Středa 8. března 1820 před půl čtvrtou odpoledne. Jednatřicetiletého arcivévodu Rudolfa Jana čeká v Olomouci jedna z největších oslav jeho života. Město ji na druhý den uspořádá na jeho počest, za zvuku dělových salv sem přijíždí, aby se ujal arcibiskupského trůnu.
Oficiálně mu náleží už od jmenování arcibiskupem na jaře 1819. Letos je to tedy přesně 200 let, kdy se do práce v čele arcidiecéze pustil muž, na jehož velké dílo dodnes narazí každý, kdo v Olomouci navštíví park, divadlo či univerzitu.
Od dětství generálem
Na svět přišel 8. ledna 1788 ve Florencii. Hned bylo jasné, že před Rudolfem Janem leží zářná kariéra. Nic jiného se od něj ani nečekalo, narodil se totiž jako nejmladší ze šestnácti dětí do vládnoucího císařského habsbursko-lotrinského rodu. Rudolfovou babičkou byla samotná Marie Terezie. A poté, co malý arcivévoda oslavil druhé narozeniny, se jeho otec Leopold stal rakouským císařem.
Za další dva roky však bylo všechno jinak. Ze čtyřletého Rudolfa Jana se stal sirotek a péči o něj ve Vídni přebírá nejstarší bratr, o dvacet let starší novopečený císař František II.
Arcibiskup Rudolf Jan |
„Rozhodl, že Rudolf bude v duchu rodinných tradic vojákem. Uzpůsobil tomu jeho vzdělání, již v dětském věku ho povýšil do hodnosti generála. Rudolf mu však soustavně kazil plány nejrůznějšími zdravotními problémy,“ přibližuje historik Jiří Pernes v knize Habsburkové bez trůnu.
Lékaři později odhalili, že chlapec trpí mimo jiné revmatismem a epilepsií, kterou zřejmě zdědil po matce.
S vyhlídkami na vojenskou kariéru byl konec, a tak císař určil, že z malého generála bude duchovní.
A byť Rudolf posléze dlouho navzdory studiu u věhlasných odborníků pochyboval o svých vědomostech, už v roce 1805 pronikl do vyšších církevních kruhů. Stal se koadjutorem – pomocníkem biskupa.
Žák a přítel Beethovena
Velkou zálibou habsburského prince byla hudba a byl také velmi talentovaný. „Již jako chlapec hrál znamenitě na klavír, často vystupoval ve vídeňských hudebních salonech. V jednom z nich se v zimě roku 1803 seznámil s Ludwigem van Beethovenem,“ líčí Pernes.
Rudolfu Janovi bylo tehdy patnáct let, Beethoven byl třiatřicetiletý muž na vrcholu sil. Šlo o osudové setkání. I přes věkový rozdíl začalo přátelství, jež trvalo až do skladatelovy smrti v roce 1827.
Mladý arcivévoda Rudolf u Beethovena studoval hru na klavír a skladbu, díky svému talentu s hudebním géniem občas i vystupoval.
Rudolf Jan se tak stal velmi dobrým skladatelem, v arcibiskupském hudebním archivu na zámku v Kroměříži se zachovala řada jeho hudebních děl.
„A to včetně rukopisu čtyřiceti variací pro klavír a basetový roh z roku 1819 na téma české lidové písně ‚Já mám koně‘,“ popisují Bohumil Zlámal a Jan Larisch v publikaci Rudolf Jan.
Beethoven o olomouckém arcibiskupovi mluvil jako o svém nejnadanějším žákovi a věnoval mu řadu svých zásadních skladeb. A to včetně slavné Missy solemnis. Jde o rozsáhlou slavnostní mši pro čtyři sólové hlasy, smíšený sbor, orchestr a varhany. Sám Beethoven dílo označil za vrchol své tvorby.
Trůn napoprvé odmítl
Právě vznik Missy solemnis je přitom přímo spjatý s Olomoucí. Světoznámý skladatel ji totiž sepsal proto, aby zazněla při uvedení jeho urozeného žáka na arcibiskupský trůn.
Právě k němu totiž církevní kariéra Rudolfa Jana směřovala. Poprvé ho měl na dosah v roce 1811 po smrti předcházejícího arcibiskupa. Všichni s habsburským princem počítali jako jediným možným kandidátem na uvolněný post.
„Ten však k nemalému překvapení nabídku odmítl a raději dál sloužil Bohu jako koadjutor. Leckdo si nedokázal jeho rozhodnutí vysvětlit. Pravda, Rudolfovi bylo v roce 1811 teprve čtyřiadvacet let, všichni však chápali, že věk nemůže být důvodem zásadně ovlivňujícím jeho rozhodnutí,“ dodává Pernes s tím, že už tehdy na začátku 19. století dějiny znaly i mnohem mladší arcibiskupy.
