V poválečném Československu se ale tvrdě střetl s komunisty. Odmítnutí členství v KSČ nastupující zločinný režim neodpouštěl. „Byl jsem prostě vychovaný jinak,“ vysvětluje třiadevadesátiletý veterán, proč nechtěl stranickou legitimaci.
Vzpomíná přitom hlavně na tatínka Jana Vladaře, mluví o něm jako o vyloženém „masarykovci“. První československý prezident byl u nich doma v úctě.
„Když byly volby, otec mě bral s sebou, abych viděl, jak to vypadá a funguje. A to mi bylo teprve třeba deset let,“ líčí Vladař sametovým hlasem.
Nádherné dětství změnila válka
Na svět přišel 16. května 1925, s rodiči žil v jihomoravských Boskovicích. Tatínek byl mistrem v malé fabrice, maminka se starala o domácnost. Díky ní dostal Vladař v dětství pod kůži křesťanské zásady. Ještě dnes se směje při vzpomínce na nedělní cesty do kostela.
Z domu vyrazila celá rodina, do svatostánku ovšem přišli bez tatínka. Ten mířil na posezení u vína s ostatními mistry.
„Maminka byla katolička, kdežto otec ne. Pokaždé mu cestou spílala, že se nejde také pomodlit. Otec ale nic, byl to kliďas, nenechal se vyprovokovat,“ líčí Vladař.
Osud Oldřicha Vladaře |
Při vyprávění se častokrát srdečně zasměje, jindy se mu v hlase i jasných zářivě modrých očích promítne smutek. Vzpomínek na dětství se to ale netýká. „Bylo skutečně nádherné,“ říká.
Brzy ale vše nabralo až příliš rychlý spád. V roce 1939 začala druhá světová válka. Její valnou část prožil jako student brněnské obchodní akademie.
„Z Boskovic jsem jezdil denně tam a pak zase zpět,“ dodává a hned vyjmenovává stanice, jimiž před desítkami let projížděl.
V roce 1944 Vladař složil maturitu, ve stejném roce mu umřel táta. Některé jeho kabáty či košile musela rodina ve válečné bídě vyměnit za drahocenná vajíčka a máslo.
Po zkoušce z dospělosti Vladař nastoupil v Boskovicích se svou perfektní němčinou jako účetní do Němci zabaveného podniku. Díky otcově masarykovské výchově i členství v Sokole s nacistickými okupanty nijak nesympatizoval. Už brzy se o tom měli přesvědčit, z Vladaře se stal partyzán.
Do odboje ho přivedl dobrý kamarád Rudolf Slanina. „Šlo to nějak samo. Patřili jsme k sobě. Když se něco řeklo, tak to i platilo,“ říká Vladař.
Na podzim 1944 už bylo na Němcích znát, že cítí blížící se konec války. I když do něj zbývaly jen měsíce, lidé v protektorátu Čechy a Morava stále umírali.
Vladař se stal členem partyzánské skupiny Vela, v jejímž čele stál kapitán Josef Dřímalka. Kvůli utajení byla rozdělená na drobné skupinky. Té Vladařově velel bývalý voják Heřman Hrubý.
„To byl bezvadný člověk, býval ženistou,“ doplňuje Vladař. Od Hrubého se naučil zacházet s pistolí či trhavinami. „Pak nebyl problém vyhodit do vzduchu třeba železniční trať,“ usměje se.
Pro kluky mého věku to bylo úžasné, vzpomíná na odboj
Výbušniny, které Hrubý ukrýval pod falešným dnem přihrádky pracovního stolu, získali partyzáni od spolupracujících střelmistrů z nedalekého kamenolomu.
Díky nim se Vladař mohl s ostatními pustit do sabotáží a škodit tak okupantům. Ničili silnice, mosty, telegrafní sloupy či železniční tratě. A to včetně kolejí na Brno, po nichž Vladař ještě nedávno jezdil jako student.
„Pro kluky mého věku to bylo úžasné,“ usmívá se při vzpomínce na odboj. Přes den přitom chodil jako ostatní do práce, v noci však vyrážel do akce. Střetl se při nich i přímo s Němci, především s jejich domobranou, takzvaným Volkssturmem. Jeho členové například hlídali bunkry v okolí Boskovic.
„Byli to ale staří chlapi ve věku šedesát či pětašedesát let, někteří byli veteráni z první světové války. Tehdy už ale bojovat nechtěli. I na kolenou nás někdy prosili, ať nestřílíme,“ popisuje Vladař.
Přežít mu pomohla znalost kraje
S kamarády posléze zjistil, že ze zbraní domobrany se často už ani nedalo střílet.
