Období plné pocitů příkoří a vzteku odstartoval v Československu v noci 30. září 1938 podpis mnichovské dohody, v níž zástupci Německa, Itálie, Velké Británie a Francie rozhodli o vynuceném postoupení Sudet Německu.
Mezi těmi, kdo se s tím museli smířit, byl i student učitelství Miloslav Dočkal. Stejně jako ostatní obyvatelé Olomouce a zbytku republiky pak byl o necelého půl roku později nucen sledovat příjezd wehrmachtu poté, co Němci obsadili zbytek ořezané republiky.
Při cestě od olomouckého nádraží v padajícím dešti se sněhem a vanoucím studeném větru pozoruje osmnáctiletý mladý muž Hitlerovy vojáky, kteří kolem něj projíždějí na motorkách. Po chvíli se zastaví u dnešní pedagogické fakulty na Žižkově náměstí. Aniž to tuší, jednou tu bude učit svou milovanou výtvarnou výchovu.
Teď se ale svět řítí do pekla druhé světové války a rozlehlá budova ještě patří velitelství československé armády. Hoří před ní spisy, jež se okupantům nemají dostat do rukou. Dočkal pokračuje dál do centra, u něj zase plameny boří honosnou synagogu.
„Jaká to hrůza,“ shrne po desítkách let vzpomínky na tento studený den.
Později se Dočkal s některými německými vojáky dostane do křížku, s revolverem v ruce se zapojí do odboje. Nemohl jinak. Dodnes ve svých 98 letech v pokoji plném vlastních obrazů vzpomíná, jak už jako dítě kreslil T. G. Masaryka.
Miloslav Dočkal se narodil v červnu roku 1920 v Bělkovicích na Olomoucku. S Němci a němčinou se potýkal už v dětství. Nejprve v dobrém, když jako desetiletý kluk v létě pobýval v německé rodině v Moravském Berouně.
„Také měli kluka, byla to výměna. Pak byl na prázdninách u nás,“ vybavuje si. Na Moravský Beroun, jenž byl tenkrát z podstatné části německý, má krásné vzpomínky.
„Němci si to městečko udržovali v nádherném stavu, domy byly vyzdobené květinami, dokonce tam měli malou zoologickou zahradu s medvědem a dalšími zvířaty,“ vzpomíná Dočkal.
Všichni plní nenávisti
I do Moravského Berouna se později vrátil. Už jako vystudovaný učitel ale svůj klukovský svět v poválečných letech i kvůli odsunu původních obyvatel téměř nepoznal. „Co bylo předtím za Němců, musel každý pochválit. Co bylo potom, to byla hrůza,“ posmutní.
Jeden z prvních střetů s němčinou přišel už na střední škole, kdy ho profesor Lax nechal ve třetím ročníku propadnout. Dočkal spolu s dalšími kamarády doplatil na to, že je z Bělkovic.
„Profesor němčiny byl velký nimrod a na lovu u nás v obci se mu něco stalo. A tak nás všechny z Bělkovic nechal propadnout,“ líčí pamětník.
Zpětně je však svému někdejšímu němčináři vděčný. Díky tomuto propadnutí šel posléze studovat do Olomouce na učitelský ústav.
O jeho desítky let dlouhé pedagogické kariéře bylo rozhodnuto. Byť se věnoval i dalším předmětům, na prvním místě vždy stála výtvarná výchova. „Kreslil jsem odmalička, měl jsem pro to cit,“ říká Dočkal.
Studentská léta mu ale zkalila druhá světová válka. Krutost okupantů pocítil přímo ve škole, v září 1941 přišla o ředitele Jana Švábeníka.
„V učebnách dal sundat obrazy protektorátního prezidenta Háchy a nahradil je moravskou orlicí. Pár dní to vydrželo, pak se to dozvěděli Němci a gestapo ho zatklo,“ vypráví Dočkal.
Švábeníka věznili v brněnských Kounicových kolejích, odpoledne 16. března 1942 zemřel v Osvětimi. „Tato událost stmelila studenty a profesory, nálada na škole byla protiněmecká. Všichni byli zarputilí, plní nenávisti proti okupantům,“ říká Dočkal.
