V květnu 1948 se nový olomoucký arcibiskup Josef Karel Matocha dostal na vrchol kariéry, už tehdy ale prorokoval vlastní utrpení a smrt. Velký podíl na ní měla komunistická Státní bezpečnost.
Poválečné Československo čtvrt roku ovládala diktatura KSČ, která usilovala o zničení církve a náboženství. Dvanáctý olomoucký arcibiskup vzdoroval, ale věděl, že stojí proti silnému nepříteli. V prvním pastýřském listu věřícím vzkázal:
„Pán mne povolal v kritické době k těžkému a odpovědnému úřadu. Přijímám zasvěcení k životní oběti.“
Aniž to v 59 letech tušil, zbývaly mu už jen dva roky relativní svobody. Dalších jedenáct let Matocha až do své smrti protrpěl jako osamocený a ponižovaný vězeň StB za zdmi olomouckého arcibiskupství.
Matocha se narodil před 130 lety 14. května 1888 v Pitíně na Uherskobrodsku. V roce 1908 vstoupil do kněžského semináře v Olomouci, ale při studiích se dostal i do Říma.
Dodnes jsou na arcibiskupství knihy, které si odsud přivezl. Podepsal si je, a i na nich je proto znát, že se později potýkal se zločinným režimem. Jeho jméno někdo z několika svazků vystříhal.
„Nevíme, kdo a proč to udělal. Po smrti arcibiskupa Matochy skončily jeho knihy v zadních řadách knihovny,“ dodává Martin Kučera, vedoucí arcibiskupského Centra pro kulturu.
Post arcibiskupa nejprve odmítal kvůli zdraví
Církevní kariéru Matocha začal v Sobotíně na Šumpersku, odkud se ve 20. letech vrátil do Olomouce. Přednášel na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě a dosáhl na akademickou hodnost profesora. Ve 30. letech fakultu řídil coby děkan, ale nejvyšší post jej čekal po válce.
Snímky z arcibiskupství |
V sobotu 8. března 1947 uložily tisíce lidí do krypty hejčínského kostela svatého Cyrila a Metoděje arcibiskupa Leopolda Prečana. Trůn zůstal prázdný do 22. března 1948, kdy papež Pius XII. jmenoval arcibiskupem právě Matochu.
„Mnohé to možná překvapilo, vše se ale připravovalo již delší dobu. Matocha odmítal arcibiskupství ze zdravotních důvodů, papežská nunciatura si vyžádala lékařské potvrzení – a nakonec byl přece jmenován,“ líčí historik Jindřich Zdeněk Charouz v knize Biskup – vyznavač.
Slavnostní svěcení Olomouc prožila 2. května 1948, dorazilo až 20 tisíc věřících.
Úřadu se Matocha ujal v chrámu sv. Václava a světitelem byl jeho vrstevník, pražský arcibiskup Josef Beran.
Oba se KSČ zanedlouho pokusí zlomit krutým odstřižením od okolního světa. Výpadů státu proti církvi přibývalo. Berana čekalo, aniž byl souzen, 14 let internace. StB ho zatkla v červnu 1949. V čele bojujících biskupů stanul Matocha.
„Pohotově se snažili reagovat na jednotlivé státní zásahy, ale marně. Z dnešního časového odstupu prostě nebyli na komunismus připraveni. Přesto, že se o bolševickém Rusku a jeho vztahu k náboženství u nás vědělo hodně už v meziválečné době, málokdo si připouštěl takový scénář po únorovém puči,“ vysvětluje historik Miloslav Pojsl v knize Počátky církevní správy na Moravě.
Pro svěcení si budoucí kardinál musel k Matochovi přijít tajně
Matochův manévrovací prostor se neustále zužoval. Ještě 14. října 1949 stihl v soukromé kapli na arcibiskupství vysvětit na biskupa tehdejšího kněze Františka Tomáška.