Osudy válečných veteránůK letošnímu 100. výročí založení Československa přináší MF DNES seriál s příběhy válečných veteránů, kteří za svou vlast prolévali krev ve druhé světové válce. Ještě v roce 2010 žilo v Olomouckém kraji na dvě stě přímých účastníků bojů, dnes už je jich jenom čtyřiačtyřicet. V seriálu se postupně objeví pamětníci bojů na všech zahraničních frontách či bojovníci z řad domácího odboje. Seriál vzniká ve spolupráci s plukovníkem Milanem Žuffa-Kunčou, předsedou olomoucké jednoty 6. čs. střeleckého Hanáckého pluku Československé obce legionářské. |
„Některé pušky pocházely ještě z Rakousko-Uherska. Když jsme to věděli, vletěli jsme na ně, pořádně jsme česky i německy hulákali. Zbraně jsme jim rozmlátili a zas utíkali pryč,“ vypráví veterán.
Přežít válku mu pomohlo i to, že své město i kraj dobře znal. Využil toho v okamžiku, kdy se v lesích objevila speciální komanda na likvidaci partyzánů.
„Znali jsme každou uličku, každý strom a byli jsme kluci, kteří měli osmnáct či dvacet let. Neměli proti nám šanci,“ srovnává.
Při otázce, zda se ani na chvíli nebál, se Vladař nezarazí. Základem úspěchu bylo mít vše promyšlené. „Nebyly to žádné hurá akce. Když je to promyšlené a máte lidi, kteří vás dobře vedou a vy jim věříte, tak není nic problém a ani důvod se bát,“ říká. V odboji prožil osm měsíců, po osvobození v květnu 1945 dostal vyznamenání.
Místo kariéry živořil jako písař
Poté Vladař nastoupil do proslulé Vojenské akademie v Hranicích. Učit se mohl jak od vojáků generála Ludvíka Svobody z východní fronty, tak i od Čechoslováků, kteří se vrátili z Velké Británie. Někteří za sebou měli i výcvik jednotek Commandos. „To pro mě byla určitě výzva,“ hodnotí Vladař.
Díky svým zkušenostem odešel z akademie už v roce 1946 jako poručík a velitel roty. Byť se zdá, že vše směřuje k zářné vojenské kariéře, je vyprávění pana Vladaře stále smutnější. Československo totiž po puči v únoru 1948 ovládli komunisté. V celé společnosti začaly čistky, armádu nevyjímaje.
„Přišli, abych vstoupil do strany. Nešlo je tehdy ale přímo a rázně odmítnout. Pořád jsem to oddaloval s tím, že to musím rozmyslet a podobně. Ale to nešlo dělat do nekonečna. A tak jsem řekl ne. Byl jsem prostě vychovaný jinak,“ popisuje.
V té době byl už ženatý, se svou dětskou láskou měli dva syny. Vladař učil na vojenských školách, to mu ale režim zatrhl. Pro mladou rodinu začaly přetěžké časy. Veteránova žena přišla o místo vedoucí důstojnické jídelny, on sám roky živořil jako písař.
Obrat přišel až v polovině 50. let. Na vysokých školách se objevily katedry vojenské přípravy, studenti si díky nim mohli kus vojny odsloužit už na škole.
„Zavolali mě na ministerstvo obrany. Říkal jsem si, co po mně ještě mohou chtít. Ale řekli mi, že půjdu zpátky do armády,“ vzpomíná Vladař. I dnes je na něm vidět, jak dobrá zpráva to byla.
Dočkal se i velkého uznání
Dostal se na vojenskou katedru Lékařské fakulty olomoucké Univerzity Palackého. Jeho paní tu mohla pracovat jako uklízečka, později se stala účetní.
„Když jsem se zabydlel a zorientoval, neměl jsem moc co na práci. K výuce mediků jsem díky hranické akademii žádné velké přípravy nepotřeboval,“ vypráví Vladař.
Své ženě s nadsázkou řekl, že buď bude muset pro ukrácení dlouhé chvíle začít pít, či chodit za „babama“.
„Rozhodl jsem se, že půjdu dálkově studovat. Od rektora jsem dostal doporučení a nastoupil v Praze na Vysokou školu ekonomickou,“ říká Vladař. V roce 1965 se stal inženýrem.
Na lékařské fakultě pracoval až do října 1980, kdy odešel do důchodu. Stále si vedle řady armádních vyznamenání a poct cení i pamětní medaile univerzity.
Přitom se neodstřihl ani od vojenské minulosti. Své zážitky Vladař chodil vyprávět do škol, stále se zúčastňuje akcí Československé obce legionářské. Velkého uznání se dočkal v roce 2005, kdy byl povýšen na plukovníka.