Při protektorátní zkoušce z němčiny odevzdal prázdný papír
Sám Dočkal v časech, kdy za sebemenší protiněmecký prohřešek hrozilo vězení či smrt, protestoval proti povinným kurzům němčiny. Absolvovat je musel jako začínající učitel na jednom ze svých prvních působišť ve škole v Bohuňovicích.
„Byl jsem mladý, a tak jsem rebeloval, že bychom měli dělat něco rozumnějšího. Když byly na konci roku písemné zkoušky před německým instruktorem, odevzdal jsem jen prázdný podepsaný papír,“ popisuje Dočkal.
Vymluvil se, že je indisponován a odešel. Řediteli školy se nakonec povedlo vše zahladit.
Začínající kantor se naplno pustil do protifašistického odboje v závěru války. Nejprve se ho ale Němci pokusili dostat na nucené práce do Říše. Do školy přišlo oznámení, že tam musí vyrazit všichni mladí učitelé. Odjet měli 20. září 1944 z olomouckého nádraží, Dočkal na něj vyrazil s kufrem plným věcí.
„Ostatním jsem řekl, ať mi u něj chvíli počkají, že si potřebuji něco vyřídit. Z nádraží jsem odešel a samozřejmě se už nevrátil. Kufr s nimi odjel do Německa, později se vrátil rodičům,“ líčí Dočkal, jenž tehdy z Olomouce zamířil k příbuzným do Krčmaně.
„Když jsem byl proti Němcům, nemohl jsem jim jet pomáhat“
V Krčmani se zhruba dva měsíce ukrýval. „Plánoval jsem to takto od začátku. Jinak to nešlo. Když jsem byl předtím proti Němcům, nemohl jsem jim přece jet pomáhat,“ vysvětluje.
Osudy válečných veteránůK letošnímu 100. výročí založení Československa přináší MF DNES seriál s příběhy válečných veteránů, kteří za svou vlast prolévali krev ve druhé světové válce. Ještě v roce 2010 žilo v Olomouckém kraji na dvě stě přímých účastníků bojů, dnes už je jich jenom čtyřiačtyřicet. V seriálu se postupně objeví pamětníci bojů na všech zahraničních frontách či bojovníci z řad domácího odboje. Seriál vzniká ve spolupráci s plukovníkem Milanem Žuffou-Kunčem, předsedou olomoucké Jednoty 6. čs. střeleckého Hanáckého pluku Československé obce legionářské. Čtěte také: Muž, který „náhodou“ válčil. Do boje s Němci šel už po týdenním výcviku |
Z Krčmaně se vrátil do Bělkovic k rodičům, společně se připravovali na závěr války. Stejně jako další lidé ukrývali majetek a chystali pro sebe skrýše.
„V kurníku jsme zazdili nějaké kufry a další věci i cennosti. Ve dřevníku jsme vykopali skrýš, překryli jsme ji fošnami a hlínou. Vchod byl ukrytý ve zdi. Čekali jsme, že sem přijde fronta a přežene se přes nás,“ líčí pamětník.
Od podzimu 1944 opět s celou rodinou riskoval život, když doma ukrývali dva partyzány. Začátkem roku 1945 pak němečtí vojáci přihnali do Bělkovic ruské zajatce. Byli zubožení, a tak jim otec Miloslava Dočkala se sousedy navařil polévku.
Dvě desítky zajatců pak druhý den Němcům utekly a do Bělkovic se vrátily. „Nejdřív se schovávali po stodolách. S bratrem jsme jim vykopali úkryty v lese nedaleko cesty do Vésky a nosili jim zásoby,“ upřesňuje Dočkal.
Při pomáhání zajatcům, z nichž některé i maloval, se seznámil se dvěma bývalými československými vojáky, kteří uprchli ze zajetí a byli v kontaktu s 1. československou partyzánskou brigádou Jana Žižky.
Někteří ruští zajatci se k ní přidali, partyzáni mimo jiné přepadali německé hlídky a brali jim zbraně, vyhazovali do vzduchu sloupy elektrického vedení či kvůli sabotážím kradli dynamit a také vykolejili vlak.
Na některé záškodnické akce proti okupantům vyrazil v únoru a březnu 1945 i Dočkal, vyzbrojený byl revolverem.