Pozdější známý kardinál, pražský arcibiskup a výrazný odpůrce komunistického režimu se do rezidence musel dostat tajně. Využil průchod ze sousedního domu, jehož vchod pod arcibiskupstvím ústí do Kosinovy ulice.
„František Tomášek přišel brzy ráno snad kolem půl čtvrté přes zahradníkův byt,“ líčí pro MF DNES olomoucký arcibiskup Jan Graubner. Později zedníci tuto cestu zaslepili.
Přímý útok na arcibiskupa režim spustil na jaře 1950. Zatkl a odsoudil k mnohaletým trestům jeho nejbližší spolupracovníky včetně generálního vikáře biskupa Stanislava Zely.
Sám Matocha před soudem nikdy nebyl, od Velikonoc se však stal vězněm ve vlastním sídle.
Oficiálně byl v úřadě, prosadit ale nemohl téměř nic. Dva roky se například snažil dosadit nového generálního vikáře. Z Matochových dvaceti návrhů neprošel u komunistů ani jeden.
Až v březnu 1952 jmenoval arcijáhna olomoucké metropolitní kapituly Josefa Glogara, kterého ale navrhl režim. Jen Glogar pak měl k arcibiskupovi osobní přístup.
„A to jen mimořádně. Jinak ho dnem i nocí po osmihodinových směnách permanentně hlídali dva příslušníci StB. Nedostalo se mu ani potřebné lékařské péče,“ vypočítává Pojsl.
Arcibiskup měl vypnutý telefon, StB mu vzala rádio, dostával omezené množství novin a přísně cenzurovanou poštu. Nesměl ani ke všem svým knihám.
Když Matochovi zemřela sestra, režim ho na pohřeb nepustil
Když Matochovi roku 1957 zemřela nejstarší sestra, režim ho nepustil na pohřeb. S ostatními sourozenci se do konce života viděl jen několikrát. Jinak o rodině nevěděl vůbec nic.
V rezidenci měl Matocha k dispozici přijímací salon, sousední sekretariát obsadila StB.
„Za salonem mohl využívat kancelář a ložnici. To byl celý jeho prostor,“ popisuje přímo v salonu Graubner. Sám před lety mluvil s pamětníky arcibiskupova věznění.
„Kuchaře propustili po čtrnácti dnech, policista nosil jídlo z hospody. Nějakou dobu sem směl holič, sám mi to vyprávěl v 90. letech. Po čase mu ale zakázali chodit, protože prý přináší informace zvenku. Od té doby arcibiskupa stříhal policista,“ dodává Graubner.
„Bylo to deptání člověka, důstojnost nerespektovali“
Glogar mohl k Matochovi jednou za měsíc, vždy u toho byla StB. „Když přešli v řeči do latiny, policista křičel: konec návštěv!“ říká Graubner.
Posléze se Matocha s Glogarem viděli jen dvakrát ročně. Charouz uvádí, že po setkání s arcibiskupem získal jeho generální vikář sílu alespoň k symbolickému odporu, což se režimu samozřejmě nehodilo.
Přes to všechno se Matocha snažil vzdorovat, StB ho ale trestala. „Na Vánoce a Velikonoce mu povolili zpovědníka. Nepřišel ale vždy. Našli jsme dokument, jenž popisuje, že když arcibiskup opět odmítl jmenovat režimem vybrané kanovníky a děkany, nebyl na Vánoce zpovědník,“ popisuje Graubner.
Ve své samotě se Matocha hlavně modlil, a pokud dostal hostie a víno, sloužil mše. Sepisoval nejrůznější dokumenty, plánoval úpravy dómu, pro svou rodinu vypracoval rodokmen.
„Jak to tu vypadalo například s úklidem, nevím. Ale jeho kalhoty byly na koleni roztrhané a zašívané drátem. Bylo to deptání člověka, lidskou důstojnost nerespektovali,“ říká Graubner.
Z arcibiskupství se Matocha dostal jen několikrát. Režim ho pustil například do olomoucké katedrály či na Hostýn. Snažil se utlumit zvěsti o jeho věznění či dokonce smrti.