Historik je přesvědčený, že si Rudolf uvědomoval, o jak náročnou funkci jde. Jako pomocník nového arcibiskupa raději počkal na vhodnější chvíli.
Intenzivněji se začal připravovat od roku 1816, kdy na kroměřížském zámku začal častěji navštěvovat svého stárnoucího představeného. Zjišťoval vše potřebné, což ocenil již v roce 1819, kdy arcibiskup nečekaně zemřel. Řada byla opět na arcivévodovi.
„Rudolf stanul před stejným rozhodnutím. Dómská kapitula v Olomouci mu hodnost arcibiskupa moravského opět nabídla a tentokrát již odmítnout nemohl. Když vyslovil souhlas, byl 24. března 1819 jednomyslně zvolen. Bylo mu tehdy 31 let,“ upřesňuje Pernes.
Úřadu se Rudolf Jan ujal 9. března 1820. Ulice lemovaly jásající davy, do Olomouce kvůli honosnému průvodu a oslavám přijely tisíce lidí. Missu solemnis ovšem ten den nikdo nezahrál. Nebyla totiž hotová. Slavného skladatele trápily zdravotní problémy, dokonce začal ztrácet sluch. I kvůli jeho utrpení vznikala mše velmi pomalu a bolestivě.
Beethoven k ní navíc přistupoval s hlubokou mravností, promýšlel každý takt i slovo. Práce na mši pro přítele mu nakonec zabrala čtyři roky, rukopis arcibiskupovi předal až v březnu 1823.
Ani po nástupu na arcibiskupský stolec neopustily Rudolfa Jana vleklé a stupňující se zdravotní problémy. Často pobýval v lázních, nemoc se však zastavit nedařilo. Arcibiskup si v dopisech stěžoval, že kvůli revmatickým rukám nemůže dobře hrát na klavír.
Jeho spotřeba léků dokonce dala ve 20. letech 19. století nové jméno lékárně U Salvátora na olomouckém Dolním náměstí. Kvůli stále častějším dodávkám medikamentů se přejmenovala na lékárnu U arciknížete Rudolfa.
Parky vyjednal s Radeckým
Přesto všechno ovšem Rudolf Jan za sebou zanechal spoustu práce. Olomouc mu například vděčí za své parky.
V době, kdy nastupoval na trůn, obklopovala městské hradby fádní rovina, aby se případní dobyvatelé neměli za co ukrýt před palbou obránců. V roce 1830 se to po jednání arcibiskupa s velitelem pevnosti Josefem hrabětem Radeckým začalo měnit.
„Ve městě vznikly první zelené plochy – promenády mezi Kateřinskou a Terezskou branou. Původně se zde rozkládalo pusté a prázdné kolbiště, z arcibiskupova popudu byla plocha osázena stromy a keři a parkově upravena. Na jeho počest obdržela první část olomouckého parku název Rudolfova alej. Jmenovala se tak až do vzniku Československa, kdy dostala nový název Smetanovy sady,“ upřesňuje Pernes. Nejznámější stromořadí ale nese Rudolfovo jméno dodnes.
Významné místo patří Rudolfu Janovi i v historii zdejší univerzity. Za časů Josefa II. její význam klesl, degradoval ji na pouhé lyceum. Arcibiskup se ale přimluvil u svého bratra císaře, a roku 1827 se tak škole vrátil univerzitní statut.
Srdce uložené v dómu
O tři roky později byla opět i díky Rudolfu Janovi v centru Olomouce otevřena nová budova divadla, zdejší scéna v ní sídlí i v současnosti. Výraznou stopu zanechal také za hranicemi dnešního Olomouckého kraje, je zakladatelem železáren ve Vítkovicích.
Výčet Rudolfových zásluh tím zdaleka nekončí. Velmi pečoval o kněžský dorost, podnítil také proces blahořečení Jana Sarkandra, který jeho prohlášením za svatého uzavřel až v roce 1995 přímo v Olomouci papež Jan Pavel II.
V další práci Rudolfu Janovi bohužel zabránila ve 43 letech smrt. Kvůli nemoci nakonec řídil olomouckou arcidiecézi jen 12 let, zemřel na krvácení do mozku v noci na 24. července 1831. Pohřbený je ve Vídni v kryptě Kapucínského kostela. Ovšem jeho srdce je na jeho výslovné přání dodnes uloženo ve stěně pod jeho bustou v kryptě olomoucké katedrály sv. Václava.
