani jedna ze sester, ani rodiče neměli dostatečnou shodu. Musel proto čekat na dárce z mezinárodního registru.
„Je to divný pocit, člověk si sáhne na dno, když neví, jestli se dárce najde, nebo ne. Já čekal asi tři měsíce, celou dobu jsem byl v nemocnici,“ svěřuje se Kocmánek.
Bojovat bez harmonického rodinného zázemí bylo těžké, nad vodou jej drželi rodiče, sestry a také nemocniční psycholožka.
„Pomohla mi uspořádat si věci v hlavě tak, že jsem před sebou najednou viděl nový start a začal se s nemocí prát,“ vysvětluje.
Transplantaci podstoupil Ivan Kocmánek před Vánoci. Den, kdy darované krvetvorné buňky dostal, považuje za své druhé narozeniny.
„Transplantace se podobá transfuzi krve. Jen jsem ležel a dostal do žíly kanylu, kterou vše nakapalo,“ hodnotí.
Kostní dřeň dát nemůže, tak motivuje lidi k zapsání do registru
Příprava těla na samotnou transplantaci ale žádnou procházkou nebyla. Ke konci musel trávit dny na izolovaném pokoji. Jeho imunitní systém byl totiž „vyřazen z provozu“, aby tělo dobře přijalo darovanou kostní dřeň.
„Někdo si během toho prochází hroznými věcmi, ale u mě to tak nebylo. Bylo mi jen trochu špatně,“ pochvaluje si bývalý pacient.
Žádné velké komplikace se nedostavily ani po transplantaci. Už měsíc po ní mohl Ivan opustit nemocnici. I když ještě půl roku musel odpočívat, postupně se mu podařilo nastartovat nový život. Koupil si domek, zařídil v něm bydlení, vrátil se do práce. Uzdravil se natolik, že s novou partnerkou se mu před půl rokem dokonce narodil syn.
„Tomu, že mě ještě může potkat něco tak úžasného, bych při čekání na transplantaci nevěřil,“ usmívá se.
On sám už krev ani kostní dřeň darovat nemůže, část peněz, které vydělá z podnikání, proto investuje do akcí, jimiž přesvědčuje hlavně mladou generaci, aby vstoupila do registru dárců kostní dřeně.
Na upíří den, který v dubnu sponzoroval, přišlo 26 dárců krve, z nich se 22 hned nahlásilo do registru. „Třeba i tak můžu někoho zachránit,“ doufá.