Ve svém sídle se Matocha mohl večer po odchodu zaměstnanců procházet po zasklené pavlači v prvním patře na nádvoří. Čerstvého vzduchu se nadechl, jen když mu StB dovolila jít na veřejně nepřístupnou zahrádku na hradbách za arcibiskupstvím.
Je z ní výhled do parku a Olomoučané odsud mohli internovaného arcibiskupa vidět. Občas z hradeb lidem žehnal, matky pod ni kvůli tomu vodily děti.
Na podzim roku 1961, zhruba měsíc před smrtí, se takto Matocha naposledy na dálku viděl s neteří. Ta se však nejprve musela v parku schovat za keř. „Strážce dalekohledem prohlédl park, potom do zahrádky pustil arcibiskupa. Když vyšel, vystoupila i neteř. Chvíli na sebe pohlíželi bez pohnutí, oba při tom plakali,“ zjistil Charouz.
Režim nabídl konec věznění, Matocha dál hájil církev
Režim se Matochu snažil zlomit. Ve hře byly tři možnosti. Zaprvé ukončení internace, po němž složí slib věrnosti a pod dohledem povede diecézi. Zadruhé rezignace a odchod do ústraní. Zatřetí skutečné vězení a soud.
V únoru 1955 proto začali komunisté s arcibiskupem vyjednávat. A neuspěli. „Řekl, že hrobařem církve nebude a že se nikdy nestane loutkou. Prohlásil, že jeho postoj nemůže být jiný než dosud a že bude vždy hájit náboženství a církev a je za to připraven i trpět,“ vypočítává Charouz.
Komunisté tak zesílili Matochovu izolaci, ještě víc omezili návštěvy vikáře a zpovědníka.
Takto Matocha přežíval až do smrti ve čtvrtek 2. listopadu 1961. V 73 letech ho zabil infarkt. Skon arcibiskupa se StB snažila ututlat. Do značné míry na ní měla podíl, protože k němu nepouštěla lékaře. Za celých 11 let věznění Matochu prohlédl jen jednou.
Druhý den komunisté dali prohledat arcibiskupovu kancelář, pátrali i po závěti. Údajně se nenašla.
„Těžko věřit, že nezanechal poslední vůli, ale tuto záhadu už asi nerozřešíme,“ přemítá Charouz.
Totalitní režimy mají vždy víc strachu z mrtvých než z živých
Tajnosti byly i kolem pohřbu. Režim zakázal obřad v olomoucké katedrále a rozhodl, že spočine v rodném Pitíně.
Matochu uložili do nejprostší rakve, jež byla k sehnání. Příbuzní se s ním rozloučili 6. listopadu v kapli na arcibiskupství. „Byl v klerice a stářím zažloutlé rochetě, dokonce bez kalhot. Ve složených rukou držel malý křížek,“ vypočítává Charouz.
Na obřadu bylo čtyřicet lidí, výkrop rakve se uskutečnil pouze v průjezdu arcibiskupství. Pak ji naložilo auto na cestu do Pitína.
„Když se otevřela vrata, vniklo do průjezdu několik plačících žen. Začaly se modlit růženec. Byly ale přerušeny a auto se rozjelo,“ popisuje Charouz.
Před zavřený dóm se s Matochou navzdory dešti a sněžení přišly alespoň symbolicky rozloučit dva tisíce lidí. V Pitíně jich na obřad dorazilo zhruba 400. Agenti StB si zapisovali značky zaparkovaných aut.
Oficiální informaci o Matochově smrti režim dovolil zveřejnit až po čtyřech dnech. „K takovému rozloučení není co dodat. Totalitní režimy mají vždy ještě víc strachu z mrtvých než z živých,“ uzavírá Pojsl.
Záběry z velkolepého pohřbu Matochova předchůdce arcibiskupa Prečana:
11. března 2017 |