„Tatínek se ze Sokola a odboje znal s olomouckým advokátem Leopoldem Pospíšilem, dostali jsme od něj nějaké zbraně. Když jsme je přivezli, učili jsme se s nimi ve sklepě zacházet. Párkrát jsme si vystřelili a rozdělali je, abychom je pak zase uměli dát dohromady,“ směje se Dočkal.
Prozrazený úkryt
Dodnes si pamatuje 22. únor 1945, který pro partyzány znamenal pohromu. V noci na 22. února měli v plánu útok na muniční vlak, jenž měl projíždět u Štěpánova. Do akce je vedl třiadvacetiletý učitel a poručík Rudé armády Alexandr Nikolskij. Železnice, na níž chtěli položit výbušninu, byla ovšem hlídaná lépe, než čekali.
„Když jsme se přiblížili, došlo k přestřelce. Snažili jsme se také pár ran vystřílet, ale viděli jsme pořádně vyzbrojenou přesilu. Hlídali celou trať, a tak jsme se museli vrátit,“ líčí Dočkal.
Velitel Nikolskij trval na tom, že musí vyrazit do Velké Bystřice k dalším partyzánům a ohlásit neúspěšnou misi. Ostatní mu to rozmlouvali, on ale sedl na kolo a odjel.
„Jednomu z partyzánů v rozrušení vypadla zbraň. A to byl konec“
Partyzáni ve Velké Bystřici tehdy přebývali v domě rodiny Nyklů. Ve stejný den, kdy se Dočkalova skupina pokusila zaútočit na vlak, vyrazili odsud dva muži zničit sloup vysokého napětí u Týnečka.
„Cestou však potkali skupinu německé domobrany Volkssturm, jednomu z partyzánů v rozrušení vypadla zbraň. A to byl konec. Němci je odzbrojili a odvezli do Olomouce na gestapo. Tam po bití přiznali, odkud přišli,“ vypráví Dočkal.
Gestapo hned vyrazilo k Nyklům, na posilu si vzalo i německé vojáky a policisty. Dům obklíčili ráno 22. února, partyzáni Václav Mikolášek, Alexandr Nikolskij a Valja Najkornová se ukryli na půdě. Schylovalo se k boji.
Němcům se ještě před ním podařilo v domě zajmout těhotnou Jiřinu Nyklovou a jejího partnera antihitlerovce Waltera Knappeho. Použili je jako živé štíty. Oba později zemřeli na gestapu v Olomouci, Němci k nim nepustili lékaře.
Při přestřelce se partyzánům podařilo zabít gestapáka Johanna Schlesingera, ostatní to rozzuřilo. „Půdu zapálili, nemohli partyzány dostat. Myslím, že ti se pak sami zastřelili,“ přemítá Dočkal.
V padlém veliteli ztratil Dočkal i kamaráda
O padlém veliteli mluví jako o „Sašovi“, byli přátelé. Dočkal si ho za války i nakreslil. Navzdory tragickým událostem se blížilo osvobození Československa. Ze západu šli Američané, z východu postupovala Rudá armáda.
„Píchali jsme špendlíky do mapy, podle toho, kde byla. Když osvobodili Budapešť, prohlásil jsem, že se nebudu holit, dokud nepřijedou,“ usmívá se Dočkal. To bylo právě v únoru 1945, v květnu už byli rudoarmějci na Moravě.
„Postupovali Bělkovicemi, chtěli jsme je přivítat. Měli jsme ale u sebe zbraně a oni nám je vzali,“ vybavuje si. Když dorazil domů, našel v postelích obuté sovětské důstojníky.
Další vojáci s vozem taženým koňmi vjeli na dvůr. Zvířata ustájili přímo na vykopané skrýši. Naštěstí se neprobořila. „Druhý den jeli dál. Sotva vyjeli z Bělkovic, Němci na jeden vůz vystřelili z kanonu, který měli u Dolánek. Koně i vojáky zabili,“ dodává Dočkal.
Po válce se mohl konečně věnovat výtvarné výchově. Jako její metodik byl známý v celé republice, učil mimo jiné na Svatém Kopečku či ve Starých Hodolanech.
Začátkem 60. let spoluzakládal v Olomouci lidovou školu umění, pak působil na Pedagogickém institutu. Od roku 1964 až do odchodu do penze v roce 1985 učil na pedagogické fakultě.
