Památku obětí nesmyslné popravy mužů z Troubelic, Dolních Studének, Králové, Pískova a Bludova uctily v pondělí v místě bratrušovské tragédie desítky lidí při příležitosti 70. výročí konce druhé světové války.
Příběh s děsivým koncem se začal psát 14. března, kdy se podle knihy Miroslava Zapletala Na úsvitě svobody odbojář Miloslav Vítek z Pískova pokusil zmocnit zbraní v šumperské autodílně svého zaměstnavatele a horlivého nacisty Ernsta Burischka.
V minulosti se to Vítkovi už podařilo, onoho dne však padl do léčky a skončil v rukou gestapa. Po nelidském mučení se mladý muž doznal a uvedl několik jmen. Následovalo kolečko zatýkání a mučení dalších lidí, jejichž počet se zastavil na čísle osmnáct.
Připomínka popravy 16 lidí |
„Od příjezdu až do konce vyšetřování, které skončilo pátého dne po našem zatčení, byli jsme i ve věznici ve dne v noci spoutáni s rukama za zády. Tak jsme i spávali. Jen při jídle nám byla pouta sejmuta,“ popsal Josef Spurný v Zapletalově knize.
„K výslechu nás vozili na gestapo. Byl to nekonečný řetěz mučení, kdy za spoutané ruce jsme byli zvedáni na kladkostroji, přičemž nás mlátili býkovcem, aby z nás vynutili přiznání. Přestože jsme se s bratrem Janem k ničemu nepřiznali, byli jsme nakonec 27. března 1945 propuštěni z vazby,“ dodal.
Masakr měl být utajen, hromadný hrob esesáci zamaskovali
Dalších šestnáct zatčených takové štěstí nemělo. O jejich zavraždění rozhodl nebo k němu dal svolení protektorátní státní ministr Karl Hermann Frank. Jako místo popravy tehdejší tajná policie zvolila val bratrušovské střelnice, kde nechal velitel šumperského gestapa Wilhelm Prellberg vykopat v předvečer masakru společný hrob.
V osudný den 31. března nad ránem gestapáci naložili zatčené a za asistence příslušníků SS je odvezli na místo. O popravu se postarala dvojice gestapáků Hufer a Tilg a jeden z přítomných esesáků. Odbojáře, kteří si museli lehnout do hrobu obličejem k zemi, stříleli pistolemi do týlu.
„Žádný z popravovaných se nebránil, ani neprosil o milost,“ píše se v knize Na úsvitě svobody.
Účastníci masakru pak hrob zasypali a důsledně zamaskovali, protože akce měla zůstat utajena. Ze stejného důvodu Prellberg zakázal katům o hrůzné události mluvit. Popravu se gestapáci pokusili zamlžit dokonce tím, že den před ní napsali fiktivní rozkaz k propuštění všech šestnácti zatčených z věznice. Příbuzným Němci namlouvali, že byli odvezeni do Berlína k lidovému soudu či do koncentračního tábora.
Pátrání po osudu zavražděných vlastenců, stejně jako po šumperských gestapácích, které se rozběhlo po skončení války, se dlouho nedařilo. Až v první půli ledna 1946 vyšetřovatelé vypátrali Prellberga, který byl umístěn v liberecké věznici, kde však vystupoval pod falešným jménem.
Strůjci popravy sami skončili na šibenici
Asi po dvou týdnech výslechů nakonec bývalý šéf šumperského gestapa přiznal, že muže nechal popravit a označil přesnou polohu hrobu. Mrtvoly pak soudní komise nechala ohledat a exhumovat a 20. ledna 1946 město Šumperk padlým vystrojilo národní pohřeb, dorazilo asi dvacet tisíc lidí.
Prellberg žil po svém odhalení už jen deset měsíců. V listopadu ho olomoucký mimořádný lidový soud odsoudil k trestu smrti oběšením. Na šibenici skončili o rok později i jeho dva podřízení, Hufer a Tilg.
Jména obětí jedné z největších tragédií konce druhé světové války na Šumpersku připomíná od května roku 1965 památník u silnice vedoucí z okresního města do Bratrušova. Jako první je na pamětní desce uveden dvacetiletý Oldřich Dušek z Troubelic.
„Byl to můj bratranec z matčiny strany. Byl to výborný kluk. V Brníčku, odkud pocházím, jsme spolu trávili celé prázdniny. O tom, co se s ním stalo, jsem se dozvěděl až dodatečně, protože zpočátku to před námi doma tajili. Zatkli a zastřelili ho proto, že se podílel na opatřování zbraní pro odboj,“ uvedl Bořivoj Lešnar, který nechyběl ani na pondělním pietním aktu u Bratrušova.
Památník však není jediným místem, kde se lidé mohou poklonit obětem, které zemřely jen 38 dní před tím, než do Šumperku dorazila Rudá armáda. Díky členům občanského sdružení Bratrušovští pátrači tragédii připomíná od předloňského května i pamětní deska přímo v místě bývalého hromadného hrobu. Do té doby znal jeho přesnou polohu jen málokdo. Mimo jiné kvůli tomu, že se nacházel v bývalém střeženém vojenském prostoru.
